Ahoj. Od vydání „Smutnice“ uplynulo šest let. To je celkem dlouhá etapa, kterou samozřejmě určitým způsobem rozdělil covid, který dnes vlastně jako by nebyl. Jak epidemie protivného viru ovlivnila vaše aktivity? Nebýt covidu, vyšla by „Jiná“ dříve? Nebo by nevyšla vůbec, protože byste koncertovali a dělali nové písně?
Radek: Zcela upřímně, sám nevím. Pravdou je, že krátce po vydání desky „Smutnice“ a spoustě koncertování jsme začali jednak pracovat na nových skladbách, jednak si pohrávat s myšlenkou na akustické album. Covid nám do toho ale hodil vidle a akustická deska byla v té době asi to jediné, na čem se jakž takž dalo pracovat, byť na dálku. Členové kapely jsou rozesetí po celé Moravě a Slezsku, scházet jsme se oficiálně nemohli, hrát už vůbec ne... Teď už to je jen „co by, kdyby“, ale jsme za desku „Jiná“ moc rádi.
„Jiná“ je podobný název, který nedávno použila pro svou knihu biatlonistka Gabriela Koukalová/Soukalová. Když slovo „jiná“ zadám do vyhledávače, primárně vyhodí právě zmíněnou knížku. Zvažovali jste při volbě názvu i tuto kolizi, nebo je knižní a hudební trh, navíc z odlišných sfér (sportovní mainstream vs. hudební underground), tak daleko od sebe, že to nemělo smysl řešit?
Hanka: O knize s tímto názvem slyším poprvé. Takže jsem doposud tuto kolizi minula. :)
Jakým způsobem probíhal výběr skladeb, které jste následně přetvořili do nových podob? Je vcelku logické, že jste vybírali z alb od „Relic Dances“, kdy proběhla významná změna ve výrazu kapely, na druhou stranu – nebyla by výzva přepracovat třeba „Old Women´s Dance“ nebo „We Shall Go“?
Hanka: To nás upřímně ani nenapadlo. Poslali jsme Niké spoustu písní a nechali ji, ať si vybere. A ona si vybrala ty, které můžete slyšet na desce „Jiná“.
Radek: Přesně tak. Udělali jsme nějaký širší výběr skladeb, u kterých jsme si řekli, že by bylo fajn je přearanžovat do akustické podoby, a Niké si vybrala, co ji oslovilo. Sahat do pravěku jsem cíleně nechtěl, nemám zapotřebí řešit zase nějaké žabomyší války. :)
Skladby, resp. jejich „jiné“ verze aranžovala Niké Vopalecká. Jak jste se s ní seznámili a proč padla volba právě na ni? Když jste ji oslovili, tušila vůbec, že nějací „SAJLENTI“ existují?
Hanka: Niké je kamarádka od Hrnce, našeho zpěváka. Hrnec je vokalistou v její ostravské kapele a jsou dlouholetými kamarády. Byl to právě jeho nápad, když jsme řešili, kdo by nám mohl věci přearanžovat. Jinak o SAJLENTECH věděla, víme o sobě navzájem. A myslím, že sama netušila, co se z naší spolupráce vyvine. Ani my ne. Velká výzva pro obě strany.
Co konkrétně si můžeme představit pod novým aranžováním? Nemyslím teď výsledek, ten si lze poslechnout, ale vlastní průběh práce – jakým způsobem jste spolu-pracovali, jestli jste šli song od songu, jestli jste nad tím seděli fyzicky, nebo používali na sdílení technologie, jestli byla Niké ve studiu při nahrávání?
Radek: Když to vezmu úplně od podlahy – byli jsme si vědomi toho, že podívat se na naše skladby s úplně novým náhledem není v našich silách. Pár akustických koncertů už jsme si (tuším po desce „Návaz“) zahráli a sami jsme cítili, že hrát akusticky chce mnohem víc než jen vyměnit elektrické nástroje za akustické. Proto jsme chtěli někoho „zvenčí“, s čistou hlavou. A proto Niké. Spolupráce pak probíhala veskrze digitálně, stylem „song po songu“. Niké přearanžovala, poslala nám, my zpřipomínkovali, a když jsme se dobrali kýženého výsledku, šli jsme na další skladbu. Ve studiu s námi nebyla, létat každý druhý víkend z Bostonu, kde studuje na Berklee College of Music, do Prahy a zpět by asi úplně nešlo.
