Tak jo, je to za nama a opravdu se to stalo. REFOŘI se vypravili na západ, po třech turné, které měly být a nebyly (teď už to říct můžeme), jsme se konečně dočkali a v rámci našich volnočasových aktivit se vypravili na čtyřdenní minitour, kde nás každý večer čekalo hraní. Dva koncerty ve Švajcu, dva v Německu, jeden v Česku. Trochu to nepasuje co? No jo, k tomu se ještě dostaneme!
Den nula – Valachy – 20. 9. 2022
Nultý den, což byl den předtím, než nastal den D, se nesl v dohánění povinností jak pracovních, tak kapelových. Byla divočina, protože se toho muselo hodně udělat, než jsme mohli vypadnout na výlet. V první řadě vyzvednout auto ze servisu, protože přece jenom je to skoro nejstarší člen bandy a riskovat, že si v Curychu náš transporter vzpomene, že už ho to cestování vlastně až tolik nebere a že odteď by si to radši projel v klidesu někde na odtahovce, to jsme zrovna moc nechtěli. Takže nám to náš dvorní mechoš, ejkejej kouzelník Lojza, ejkejej montérkový Angus Young, dal za jeden průměrný plat dokopy a mohli jsme téměř bez obav vyrazit.
V pět byl sraz ve zkušebně, přesně v pět nula pět nám Fera volal, že je parking před zkušebnou komplet celý rozkopaný a že neví, jak dostaneme věci dovnitř a potom ven. Půlka věcí byla naložených a jelikož se to na valachoch zkušebnama jenom hemží, tak rozhodnutí bylo bleskové a nekompromisní. Zkouška ve zkušebně u kámošů, u cesty, bez schodů, s hajzlíkama… no, asi už tam zůstaneme!
Rychlé přejetí pár songů, rychlé balení, naložení, kontrola, jestli máme všechno, a tradá domů. Přece jenom je potřeba se na tu slávu vyspat, protože jak je známo, tak Skoři nespí, naučil to i jeho spoluhráče a konstantně to učí všechny kapely, se kterýma přijde do styku. Sláva jemu, spánek je pro sráče!
Den jedna – Curych – 21. 9. 2022
Budíček ve 3:00 se nesl v duchu slovních obratů typu „kdo vymyslel takovou sračku?“, případně „když jsem se v patnácti rozhodoval co dál dělat, vybrat si muziku byla strašná kokotina“. Když jsme se o půl hodiny později postupně naloďovali do naší modré zrůdy, byla už nálada o něco lepší, přece jenom to nadšení z toho, že jedeme do neznáma, bylo velké a na nikoho jsme ani nemuseli čekat. Teda až na Feru, který klasicky zaspal, ale stejně si všeci myslíme, že to udělal hlavně proto, aby nemusel brát slivovici. On tvrdí že ne, ale my to prostě víme!
Co si budeme, cesta byla dlouhá. Od nás je to tisíc kilometrů, postupně jsme přejeli Slovensko, Rakousko, Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko a konečně po dvanácti hodinách dorazili do Švýcarska. Cesta přes kopce byla super, krajina nádherná, všecky krávy (a že jich bylo) měly v základním vybavení obrovský zvon na krku, prostě idylka jak hrom. Čím víc jsme se blížili do Curychu, tím víc ubývalo krav a přibývalo aut a začínalo hrabat navigačce, protože nám ukazovala dojezd pět kilometrů a měli jsme jet ještě čtyřicet minut. To je nějaká blbost, ne? No, není, kolony vládnou metropolím napříč celým světem.
Našli jsme klub, zaplatili parking a vrhnuli se na nejčastější muzikantskou činnost a to na čekání. První jsme se dočkali Jona s Tobym, hned o pivko později jsme se dočkali i trutnovských kámošů EXORCIZPHOBIA. Ti na turné vyjížděli už o týden dřív, a tak jsme čekali spíš partu zombíků než legendární partu mosh z Krkonoš. Popravdě, bylo to od každého trochu, ale v horách žije odolný národ, a tak po nezbytné cigaretové a pivní vzpruze nebylo po únavě ani památky.
Koncert byl super, to nadšení z toho, že hrajeme v úplně novém prostředí, přebilo i to, že účast nebyla zrovna valná. Každopádně se potvrdila naše teorie o tom, že každý stát má svého Prsoňa. Tento konkrétní Prskavkův dvojník byl z Francie a krom toho, že jsme mu střízlivému rozuměli, jak když originál vypije deset piv, tak byl úplně stejný. EXORCIZ odehráli famózní set, představili nový králičí song a je se fakt na co těšit, nové album bude stát za to!
