VOIDMONGER vznikl z vášně pro hudbu a extrémní umění mezi skupinou nadšenců. Kromě industriálního metalu a vizuální show staví také na vlastním příběhovém univerzu, jež čerpá inspiraci z řady kultovních science fiction děl, kosmického hororu i klasické literatury.
To jsou slova, která jsem si vypůjčil ze starší tiskovky, kterou se kapela prezentovala, když na konci roku 2023 zveřejnila video ke skladbě „Revelation“. Ta se na debutové album „Lies of Aquarius“ ale nedostala, stejně jako se na něj nedostala sestava. VOIDMONGER ji neuvádí ani na webových stránkách, ale je všeobecně známo, že v sestavě je (a asi je i hlavním tahounem, který stojí za hudbou, texty a vůbec celkovým konceptem) Otus Hobst, někdejší člen APOCRYPHAL DEATH, POPPY SEED GRINDER, RITES OF UNDEATH a hlavně MINORITY SOUND.
VOIDMONGER (v překladu obchodník s prázdnotou či šiřitel prázdnoty) natočili koncepční album, které lze samozřejmě vnímat „jen“ jako hudební dílo, ale to by byla škoda. Je dobré si přečíst charakteristiku postav, strojů a civilizací (snad se tak dají označit obyvatelé planet Helastyr a Satrimal), což mi přijde zajímavější než texty, respektive podává to o dění na „Lies of Aquarius“ jasnější obraz. Je obtížné jej podat ve zkrácené formě, ale pokusím se…
Postavy:
- Stvořitel (architekt všeho neboli bůh) – po nějakém čase podrobuje každé své dílo zkoušce; ta díla (civilizace), jež neobstála, likviduje nebo trestá prostřednictvím dalších postav a multifunkčního stroje. Nejhůř dopadnou agresivní Drahmirové, o něco lépe Lidé, jediní altruističtí Laquadriáni jsou hodni plnohodnotné existence.
- Kazatel – velvyslanec Stvořitele, zároveň vykonává Stvořitelovy rozkazy
- Mechanik – konstruktér a velitel Juggernautu, zároveň jeho obsluha (ovládá plamenomety)
- Exekutor – další operátor Juggernautu, ovládá sonické zbraně
- Otroci Prázdnoty – vojáci, kteří doprovází Juggernaut
- Štěstí – štěstí
Stroje:
- Juggernaut – vesmírný stroj, umožňuje cestování mezi galaxiemi, zároveň jde o zbraňový komplex
Civilizace:
- Drahmirové – obyvatelé planety Helastyr
- Laquadriáni – obyvatelé planety Satrimal
- Lidé – nejsou exaktně uvedeni na obalu, ale jsou součástí dění
Podrobně je uvedeno zde.
Deska vyšla jako gatefold, ač se nejedná o dvojalbum. Asi to VOIDMONGER chtěli mít pěkné, což se bezesporu podařilo. Uvnitř přebalu jsou texty ke všem skladbám, ke každé i speciální hieroglyf (nebo jak symboly nazvat), další (trochu jednodušší) jsou potom na zadní straně obalu, kde se nachází i průvodce albem zmíněný výše. Autorem titulního coveru i obrázků civilizací uvnitř je Jakub N. Rusek (mj. zpěvák NAURRAKAR a autor obalů pro řadu kapel), který dokázal velmi trefně namalovat všechny hlavní entity i Juggernaut s Kazatelem. Samotný vinyl je v barvě galaxy red, tj. červené s tmavými skvrnami, což koresponduje s barvami na titulní straně obalu.
Než jsem se prokousal dějem a snad jej jakž takž pochopil, přehrálo se mi album několikrát. Zpočátku na mě působilo depresivně, což nebylo jen tím, že hudba je to bezútěšná, ani jen tím, že většina vokálů je zachmuřená, ale i zvukem, který je zahuštěný a temný. Ale po několika rotacích se přece jen vylouply nějaké pozitivní vibrace, byť v míře velmi omezené. A co se mi jednoznačně osvědčilo, je poslech do sluchátek. Vinyl hraje dobře, ale ve sluchátkách jsou lépe slyšet detaily. A zkusil jsem do sluchátek poslech z vinylu a posléze i z Bandcampu, a ač BC obecně nabízí kvalitní zvuk (výrazně lepší než YouTube), rozdíl je patrný, z desky zní nahrávka agresivněji, plněji.