Projektu „Jiná“ jste určitě věnovali spoustu času i energie (o financích ještě bude řeč). Nabízí se kacířská otázka, jestli to za to stálo, jestli je smysluplné „vrtat“ se ve starých písničkách, jestli by nebylo lepší směřovat k nové desce?
Hanka: Naším původním záměrem bylo pracovat na obou deskách zároveň. Akustické i metalové. Ale zdravotní problémy a covid zastavily naše konání na dlouhou dobu. Nicméně pro mě je to jedna z nejcennějších desek, možná víc smysluplná než jiné desky v naší kariéře. Mohli jsme si užít odlišnou polohu našich jindy metalových písní. Musela jsem se do studia pečlivě připravovat, vlastně za celou dobu, co jsem v SSOGE, jsem poprvé zpívala opravdu náročné party a moc mě to bavilo. Myslím si, že mně i Hrncovi více sluší „intimnější“ poloha zpěvu, a tady jsme mohli ukázat, že není cílem naši hudbu do posluchačů jen nabušit a nařvat, ale že umíme i zjemnit a zpívat do „ticha“.
A co mě nejvíce na této desce baví, je právě ta jinakost. Kdo nás nezná, může se mu deska líbit a najít si přes ni k nám cestu. Kdo nás zná, slyší naše písničky v jiné formě a může se tím bavit.
Radek: Asi to i trošku zafungovalo, dle statistik Spotify je poslední dobou třetina našich posluchačů úplně nová. Možná zafungovalo i zabodování desky „Jiná“ v evropském žebříčku World Music (WMCE).
Jak dlouho jste album nahrávali? Ono skloubit časové možnosti členů kapely je při jejich počtu oříšek, ale ještě k tomu řešit hosty, to už je ořech, když třeba Jiří Kučerovský se živí hraním u Kluse a ostatní taky mají své aktivity.
Radek: Začali jsme nahrávat v říjnu 2022, k mixu jsme se dostali až v květnu 2023. Ne že bychom tak dlouho nahrávali, ale bylo to logisticky náročné. Základy byly nahrané poměrně rychle, ale Boris chtěl u každé skladby všechny (tj. čtyři) vokalisty a to už tak snadné nebylo. Domluvili jsme termín a bum, někdo onemocněl. :)
S hosty problém nebyl, s Jiříkem jsme byli domluvení hodně dopředu, takže přijel do studia, s grácií nahrál a s Borisem vymysleli ještě nějaké další kytarové linky. Akordeon je trošku náhoda, původně ty linky byly psané pro hammondy, ale když jsme s Hankou Borisovi řekli, že by se nám líbil akordeon, zamyslel se, zvedl telefon a za pár dnů přijel Saša (Aliaksandr Yasinski, v Praze žijící běloruský akordeonista). Neskutečný muzikant, pokud budete mít možnost zajít na jeho koncert, neváhejte! Na konci dne, kdy nahrával, mu říká Boris: „A víš, že jsi nahrál desku metalové kapele?“. A Saša: „Cože? No to je super, já jsem vždycky chtěl hrát metal! Znáte OPETH?“. A hned bylo o čem debatovat.. :) Honzu Andra na piano zařídil taky Boris, s profíkama je to radost, největší brzdy při nahrávání jsme byli my. :)
Proč jste tentokrát zamířili do studia Soundevice k Borisi Carloffovi a mastering svěřili Miroslavu Chyškovi? Dlouho jste spolupracovali se Staňou Valáškem, pak s Rolandem Grapowem – chtěli jste vyzkoušet něco nového?
