Ahoj Martine, tak se po čase opět setkáváme u rozhovoru. Tentokráte se jeho středobodem stává FACE THE DAY a čerstvá novinka „Echoes Of The Child’s Mind“. Vezmu-li v potaz, že se od roku 2018 jedná už o čtvrtý počin, jež si kompletně složil, nebo jako v případě MARTIANS spolusložil, jde o úctyhodnou potenci. Slůvko odpočinek nepatří k tvým oblíbencům?
Čau Lukáši, takhle jsem nad tím ani nepřemýšlel, spíš mám pořád pocit, že se flákám. Ale tento tvůj dotaz mě donutil se trochu ohlédnout za svou prací a konstatovat, že to s mou leností nebude až tak zlé. Jde také o to, že jsem si za ta léta osvojil určité pracovní work-flow, které mi tvorbu zefektivňuje. Nehledě na to, že muzika se mi v hlavě rodí i při zcela běžných činnostech a o to méně času pak trávím u hudebního nástroje ve snaze z něj vymáčknout nějaký nápad.
V informacích k albu zmiňuješ, že bylo skládáno za tragických rodinných okolností. Lze to chápat tak, že by bez nich „Echoes…“ nevzniklo vůbec, nebo by mělo docela jinou podobu?
To album vznikalo za určitých okolností, které se do něj hluboce otiskly. Velmi složitě se mi polemizuje nad tím, co by bylo, kdyby to tak nebylo. Nějaké album by určitě vzniklo, ale jistě by na něm byla zcela jiná muzika.
Muzikantovo takzvané vypsání se ze smutku může být zbraň dvojsečná. Jistě přináší úlevu a pomáhá se s danou situací vyrovnat, na druhou stranu – nehrozí, že i po létech budeš při hraní těchto písní jitřit staré rány a vracet se stále do dnů, kdy ti nebylo nejlépe?
Neplánoval jsem hrát „Echoes...“ živě a ani teď o živé prezentaci moc neuvažuji. Ale i kdyby ano, nemám pocit, že jsem měl na výběr. Hudební tvorba je pro mě spíše otázkou citu než jakéhokoliv kalkulu – vznikla přesně taková muzika, jaká v daný čas vzniknout měla, nehledě na tebou zmiňovanou dvousečnost.
Přejděme k sestavě, jež aktuální album nahrála. Oproti předchůdci „Stuck In The Present“ tu máme hned dvě změny, bicí místo Filipa Kittnara otlouká Roman Vícha (mimo jiné MARTIANS) a basu jsi tentokráte přepustil Dominikovi Vozobulemu, parťákovi z MINDWORK. Proč právě tyto volby?
Filip původně na albu hrát měl, ale už během jeho vzniku jsme začali cítit, že tentokrát to bude chtít na bicím postu změnu. Jsem si jist, že Filip by odvedl také skvělou práci, ale přirozenější mi přišlo povolat spíše rockovějšího bubeníka, jakým je právě Roman. A post basy jsem tentokrát velmi rád přenechal Dominikovi, kterého jsem v době nahrávání „Stuck in the Present“ ještě neměl tu čest znát.
Smutek, melancholie, ale i zvláštní pocit povznesenosti, naděje a radosti. To jsou slova, která bych použil, chtěl-li by někdo vědět, jak „Echoes Of The Child’s Mind“ vnímám. Souhlasil bys?
Nerad bych někomu rozporoval jeho vnímání mé hudby – pokud to tak cítíš, je to naprosto v pořádku. Radost bych tam sice osobně hledal těžko, ale jsem vlastně rád, že tys jí tam nalezl.
Něco už bylo naznačeno, něco vypuštěno v informačních materiálech před vydáním alba, přesto, pokus se prosím vyložit příběh nového alba…
Je to příběh ztráty, naděje a smíření.
Aniž bych ti chtěl mazat včelí produkt kolem úst, musím smeknout před tvým vývojem; co se role zpěváka týče, zaznamenávám znatelný posun s každým dalším albem. Jak se v této úloze cítíš ty sám? Jde o stejně komfortní zónu jako hraní na kytaru, nebo tě sem tam přepadají pochybnosti?
Děkuji pěkně. Cítím se svým hlasem dobře, už jsem si na něj zvykl a baví mě s ním pracovat, tvořit harmonie a tak… líbí se mi na tom, že je to kreativní činnost a zároveň mi k tomu stačí jen zapojený mikrofon. Na rozdíl od kytary, kde je potřeba měnit struny, všechno dlouze zapojovat, ladit zvuk atd.
Pokud se nepletu, dostalo se třem písním („Entangled Souls“, „Bright Dot In The Darkness“ a „There’s A Place In My Mind Where I Tend To Hide“) vizuálního zpracování. Proč právě tyto a kdo stojí za jejich výslednou podobou? Baví tě natáčení videoklipů?
Výběr songů pro klip je pro mě čistě pocitová záležitost – vybral jsem tyto 3, ale mohly to být i jiné skladby. Měl jsem nějaké vizuální nápady i pro „Grown Up“ a „Dawn“, ale čas se posunul a já už jsem myšlenkově naladěn na muziku, na které aktuálně pracuji. Grafický vizuál „Bright Dot…“ mám na svědomí já a videa k „Entangled Souls“ a „There‘s a Place...“ natočil Luboš Samek, můj dlouholetý kamarád a skvělý muzikant – doporučuji jeho kapelu SEVENTH PASSION. Na samotném natáčení klipů si zrovna moc neujíždím, ale spolupráce s Lubošem a jeho partnerkou pro mě učinila tuto činnost snesitelnou.
Rád bych se ještě zastavil u videa k „There’s A Place…“. Už po pár vteřinách začal hlodat červík blízkého povědomí a skutečně! Pohled na obálku předchozího alba „Stuck In The Present“ mi dává za pravdu. Kráska sedící v okně je v té samé místnosti, kde se odehrává aktuální video. Prozradíš, co je to za pokoj? Má pro tebe zmíněná místnost nějaký speciální význam?
Ten pokoj je mystické místo ve zvláštní odlehlé lokalitě, které odolává všem změnám, které se kolem ní dějí a kde se čas zastavil. Vypadá totožně jako před více jak 30 lety, kdy jsem si v něm hrál jako malý kluk.
Jestli neplánuješ živá vystoupení k aktuálnímu albu, nemáš pocit, že ti tento druh prezentace bude chybět a nevyrazíš na prkna znamenající svět s MARTIANS nebo MINDWORK?
S MINDWORK koncerty určitě plánujeme, ale pravděpodobně až s novým repertoárem, na kterém právě pracuji. S FACE THE DAY ani s MARTIANS momentálně nemáme live sestavu, takže tam to na živou prezentaci aktuálně nevypadá.
Když už nahlížíme do budoucnosti, tušíš co bude dál, MINDWORK, MARTIANS, nebo pokračování FACE THE DAY?
Prioritou je pro mě teď MINDWORK – mám rozpracovaný materiál na novou desku, kterou bych pak rád prezentoval naživo. V kapele je skvělá sestava muzikantů, tak bych toho chtěl využít.
Co se týče MARTIANS, můj kolega Spacosh má rozpracované velmi slibné hudební nápady – myslím, že nějakou hudbu od nás brzy uslyšíte.
A FACE THE DAY zatím nevím jistě… mám jednu složenou písničku, která se mi hodně zamlouvá, ale nevím, kdy se k tomu dostanu. Pravděpodobně ji vydám jako singl někdy během příštího roku.
Moc díky za rozhovor a ať se daří!
Lukáši, díky za prostor, měj se hezky!