Začátek je temnota, kytarové a syntetické zvuky se prolínají, k tomu strojová rytmika nejen v podání bicích, ale i baskytary, pak se přidává diktátorský vokál, kterému je dobře rozumět, což platí i o drsnějších polohách v závěru. Muzika je zdánlivě ubíjející a monotónní, ale má spoustu vrstev, které jsou patrnější v těch sluchátkách, různá echa, šepoty, táhlé syntetické zvuky, noise vrnění nebo ženské hlasy, které dokreslují atmosféru, jež ve finále není tak negativní. Začátek druhého songu fičí v módu technického thrash metalu, aby se záhy překlopil do noise/industrial podivna, v němž opět hrají prim umělé zvuky a pazvuky, song postupně graduje a poslední třetina je velmi dramatická, tahle poloha VOIDMONGER mi přijde atraktivní. Zatímco v prvním songu šlo o obžalobu lidstva a ve druhém o jeho potrestání a uvrhnutí do věčné prázdnoty, ve třetím songu je zúčtováno s Drahmiry, kteří jsou zničeni („Final Bloodbath“). Hraje k tomu pochodový metal, do kterého hluboký hlas káže o hříšném životě civilizace, jež se Stvořiteli nepovedla. Povedly se ale vokály – nevím, kolik lidí se na albu u mikrofonu vystřídalo, ale jen v této písni jsou slyšet minimálně tři zcela odlišné polohy – a všechny jsou skvělé. Jak ta kazatelská, tak melodický nasládlý hlas (možná upravený nějakými mašinkami, připomíná hlasy ve sci-fi filmech) i deathmetalový chropot. „Dark Divine“ se zpočátku valí jako lavina riffů a salv bicích, respektive ona se tak valí většinu hrací doby, jen nakrátko se zvolní a změní nálada; prim hrají potemnělé kytarové melodie, které jsou zdánlivě schované pod těmi agresivními (i zvukově) bubny. Následuje první ze dvou instrumentálek, vesmírná sci-fi hudba, která by klidně mohla znít v nějakém žánrovém filmu. „Guiltseeker“, jež uzavírá první stranu desky, je industriální temnota.
Na béčku se začíná beze slov, „Slaves of the Void“ je instrumentálka, která postupně nabírá na naléhavosti a uvozuje melodičtější a pozitivně vyznívající „Satrimal Depths“; v té je zpěv nejen extrémní, ale i civilní, což je dobře zvolená kombinace, jež pěkně ladí s muzikou, zpočátku opět odlidštěnou, postupně ale nabírající melodický ráz a až monumentální rozměr, přičemž obě polohy se vystřídají ještě jednou. Tahle skvěle vybalancovaná skladba je pro mě vrcholem alba. Ale nezaostávají za ní ani další dva songy – „málomluvný“ „Happiness“ s textem o pěti slovech, v němž se méně kytaruje a bubnuje, ale více klávesuje, přičemž závěr klávesové části je napínavý až běda a dlouho anoncuje, že se něco stane, a ono i jo, následuje další převrat k těžší muzice a od ní k ještě těžšímu noisu, do toho se opakuje jedno slovo („hapiness“) a posléze slogan „happiness needs to be punished“; znepokojivé. „Heretical Aftermath“ je působivé finále, v němž se znovu objevují čisté hlasy a klenuté melodie, které v kombinaci s vokálem působí honosně až slavnostně. Ale nebyli by to VOIDMONGER, aby píseň nezahustili, napřed hrubším zpěvem, později nasekanými bicími, které mi ale do uší moc nelezou. Chápu ten kontrast, ale obešel bych se bez něj. I tak ale další výrazný track, který doznívá dobré dvě minuty do ztracena…
VOIDMONGER vydali album, které potřebuje čas. Čas nejen na vstřebání košaté muziky, ale i porozumění příběhům, které se na albu odehrávají. Pokud toto potenciální posluchač podstoupí, dočká se odměny v podobě porozumění nahrávce, která je bezesporu kvalitní.
Zajímavá určitě bude i živá prezentace, která mi žel na letošním Brutalu utekla, protože jsem si pořádně nenastudoval program a vůbec netušil, že se VOIDMONGER objeví na svém mobilním Juggernautu, ze kterého nezněla jen muzika, ale valily se z něj plameny a hrálo se na něm i kolem něj divadlo. Příště už si dám pozor, aby mi tahle speciální show neutekla.
Seznam skladeb:
- Side A
- Lies of Aquarius
- I Preach You Cold
- Final Bloodbath
- Dark Divine
- Void Ritual
- Guiltseeker
- Side B
- Slaves of the Void
- Satrimal Depths
- Happiness
- Heretical Aftermath
Čas: cca 40 min.
Sestava:
- neuvedena