Radek: Říkali jsme si, že když už budeme natáčet „jinou“ desku, nebylo by od věci také změnit studio. A Boris mě napadl jako první, protože jeho práci průběžně sleduji a věděl jsem, že bude přínosem. Poslal jsem mu vzorky, on nadšeně souhlasil, pak jsme se potkali i osobně, dali kafe a naplánovali termíny. Známe se už od gymplu, ale poprvé jsme spolu pracovali až teď. Kruh se uzavřel. :) Jeho produkce pro nás byla velká škola. Je v pozitivním smyslu „blázen“ a bylo úžasné sledovat, jak chrlil jeden nápad za druhým. Když jsem viděl ty počty stop, říkal jsem si: „Hmm, jak to smíchá?“ No a spadla mi čelist. Klobouček. :)
Mastering byl vlastně taky taková „malá domů“, protože Mirek Chyška hraje v Illustratosphere a Hrnec pomáhá Štepánce z Kontra Production s jejich bookingem a často je s klukama přímo na koncertě. Takže nelenil a domluvil to. S Mírou jsem pak řešil i věci ohledně lisování vinylů a docela mi nahnal strach. Naštěstí to dopadlo dobře, teda... aspoň já jsem spokojený... :)
„Jiná“ vyšla na CD a dvojdesce. Poměrně velkorysý přístup – hlavně gramo edice je nákladná záležitost. Navíc provedení 12“ LP + 7“ SP není zrovna praktické, na druhou stranu – z pohledu udržení zvukové kvality – ocenění hodné. K téhle variantě jste směřovali od začátku, nebo vyplynula až ve chvíli, kdy jste sečetli délky všech skladeb a byli jste mimo plochu jedné normální desky?
Radek: To jsi krásně definoval – situace „vyplynula“. Album má necelých 51 minut, na jednu stranu dvanáctipalce nacpeš v rozumné kvalitě tak 22-23 minut muziky, stáli jsme tedy před rozhodnutím něco z alba na vinylovou edici vyhodit, nebo udělat krom LP ještě SP. Ta první varianta by byla samozřejmě levnější, ale to jsme našim fanouškům nemohli udělat. Takže jsem se spojil s GZ Media (neboli Loděnice) a vymysleli jsme tuhle variantu včetně designu. Vypadá to krásně, jen jsme nedomysleli, že dopravci se k balíkům občas nechovají úplně pěkně, ale to je na dlouhé povídání...
Ztvárnění obalu je takové čisté, většina stran je laděná do světlých barev, fotky působí civilně. Phob odvedl výbornou práci – nechali jste všechno na jeho invenci, nebo dostal konkrétní zadání a postupně jste připomínkovali vznikající dílo? A kdo je na titulní straně – v bookletu jsem to nenašel. A Niké je uvedena jako Vopálecká, i když ona se na všech svých profilech píše s krátkým a – Vopalecká. (?)
Radek: Niké se tímto za zkomolení příjmení omlouvám, opravdu je Vopalecká, ale to mi Hrnec řekl, až vše bylo ve výrobě. Informaci držím v hlavě a příště už to bude správně. :)
K obalu – titulní fotografii (stejně jako ty kapelní) má na svědomí náš kamarád a výborný fotograf Majo Eliáš. Byl s námi i ve studiu a když nám řekl o svém nápadu na obal, řekli jsme: „Ok, klidně to zkus“. Domluvil si tři holčiny na focení, nafotil, poslal nám a my vybrali fotku, která se nám nejvíc líbila. Holčina se jmenuje Kamila Bahulová a její jméno najdeš v bookletu v poděkování. ;)
Grafiku jsem dal s lehkým svědomím na starost Phobovi, protože vím, že pokaždé odvede super práci. Ano, i obal jsme chtěli „jiný“ a on to krásně vystihl. Takže ještě jednou děkujeme!
Album jste vydali ve vlastní režii, pod značkou Osamělí Records. Název firmičky samozřejmě odkazuje na album „Osamělí“, ale možná může působit i jako označení vaší cesty, na které jste tak trochu osamělí… Ale k tomu vydání vlastními silami – label jste nehledali, měli jste jasno v tom, že si to vydáte sami? Ono už asi předchozí album zaštítěné Redblackem bylo dost na vás.
Hanka: Dlouho jsme tohle téma rozebírali. Oslovili jsme i Season of Mist, ovšem ti o akustické desce nechtěli slyšet, protože slovy jejich šéfa: „Každá akustická deska u nás byla prodejně propadák.“ Chvilku jsme ještě koketovali s Prophecy, ale nakonec jsme si řekli, že když si desku vydáme sami, uvidíme do financí, víme, kolik musíme splácet, kolik vydělat, víme přesně, kdy už jsme v plusu. Jednoduše – máš vše pod kontrolou. Nenašli jsme vydavatelství, u kterého by to nefungovalo stylem – vše si zaplať, desku nám dej hotovou a my ti ji vydáme. Sorry. Ale mít v tom několik stovek tisíc a někomu to jen tak dát... Prostě hudební průmysl je na tom fakt špatně. A my děláme okrajovou muziku.
