Nejbližší koncerty
  • 25. 06. 2024Black metalová mašina HULDER z USA vyráží na své "VERSES ...
  • 27. 06. 2024CELESTE (FR) + SLAŤ
  • 29. 06. 2024ANTITREND OPEN AIR FESTIVAL 2024: STILLBIRTH (DE) FLESH...
  • 29. 06. 2024ATOMSKI RAT - banda ze Srbska hoblující už 15 let netradi...
  • 03. 07. 2024Busking Párty 2024 #2 Druhá Busking párty bude převážn...
  • 06. 07. 2024Hard Skin (uk)
  • 06. 07. 2024ROCK CAFÉ SOUTHOCK & FAJTFEST PROUDLY PRESENTS: SWORN EN...
  • 10. 07. 2024Jihoafrická grindcore smečka GROINCHURN se po letech vrac...
BASINFIREFEST 2024

15.–17. 6. 2023, Červený Kostelec – ATC Brodský

Tak jsme se po roce opět dočkali a malebné prostředí u Brodského rybníka nám již počtrnácté rozevřelo svou náruč, aby nás přívětivě polaskalo, ukojilo téměř všechny potřeby a po třech dnech zcela zničené vyplivlo ze svých útrob. 

Je to právě nejenom hudební náplň, ale i jasně daná kapacita a kouzla čarodějky přírody, jež člověka nutí bez přemýšlení automaticky zajednávat ubytování a vstupenky na ročník následující.

Pokud jste četli některý z mých reportů z tohoto místa, pak víte, že do poctivce, hltajícího vše co se za ty tři dny na pódiu děje, mám sakramentsky daleko. Patřím spíš do skupiny tzv. vyzobávačů, co staví do jedné roviny hudební složku a setkávání s přáteli, které člověk vidí v mnoha případech jednou za rok, a to právě zde. 

Startem do festivalového reje se stala závěrečná třetina setu mexické ARMADY a v podstatě potvrdila před léty utvořený názor. A sice, že s jejich našláplou produkcí nemám výraznější problém, ale je to především pro našince exotický původ, co je v jeho očích staví nad průměr. Energii a nasazení neupírám, obojího vrchovatě.

To tuzemáky THE CORONA LANTERN bych si dal klidně z fleku dvakrát po sobě. Třebaže se záře slunečních paprsků snažila seč mohla utlumit pochmurnou atmosféru, prohrála na celé čáře, a to především díky osobnímu kouzlu pěvkyně Daniely. Tato mladá dáma mne zaujala už před léty na jaroměřském Infernalu, kde to rozdivočela s DILIGENCE a už tehdy bylo jasné, že ještě vyvalíme bulvy. Stalo se. Ať chcete, nebo ne, očima stejně končíte u ní, hltáte každé zařvané slovo, grimasu či gesto. Výborně zahráno, skvěle odeřváno, jeden z nej zážitků festu.

K poslechu debutového alba „Whose Hearts Petrified“ pražáků TRAHIR mne přiměla Johanova bezvadná recenze a protože s jeho pozitivním hodnocením souzním, stalo se zhlédnutí jejich vystoupení milou povinností. Čtveřice muzikantů (jedním z nichž je hudebník a studiový mág Dan Friml) nastoupila krátce po devatenácté hodině a myslím, že nebudu přehánět, když poznamenám, že především vokalista Adam Balcar svou image zaskočil nejednoho fanouška. Však zapátrejte sami v pamětích, kdy jste na CDF viděli pobíhat po pódiu maníka v bílých elasťácích, červeném pláštíku a s jakousi druidskou holí v ruce. Důležitější než cokoliv jiného je však projev hudební a k jeho zpěvu nemám sebemenších výhrad. Z tvorby TRAHIR na mne působí spousta věcí, které mám v oblibě u legendárních CANDLEMASS a proto nemůžu a nechci ignorovat jejich další kroky. 

