1349 už dávno nejsou kapelou, která se snaží o světový rekord v rychlosti sypaček a zběsilosti riffů. Za více než čtvrt století existence čtveřice prošla razantním hudebním vývojem, kdy se z naprostého zla a krkolomných pasáží posunula směrem k více heavy vyznění, melodičnosti, určité chytlavosti, ovšem bez podbízivosti a přizpůsobení se „trhu“. Naopak, tuhle kapelu si pustíte v jakékoli její podobě a téměř bez prodlení poznáte, o koho se jedná. Zhruba od deset let staré desky „Massive Cauldron of Chaos“ si vytvořili svůj styl, kterého se drží i na novince „The Wolf & The King“, pouze jej cizelují, inovují, prohlubují.
Samozřejmě, pokud máte v kapele bubeníka, jako je Frost, tak je zřejmé, že i na nových albech se dočkáme řady pasáží s neurvalými sypačkami. Nicméně nebavíme se už o rychtách jako na prvních třech albech, kdy zpomalit znamenalo zradit. V rámci black metalu se dá hovořit o progresivním pojetí, o což se stará zejména mistr Archaon skrze poutavou a neobvyklou kytarovou práci. Právě on je autorem veskrze všeho, co na nové desce uslyšíte, a opět prokazuje, že je jedním z nejzajímavějších kytaristů na scéně. Kromě blackových rotyk občas zabrousí do thrashe, občas do heavíku, asi poprvé v historii 1349 je také možnost slyšet menší experimentování s laděním (v „The God Devourer“ a „Inferior Pathways“ se chvílemi ponoříme do hloubek). A přestože se toho na „The Wolf & The King“ ze skladatelského hlediska děje hodně, nemám při poslechu pocit nějaké poslepovanosti jednotlivých pasáží, všechno plyne přirozeně.
I přes to, že hovoříme o kompozičně vyzrálém počinu, v podstatě každá ze skladeb se zavrtá do hlavy a některé pasáže lze jen těžko vyhánět. 1349 před vydáním alba vypustili hned čtyři singly (shodou okolností první čtyři skladby z desky), nicméně i druhá půlka „The Wolf & The King“ se z hlediska zajímavosti neztratí. Zatímco u první poloviny je znatelná jasná návaznost na předchozí album „The Infernal Pathway“, u dalších skladeb se o něco více posouváme jinam. Ať už je to hloubavá „Inner Portal“ s perfektně zatěžkanou Seidemannovou basou, „The Vessel and the Storm“ se zajímavými zvraty a zároveň s asi nejnasypanější pasáží z celého alba, či závěrečná „Fatalist“ s masivním využitím čistých vokálů. Pořád se něco děje, pořád je co objevovat, tu vylétne sólo, tu se nečekaně začne sypat, nebo se naopak zpomalí. Desku jsem za zhruba měsíc od vydání slyšel minimálně třicetkrát a stále mě prvotní zápal neopustil. Což je v době extrémního množství nahrávek vítané a neobvyklé.
Ravn si zachovává takovou civilnější podobu vokálu, je spíše jakýmsi proklamátorem, než že by se pouštěl do výraznějších kreací. Na to jsme u 1349 zvyklí, nicméně naživo se do toho tento téměř padesátiletý borec pouští o dost agresivněji. Kapela je ve vynikající koncertní formě, čemuž jsem měl možnost v říjnu hned dvakrát příležitost, a právě Ravn show povyšuje svým chladným, nekompromisním přístupem. Na desce se drží svého kopyta, až na výjimky jako ve zmíněné „Fatalist“. Mimochodem, z osobní zkušenosti a krátkého rozhovoru musím říct, že je to mimo stage velmi příjemný chlapík. Jak bylo zvykem i v minulosti, texty mu opět sepsal Kenneth Svartalv, dávný člen GEHENNA, který to nyní drhne v black/thrashových NOCTURNAL BREED.
Sound na „The Wolf & The King“ nepostrádá určité syrovosti a živočišnosti, nezní „přeprcaně“ a příliš moderně, ale nástroje jsou dokonale vyvážené. Postaral se o něj Jarrett Pritchard, který s kapelou vyrazil i na nedávné evropské turné, takže si i naživo pohlídal, aby vše znělo tak, jak má. U 1349 v minulosti občas s koncertním zvukem problém býval, tentokrát to v Praze i v Maastrichtu znělo skvěle. Co se týče obálky, tu stejně jako u předchůdce „The Infernal Pathway“ vytvořil Jordan Barlow a opět nejde o něco, co by mě na první dobrou uchvátilo, ač jasně koresponduje s názvem desky. Třeba artwork singlu „Ash of Ages“ mi přijde zajímavější.
Když před patnácti lety 1349 výrazně uhnuli z cesty a vytasili se s „Revelations of the Black Flame“, kdekdo včetně mě začal přemítat, zda skvělá kariéra kapely jaksi nekončí. Ačkoli s odstupem let mě i některé skladby z této desky baví, pořád se jedná o jednoznačně nejslabší počin v diskografii čtveřice. Zachránili to hned o rok později bestiální, syrovou a ošklivou deskou „Demonoir“, po které uhnuli znova na trasu, v níž se nacházejí teď. Tomuto zlomu už ale nepředcházely žádné podivné manévry, ale jasná vize, kam se 1349 mají ubírat dál, aby si udrželi svoji živočišnost, ale posunuli se ve výrazivu a ve skladatelském přístupu. Osobně miluju staré desky, „Hellfire“ je pro mě nepřekonatelným počinem, ale nová podoba 1349 je mi též ohromně blízká. A na novince „The Wolf & The King“ kapela potvrdila skvělou fazónu, těžko hledat slabá místa. Cením také, že i přes různé hudební zvraty spolu Ravn, Archaon, Seidemann a Frost působí přes dvacet let, jen je v průběhu opustil kytarista Tjalve, kterého se rozhodli nenahrazovat. Jedná se totiž o čtveřici na black metal skutečně nesmírně vyzrálých a dovedných muzikantů. Za mě je „The Wolf & The King“ jednoznačně jedním z topů roku.
Sestava:
- Ravn – zpěv
- Archaon – kytary
- Seidemann – basa
- Frost – bicí
Čas: 38:44
Seznam skladeb:
- The God Devourer
- Ash of Ages
- Shadow Point
- Inferior Pathways
- Inner Portal
- The Vessel and the Storm
- Obscura
- Fatalist