Takže raději vše sami, což především pro Radka znamená neskutečnou Sisyfovskou práci po nocích. Takovou tu hnusnou šedivou robotu, která vlastně není vidět, ale umožnila vydání desky, veškerou logistiku kolem toho, mix, mastering, práci na obalu, vylisování desky, veškeré účetnictví atd. Díky němu se drží kapela v povědomí a chodu. Kdyby nevybouchlo Radkovo zdraví a poté moje, už jsme dnes mohli být zahojení, fanoušci do nás investující na Doniu spokojení, že si vybrali své odměny (např. VIP vstupy či soukromé koncerty) a už bychom střádali korunky na další chod kapely.
Ale nebojte. Všechny sliby postupně plníme, nikdo nepřijde zkrátka. A moc se na všechno kolem běhu kapely těšíme.
K financování jste využili crowdfunding – sbírku na Doniu. Názory na tento způsob výběru peněz se liší, ale v jednom směru je vypovídající – svědčí o tom, zda je o plánovaný projekt zájem. Vy jste požadovali 200 tisíc, vybrali přes 150 tisíc, takže meta naplněna nebyla, ale i tak mi ta částka přijde skvělá, přispělo vám 193 lidí. Podle pravidel Donia jste peníze dostali – na co jste je použili? Můžete prozradit celkový rozpočet celého projektu, aby si čtenáři udělali obrázek, co taková „legrace“ stojí?
Hanka: To je zajímavá otázka. Všech přispěvatelů a podporovatelů si nesmírně vážíme, upřímně, bez nich by tato deska nebyla. Před covidem jsme hodně koncertovali a veškeré vydělané peníze nechávali v kapelním fondu. Hudbu děláme jako koníček, nikdo z nás si peníze nebere a vlastně celý život peníze naopak do hudby vrážíme. Takže jsme spořili a vždy si na studio či vydání desky našetřili.
Teď ale nastala nová situace spojená s covidem a po něm se zdravotními problémy. Nebylo kde hrát a brát a jelikož financování vydání desky se dnes pohybuje ve statisících, pokud si to nechceš nahrát doma a bez producenta a pak si CD vypálit, nadepsat fixem a rozdávat kámošům.
Má-li to být profi, pohybujeme se v neskutečných částkách. My požadované částky 200 000 nedosáhli. Tuto částku jsme na Donio dali, jelikož jsme doufali, že by se tolik mohlo vybrat, a víme, že nemáme miliony fanoušků. Ve skutečnosti jsme potřebovali minimálně jednou tolik. Takže na rovinu. Teď splácíme dluhy z vlastních kapes a doufáme, že nám dovolí zdraví koncertovat a vydělat, abychom se ocitli na nule, nebo nad ní. A mohli tak šetřit na další desku.
A kdybych měla jmenovat, na co všechno jsme peníze NEJEN z Donia použili – určitě na něco zapomenu. Takže jen namátkou: platby za aranžérskou činnost, náklady na profesionální muzikanty, cesty do Prahy, ubytování, jídlo. Zaplacení času ve studiu a producentské práce Borise. Zaplacení mixu a masteringu. Dále náklady na práci kolem bookletu a tisk obalů CD a LP a jejich vylisování. Platba profesionálních tanečníků, režiséra a kameramana – klipy dnes opravdu nejsou levná záležitost… Vlastně všechno šíleně zdražilo. A teď je určitě zřejmé, že na tohle všechno by nám opravdu 150 000 z Donia nestačilo.
