Minulý report z Písku jsem začínal slovy: „Po třech týdnech se do Písku vrátila extrémní muzika, tentokrát v poněkud skromnějším a komornějším módu. Po mezinárodně obsazené a navštívené Thrash Nightmare se tentokrát sešli našinci, jak ti pódioví, tak ti fandící. Důvodem sešlosti byla oslava dvaceti let existence LAHAR, kteří si pozvali spřátelené kapely...“ Tento minireport může mít úvod podobný…
Po třech dnech se do Písku vrátila extrémní muzika, tentokrát v ještě skromnějším a komornějším módu. Po mezinárodně obsazené a navštívené Thrash Nightmare a domácí, leč bouřlivé oslavě dvaceti let LAHAR, se tentokrát sešli v publiku našinci, většinou titíž, kteří byli fandit LAHAR, na pódiu pak tuzemská parta s portugalskou.
Portugalci TOXIKULL se měli v Česku objevit před dvěma roky na festivalu Thrash Nightmare, ale kvůli covidu-19 museli zrušit turné, takže si premiéru v městě metalu zaslíbeném odbyli až letos. Zvědavých na ně bylo rovných pětatřicet platících, což bylo přesně to číslo, které pořadatelé potřebovali, aby byli všichni zainteresovaní na nule. Což je na jednu stranu OK, na druhou smutné, ale když je v Písku pět koncertů do měsíce, asi se nedá čekat, že bude na všech natřískáno, i s ohledem na věhlas kapel, které se v městě na Otavě v listopadu objeví. Což nemyslím zle, ale o TOXIKULL jsem dosud neměl páru… A ani jsem původně výlet na jejich vystoupení neplánoval, jenže když se ozval kamarád Standa, kterého jsem dlouho neviděl, spojil jsem koncert s milým setkáním a využil jeho dobroty coby dopravce. (úsměv)
A ve finále jsem nelitoval, že jsem vyrazil. Obě kapely, které se v úterý večer na malém pódiu velkého divadla objevily, mě dokázaly zaujmout. TOXIKULL jsou sice trochu dál tomu, co v poslední době preferuju, ale jejich nadšení přebilo několik detailů, které mi úplně po chuti nebyly. Tak si je odbudu hned zkraje – prvním byl cajdák připomínající BON JOVI nebo něco takového, druhým občasný pocit, že poslouchám MANOWAR nebo jinou profláklou partu; tím nechci říci, že MANOWAR jsou problém, ale že TOXIKULL čerpali od svých vzorů až příliš okatě. Vlastně jsem chvílemi nevěděl, jestli hrají svou věc, nebo nějaký cover. Na druhou stranu řada pozitiv – enormní nasazení, kvalitní instrumentální i vokální výkony a hlavně rychlé songy, ty měly šťávu a dokázaly rozdivočet několik divochů v první lajně. Mně se právě ta dravější thrashová část repertoáru líbila hodně, skladby měly švih, hlavní zpěvák střídal ostré polohy s melodickými i občasnými ječáky, sem tam sekundoval basák, který zpočátku nebyl příliš slyšet, ale když se mu mikrofon „rozezpíval“, i jeho hlubší hlas do muziky sedl. Zhruba padesát minut uteklo jako voda a kolem půl desáté byl konec koncertu, který se povedl.
Předcházel mu taky povedený výstup. Právo prvního výstřelu měla pražská eskadra FORCE OF HELL, kterou z poloviny tvoří protřelí borci a z poloviny borci neprotřelí. Jurgen a Beherit, kteří si tady říkají Jurgenocid a Beheretik, kteří prošli řadou kapel a kteří se po pódiích potloukají dobrých pětadvacet let, přibrali v časech, ve kterých se nemohlo kvůli covidu-19 hrát živě, Mešugeho a Kubaathora a začali ve zkušebně drhnout starej dobrej thrash metal. A když už se zase hrát může, vyrážejí mezi lidi a sypou do nich tradiční thrash metal staré školy s hrubým řevem. V Písku jim to sedlo, hlavně bicmen na sebe strhával pozornost, to byla krasojízda, ale zajímavě zněla i kytarová práce, snad jedinou výjimkou jakési jednoduché odrhovačky zařazené na asi třetím nebo čtvrtém slotu. Závěr obstaral cover SEPULTURY, který fanoušky nabudil na set hlavní kapely.
Úterní večírek se tedy povedl nad očekávání, k dobrému dojmu přispěl i kvalitní zvuk a krátký výpadek jedné sady repráků na tom nic nezměnil. Díky pořadatelům, že ukočírovali časový harmonogram a akce skončila v rozumný čas, kolem půl desáté bylo po všem a po dvaadvacáté hodině jsem byl v pohodě doma. Díky i Standovi, že mě vyvezl… (úsměv)
Fotky: Skalík