V pátek po poledni mne přivábila na rozehřátý plácek pagan metalová PANYCHIDA. Z části se tak stalo díky skvělým referencím redakčních kolegů z nedávné akce na hradě Kašperk, především ale díky mimořádnému albu „Gabreta Aeterna“ a navazujícímu EP „Říruřec: Dreisessel“. Těm se po zásluze dostalo pozornosti největší, ale ani starší blackovější věci nerušily koncept a setík slušně nakopávaly. Připočtěme nasazení, sympatický projev frontmana Vlčáka a krom menšího zasmutnění z neodehrání osobní favoritky „Nikoho pán, nikoho sluha“ nemohlo vystoupení končit jinak než maximální spokojeností na obou stranách. Smekám pomyslný klobouk, pánové!

Tak trochu omylem jsem se ocitnul na produkci death´n´rollových HEJTMAN. V původním plánu měli bořit a planýrovat NAHUM, ale bylo třeba mírných škatulat a co se týká demoličních prací, nikdo nepochyboval, že to HEJTMAN pořídí stejně dobře. Nemám příliš v lásce předčasné odsudky, proto jsem se chtěl o pravdivosti hlášky, že se jedná o MALIGNANT TUMOUR z wishe, přesvědčit na vlastní uši. No, o podobnosti s ostravskými bardy kol svéráza Bilose netřeba dalších diskuzí, skoro bych se nebál označení mladší sourozenec, ale zase tak špatné to nebylo a i když si to doma sotva kdy pustím, dalšímu zhlédnutí se nebráním.

Loni si to tady Frodys roztančil v rámci propagace sólového alba jen s akustikou, letos přivezl Lovecraftem ovlivněný projekt POSTCARDS FROM ARKHAM. Oproti naposledy viděnému koncertu sestava zeštíhlila na trio, což vzhledem k bohatému rejstříku nesamplovaných zvuků a přednahraných pasáží nijak zvlášť nevadilo. Přestože se v mnoha aspektech vnímání hudby s Frodysem rozcházím, způsob, jakým prezentuje své vize, mi je velice po chuti a baví mne nejen atmosféra zachycená v drážkách nosiče, ale i ta předávána live. Skromný sympaťák s otevřenou myslí.

Pořádáte-li tvrdě metalový festival a zároveň hrajete v kapele, která už po desetiletí zmíněný styl vyznává a provozuje, byli byste hloupí, když by ta vaše smečka nedostala prima hrací čas, bezva světla, kouzelné efekty a super zvuk (tady trochu kecám, protože perfektně nazvučeno měli všichni). Jenomže abyste si tohle všechno mohli dopřát, musíte vědět jak s tím naložit. A TORTHARRY ví. Prkna znamenající svět opanují s naprostou samozřejmostí, lidé jim z rukou sezobou vše do posledního zrnka a navíc se jim na posledních řadovkách podařilo napsat písně, nebojím se napsat hity („Without A Break“ jako příklad za všechny), které kotelníky řádně rozdivočí. Znovu výborné představení na domácím hřišti.

Když se v první půli devadesátek rozprostíral smrťákův stín po celém světě, okruh mého zájmu se zaměřoval převážně za oceán, sem tam do Anglie, něco málo z Holandska, ale seveřané (s výjimkou ENTOMBED) spíš nic, než moc. Ne, že bych GRAVE nezkusil, ale do noty jsme si nepadli. Slouží živá vystoupení k potěše fanoušků stávajících a k získávání nových? Bezpochyby. Může zabijácký výkon přesvědčit starého jezevce k přehodnocení současného vztahu? Už se stalo. Beru z kolny krumpáč, lopatu a vyrážím ke hřbitovu.