Každopádně poplácávání po zádech si necháváme až na hotel, který nám kámoši z FREAKINGS domluvili skoro u nich doma, což je v Basileji, dvě hoďky cesty, tak hrneme co to jde, protože ta slivovice s pivem se sama nevychlastá.
Den dva – Sissach – 22. 9. 2022
Uff, no ty vole, hotel fajn, ale z nás tam asi moc nadšení nebudou. Radost ze vzájemného shledání se projevila tím, že jsme šli spát až kolem páté ráno. V plánu byla prohlídka Basileje a následná grilovačka, ale kvůli pozdnímu budíčku nešlo zvládnout obě dvě akce, museli jsme vybrat jenom jednu a jelikož rádi objevujeme nové věci a rozšiřujeme si obzory, tak na plné čáře vyhrála grilovačka. EXORCIZ se omluvili, dobíjeli baterky na hotelu a my frčeli za Jonem a Tobym na nejvyšší kopec, co u Basileje je. Stálo to za to, grilovačka v přírodě, neskutečný výhled do krajiny, skvělé počasí, super jídlo… fakt to bylo jak na dovolené, to se nám v McDonaldu nestává.
Následoval přesun k FREAKINGS do zkušebny, což je brutálně vybavené přízemí u Simona doma, trošku pokochat západňáckým zařízením prostoru (nedá se to srovnat s tím, na co jsme zvyklí, fakt ani trochu… nikde žádný vajgl ani rozbitá flaška, evidentně mají rádi čisté a voňavé zkušebny), pomoct jim naložit věci a hurá do Sissachu, do klubu KIK. Tady už to s návštěvností bylo podstatně lepší, první hráli FREAKINGS, viděli jsme je vlastně poprvé od prvního společného turné, což už budou nějaké tři roky a musíme říct, že jim to zase šlapalo náramně. Moc se nám tam po nich nechtělo, ale taky jsme to nějak zmáknuli, odezva lidí byla super, ostatně to samé platilo i pro EXORCIZPHOBII.
Přesun na hotel už byl jenom na nějakých dvacet minut a tak jsme na ubytko dorazili celkem čerství. Vybavení o ráno zakoupená pivka a posilnění pocitem, že to vůbec nebylo blbé a že jsme ve Švajcu poslední den, jsme se směle vrhli na to, kde jsme předchozí večer skončili. Pivko, slivka, kotrmelce do výtahu, spaní na chodbě, všecko bylo.
Den tři – Niederrieden – 23. 9. 2022
Vstávání je čím dál horší, ovšem check out je neúprosný a do dvanácti musíme být z hotelu pryč. S obtížemi dokážeme vzbudit i Karla, nějak pobalit všechen bordel co po nás zbyl a odházet bordel co máme v dodávce, ať si máme kde sednout. V hotelových garážích potkáváme i mírně rozlámanou EXORCIZPHOBII a po nezbytné rekapitulaci včerejšího večera a Skořího hlášce „hele kluci, my jsme za ty dva dny s váma trochu zdivočeli“ nasedáme a vyjíždíme vstříc novým zážitkům, které nás čekají v Německu.
Přejezd je asi na čtyři hodiny a šlo by to jak po másle, nebýt národa, který má sice nejlepší silnice na světě, ale zároveň je tak disciplinovaný, že je tam kolona u každé cedule ukazující rychlost. Vysvětlíme. Tam kde je omezení na osmdesát, tak by Čech chtěl jet na pohodu kilečkem, ale typický Němec jede radši šedesátkou. V každém pruhu. Absolutní peklo a mrhání rychlostí a časem!
Pauzu jsme dělali u jezera, do kterého v patnáctém století sypali popel Honzy Husa a v jedenadvacátém století u něho Franta Tkadlec šlápnul do obřího hovna. Kroky velikánů jsou holt nevyzpytatelné.