K jediné nové písni „Pod Babíma horama“ jste nachystali netradiční taneční videoklip. Jména tanečníků si samozřejmě každý může pod videem přečíst, ale už se tam nedozví, co je to za lidi, jak jste se k nim dostali a jakým způsobem probíhala realizace klipu…
Hanka: Tanečník Mark je náš známý, dnes už si troufám tvrdit – kamarád. Seznámili jsme se s ním díky našim „skoro sousedům“ Pavlovi z NAHUM a jeho ženě Magdě, kteří se s ním znali, a tím pádem jsme se občas všichni sešli na pivě. Mark je profesionální tanečník v Národním divadle moravskoslezském, pochází z Liverpoolu a je opravdu super borec. Oslovili jsme ho, domluvili se na podmínkách spolupráce, on si vybral taneční partnerku Giulii (což je zase pro změnu holka z Milána), vymysleli spolu nádhernou choreografii a už to jelo. Nejlepší volba, jakou jsme mohli udělat.
Radek: Klip samotný jsme nahráli během dvou dnů v bohumínském kině, kamerami, režií i postprodukcí jsme pověřili ostravské dělníky filmového průmyslu Pavla Straku a Petra Rehánka. S Pavlem se už nějaký ten rok taky scházíme u piva, netřeba si věci komplikovat. :) Smekám před Markem a Giulií, kteří v rámci různých záběrů svoji „chorošku“ opakovali minimálně dvanáctkrát, ale pokaždé, když jim filmaři řekli, že potřebují ještě další záběr, nehnuli ani brvou a opět to odtančili na sto procent. Jediný zádrhel byl v tom, že jsme si s klukama museli vyjasnit, že ten klip fakt není o nás, ale o těch dvou. Být to na mě, kapela tam není vůbec, já se na sebe dívat nemusím. :)
Akorát podezírám YouTube, že má s klipem trošku problém, ačkoliv tam nikdo nahatý není. Ale co už, píše se rok 2024 a „korektnost“ je všudypřítomná..
Sestava vám několik let držela, po nahrání nového alba ale odešla houslistka Gabriela, na jejíž místo nastoupila Klára Šindelková, která zdá se kvůli angažmá u vás dala vale EMERALD SHINE, a jestli ještě bude fungovat jako koncertní hráčka u HAGGARD, netuším. Proč padla volba právě na Kláru? (Mimochodem, objevila se už v klipu.)
Radek: Klip v té výměně sehrál důležitou roli, ale jinak se k tomu nechci vyjadřovat. Myslím, že vnitrokapelní věci by měly zůstat v kapele a pokud má někdo potřebu o nás něco rozhlašovat, víc to vypovídá o něm samotném než o nás. Kdo nás zná, ví, jací jsme…
Klárku jsem oslovil já, houslistů a houslistek v metalových kapelách u nás zase tolik není a ona byla první v mém pořadí. A volba to byla skvělá. Ačkoli bychom jí mohli být rodiči, rychle do kapely zapadla. Hraje perfektně, nemá s ničím problém a hodně nám teď pomáhá se sociálními sítěmi. Holt jiná generace, my už jsme staří psi. :) S HAGGARD koncertuje stále, zrovna dnes, když děláme tento rozhovor, hrají ve Francii na Motocultor festivalu...
K albu chystáte speciální turné čítající jen čtyři zastávky. V čem bude, kromě toho, že přehrajete (předpokládám) celou „Jinou“, jiné? Kdyby nějaký promotér zatoužil po akustickém koncertu např. na letním festivalu, měl by šanci uspět?
Hanka: Akustické turné bude jiné, protože: už se nebude opakovat. :) Protože zde vystoupíme se spoustou zajímavých hostů (akordeon, piano, akustická kytara, sbory...). Protože připravíme akustické verze nejen písní z desky „Jiná“, ale máme i pár velmi zajímavých cover verzí. A možná i další překvapení. Tuhle show by si fanoušci neměli nechat ujít. Akustické koncertování s tolika hosty je velmi nákladné a opravdu neplánujeme další akustické šňůry. Nicméně jakýkoliv promotér toužící po akustickém koncertu či vystoupení na letním festivalu je vítán. Má šanci uspět, jen musí mít kapku vyšší rozpočet, abychom zvládli zaplatit všechny náklady na dopravu a velké množství hostů. Ale sem s tím. Jsme pro každou „špatnost“ a Jinakost.
JINÁ tour 2025:
- 09.01.2025 Brno, Kabinet Múz
- 10.01.2025 Ostrava, Barrák
- 16.01.2024 Praha, Rock Café
- 17.01.2025 Plzeň, Pod Lampou
