DUNAJ jsem poprvé naživo viděl počátkem milénia, když se čelní představitelé brněnské alternativní scény dali pár let po smrti zpěváka a kytaristy Jiřího Kolšovského krátce dohromady, aby se pak opět rozptýlili do jiných projektů. Může být kapela po desítkách let mlčení stále aktuální? Dokáže zopakovat staré kouzlo? Letošní výborné comebackové album „Za vodou“ naznačilo, že návrat legendy není něco, co by si měl fanoušek (alternativní) hudby nechat ujít.
Pokud bychom kvalitu kapely posuzovali podle podle toho, jak pevně drží prst na tepu doby, jak nadčasová, vizionářská a zároveň aktuální je (a měli bychom), je DUNAJ jedna z nejlepších českých kapel. Pokud bychom přihlédli i k délce času, kdy dokáže být relevantní, těžko by DUNAJ hledal srovnání. Ano, autor má pro kapelu a scénu, ze které vzešla, slabost a vůbec se za to nestydí.
Originální, minimalistická, ale nápaditá rytmika, matematické riffy a vyhrávky (a to mnohem dřív než na tom některé kapely udělaly kariéru), které jdou v důrazu a divnosti dál než třeba King Buzzo s MELVINS, zalomená a jinak „divná“ rytmika, kterou ve stejné době předváděli snad jen SOUNDGARDEN a nad tím vším Kolšovského hlas, ze kterého zejména v intenzivních krákoravých pasážích mrazí minimálně stejně, jako ze záhrobních ječáků jeho blackmetalových souputníků. Nejde nezmínit taky civilnost a přirozenost třeba takových PIXIES... I když tyto elementy nacházejí paralely v dobové alternativní scéně, vyvinuly se zcela spontánně v moravské metropoli. Chladně poetické texty už v zámořské alternativní scéně přelomu 80. a 90. let minulého století těžko nalézají srovnání – to je rys, který hudbě DUNAJE mohla vtisknout jen plíživá tíseň nesvobodného pozdního socialismu…
Ale zpět do současnosti. Očekávání jsou veliká a DUNAJ zatím civilně nastupují na komorní scénu pražského Café V lese. Už první skladba poskytla esenci toho, co fanoušci od legendární kapely čekali – svojská, strojově přesná rytmika Pavla Koudelky, produkovaná na minimalistický set řezavého virblu, kopáku a dvou „plechů“, technicky pokročilé prolínající se kytarové vyhrávky Josefa Ostřanského a Vladimíra Václavka, který se ujal role frontmana a kromě zpěvu střídal kytaru a baskytaru, nad tím vším písně z minulé éry i skladby z nového alba. Kapela si je vědoma toho, že nové věci s přehledem obstojí vedle kultovních záležitostí, jako je „Jednou“, „Prší“, „Wahoo“, „Cassiniho dělení“ a dalších, proto směle vysázela velkou část novinkové nahrávky.
Početné publikum, ve kterém zdaleka nebyli zastoupení jen pamětníci předchozích ér DUNAJE, spontánně reagovali na kultovní pecky i novinky. DUNAJ prokázal že je řekou, do které dvakrát nevstoupíš (skřehotavá temnota s alkoholismem bojujícího původního frontmana už není přítomna), která je stále jiná, ale stále živá a, na rozdíl od řeky stejného jména, plná čerstvé vody.
Fotky: David Webr