Do Niederriedenu jsme dorazili lehce před pátou hodinou a přivítal nás klub Mad Boys a jeho majitel Andy. Prostor parádní, všechno nové, vybavení jsme ani nemuseli vytahovat z auta, protože už tam bylo všechno nachystané. Což byl trochu kámen úrazu, protože Andy trval na tom, že skrz akustiku prostoru budou bubeníci hrát na elektroakustické bicí, což je fajn do nějakých pomalejších věcí, ale v tom našem rychlo bordelu to dělá větší bordel, než chceme. Nějak se to zase zmáklo, technických problémů sice pár bylo, ale většinu se podařilo rychle vyřešit a už nic nestálo v cestě, abychom si konečně zahráli i na německé půdě. A bylo to fajn, návštěvnost super, lidi (snad) spokojení, co chtít víc?
Následovala nezbytná after párty, tentokrát ovšem s tím rozdílem, že jsme se nemuseli mačkat na pokoji, ale sedět normálně na baru, protože ubytování bylo buď nahoře v pokojích a nebo jak si kdo ustele. Andy je fakt formát, kolem druhé se s námi rozloučil a se slovy, že pivo je v lednici a ať si to užijeme, odjel domů a nechal nám svůj krásný nový bar napospas.
Den čtyři – Počeplice – 24. 9. 2022
Nic se nezničilo, vevnitř se nic nepoblilo, dobře to dopadlo. Všechny vzbudit, Karla trochu povozit ve spacáku a zase všechno naházet do aut s tím, že dneska už to bylo naposledy a naše cesty se bohužel rozcházejí. Proběhlo loučení, ukáplo pár slz, poslední společné cigárko a fotka a bylo to. Poslední zastávka v Mnichově byla totiž zrušena, EXORCIZPHOBIA už to hrnula domů do Podkrkonoší a nám jeden ze tří Tomů domluvil náhradní akci v místě jeho bydliště. Takže hurá zpátky do Čech, na undergroundový mejdan do Počeplic u Mělníka!
Přejezd byl 550 kiláků, o německých šoférech už byla řeč, ale naštěstí to i přes neustávající déšť celkem uteklo a po dvou a půl hodinách už nás vítala první česká cedule na Rozvadově. Rychle dotankovat, dát tradiční český oběd (párek v rohlíku / red bull) a mazat dál směrem na Mělník, protože i když už jsme doma, tak vzdálenost je neúprosná a hrací čas se rychle blíží. V šest jsme na místě, v sedm máme hrát, příprava je blesková a popravdě, už to chceme mít za sebou, máme trochu pocit, že dneska to kdovíjaký výkon nebude. Každopádně, zase to dopadlo úplně jinak. Z akce na poslední chvíli, od které jsme kdoví co neočekávali, se vyklubal parádní undergroundový večírek a i když jsme hráli první, tak publikum bylo skvělé a vyždímalo z nás ještě dva přídavky. Super to bylo, díky moc!
S díky odmítáme nabídku na nocleh, vřele se loučíme a kolem jedenácté vyjíždíme vstříc valašské domovině. Je to klasická dálka, kterou zažíváme celkem často, takže o pět hodin a jeden Mekáč později parkujeme modrou dělovici ve valašském ranním rozbřesku a jdeme spát. Romantika jako prase, turné končí, je to jak z pohádky.
A my strašně děkujeme všem, kteří se o to jakkoliv zasloužili. Děkujeme majitelům klubů ve Švýcarsku a v Německu, děkujeme našim kámošům FREAKINGS za to, že se nás ujali a postarali se o nás (pokud bude někdo volat z hotelu, tak sorry, všecko zaplatíme), děkujeme Tomovi Kolertovi za domluvení náhradního gigu a Houmlesákovi za guláš a že jsme si u něj mohli zahrát. A hlavně děkujeme EXORCIZPHOBII, že nás vzali s sebou a že jsme si mohli zažít, jak to funguje ve velkém světě a ujistit se v tom, že ačkoliv ty tour (zahraniční, české, jakékoliv) nejsou žádný med a vracíme se z nich dojebaní na sračky, tak je to stejně neskutečný zážitek. Tak díky chlapi, těšíme se, až se zase uvidíme!
A dík vám všem co to dočetli až sem, všem co nám fandí a podporují nás, protože hlavně díky vám si můžeme plnit sny a zažít si věci, o kterých jsme si jako čtyři maníci z malých dědin u slovenských hranic nemysleli, že je někdy zažijeme. Když jsme se v patnácti rozhodovali co dál dělat, tak jsme si vybrali kurva dobře!
Dík a uvidíme se na koncertech!
Autor: Fíša, REFORE