S baltimorskými řezníky MISERY INDEX to mám docela jinak. V letošním programu se jednalo o zaručeně největší tahák (alespoň pro mne) a protože jsem doposud neměl tu čest, těšil jsem se obrovsky. Poslední album „Complete Control“ je ještě vlahé (2022), proto nebylo velkým překvapením, že se bralo převážně z něho. Navíc je to album skvělé a skladby „Complete Control“, „Rites Of Cruelty“ nebo „Infiltrators“ dostaly v živém provedení ještě o něco agresivnější kabátek a zabíjely. 
Jinak bylo vše, jak znáte z videí či předchozích koncertů. Jason Netherton si s Markem Kloeppelem přehazovali řvací kolík, Darin Morris sázel křišťálově čistá sóla a bubeník Adam Jarvis… 
…a bubeník Adam Jarvis je totální šílenec v tom nejlepším smyslu slova! To se musí zažít. Jeho čarování při přechodech, cinkání do všech plechů, co má kolem sebe, naléhávání na soupravu při ultra rychlých sypačkách, prostě nádhera. K dokonalému vydojení krávy radosti zazněla i „New Salem“ a mohlo se jít do peřin, nechat si úchvatný zážitek dozrát a uchovat do paměti. Jedno z nejlepších vystoupení v historii CDF.

Čas prchá jak splašená mrcha a než se člověk naděje, máme tu poslední den. Začátek konce si vzali na starost BLOODY OBSESSION a protože mne jejich tvorba hodně baví a ke kapele chovám vřelé sympatie, měl jsem trochu obavu, aby se nepřívětivý čas a únava lidského materiálu neprojevily na zahuštěnosti plochy pod pódiem. Ta se naštěstí projevila jako lichá a hustota metal heads byla více než solidní. Byl jsem zvědavý, jak si na místě zpěváka povede novic Hagen (THE MATRONES), který naskočil za odejivšího Rawara. Stále si stojím za názorem, že album „Inevitable Death“ patří k tomu nejlepšímu, co se u nás podařilo nahrát a proto mne její majoritní zastoupení v set listu nemohlo nepotěšit a se skladbami jako „Despair And Valor“, „Rising Sun Part I: Ten Thousand Years“, „Heavy Steel And Blazing Fire“ nebo z předposlední řadovky „Lamentation Of The Fallen“ se ani mimo terč zamířit nedá. Skvělý set!

S vyznavači všeho temného, jihočechy BOHEMYST, jsem měl doposud tu čest pouze skrz jejich jediné album „Čerň a Smrt“ a i když nepatřím mezi skalní vyznavače černého kultu, dostalo se mi pod kůži a na vystoupení jsem se těšil. Bez dlouhého napínání prozradím, že stálo za to. Zvuk smrděl blackovou syrovostí, frontman Radek Popel měl v ústech správně uleželého havrana a skladby „Čerň a smrt“, „Krvehlas“ a „Na umrlčích prknech“ mne doslova přibily k zemi. 

HYPNOS vidím podruhé v krátkém časovém horizontu a nebudeme si nic nalhávat, velké pódium a odpovídající počet fandů je docela o něčem jiném než komorní prostředí pardubické Ponorky. Set byl lehce přizpůsobený festivalovým hracím časům, ale neklame-li mne paměť, došlo mimo jiné na obě „Vrány“, „One Flesh, One Blood“, novinku „Deathbirth“ a závěrečnou tutovku „In Blood We Trust“. Kapela šlape jako dobře namazaný stroj, zraje s důstojností indiánského válečníka (zase ta Brunova image) a pořád z ní mám neodbytný pocit, že to nejlepší má teprve před sebou.

A to je přátelé, co se hudby týká, ode mne vše. Počasí nám sem tam zazlobilo deštěm, ale když vezmu v potaz, jak to všude kolem Broďáku třískalo, jednalo se o zanedbatelnou lapálii. Jinak bylo vše, jak má být, jak to máme rádi. Ceny tekutin i  pochutin příznivé, jejich kvalita taktéž a lidé, kteří se o jejich přísun starali, tak činili s úsměvem na tváři a pochopením pro naši nahluchlost, nasycenost a leckdy i natvrdlost.

Velký dík všem, co mají ve fungování CDF prsty a za rok na viděnou.

Fotky: Marek


Zveřejněno: 22. 06. 2023
Přečteno:
1616 x
Autor: Horaguru | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář