Skoro 3 roky jsem měl doma vstupenku na vyprodaný festival Trveheim, konající se v perfektním areálu nedaleko Mnichova. Letošní léto naštěstí probíhalo bez pandemických restrikcí, a tak i pátý ročník tohoto menšího, ale nadupaného festivalu mohl proběhnout.
Den první:
Slunné ráno pozdního srpnového pátku. Sedám do auta a nabírám Žakyna s Pavlem a vyrážíme přes Šumavu směr Bavoří. Cesta by utíkala rychle, kdybychom nedojížděli jeden kamion za druhým. Až na dálnici u Pasova na to mohu trochu víc šlápnout a kolem půl dvanácté jsme na sjezdu z dálnice směrem k mnichovskému letišti. Rychle si vzpomínám, jak jsme právě odtud odlétali do Keni před pár lety… Ještě pár kiláků a už parkujeme na louce u areálu Hausler-Hof, což je jakási farma uprostřed polí přestavěná na kulturní středisko, s jezerem a s non-stop létajícími obry nad hlavami. Čas nás tlačí, takže bereme z auta stan, altán a nějaký ten chlast a míříme do kempu. Tady nás vítají naši slovenští kámoši a pomáhají nám s věcmi. Díky, bratia! Stavíme v pohodě stan a leju do sebe zaslouženýho radegasta. S altánem bojujeme, protože je trochu pokřivený a chybí nám pár součástek, haha! Dílo se podaří asi pět minut potom, co začíná první kapela. Běžíme do areálu, který je cca dvě minuty od kempu a dozvídáme se, že z line-upu vypadla řecká kapela WRATHBLADE a celý program je o hodinu posunut. Nevadí, aspoň vyndáme po vzoru Němčourů stoličky, nanosíme jídlo a pivo a děláme si to pěkný. Po chvíli přijíždí ještě Fredy, takže jsme tady kompletní Thrash Nightmare crew. Zdravíme se se známými ksichty ze zahraničí a nasáváme pohodu Trveheimu. Klid, přátelská atmosféra, klubové prostředí, návštěvnost cca 500 lidí, žádné fronty, koupání… sem bych jel, i kdyby tu nic nehrálo, haha!
Čas se navršil a úderem třetí hodiny začíná první kapela MECHANIC TYRANTS. Tohle je nová sestava kapely TORPEDO, kterou jsme párkrát dělali v Písku. Kluci mají venku nové EP, takže se hraje hlavně nový matroš, ale dojde i na prvotinu. Celkově mě to zase baví, ten styl propojení hard and heavy je prostě fajn. Jen zvukově to nebylo ono a MECHANIC TYRANTS si vyžrali neduhy openerů festivalu.
Další pivo a výhřev na slunečních paprscích. Pak zpátky do haly, kde si v klidu přicházím přímo k pódiu. To je menších rozměrů, ale skvěle přehledné ze všech stran. Výhodou je hrací prostor uvnitř haly – nepraží na vás slunce ani nechčije. Ovšem vedro tu je pěkný… Italsko-španělští CRIMSON STORM předvádějí klasický heavy metal, který sice šlape, ale jedná se o naprostý průměr. I proto po třech skladbách odcházím radši klábosit s kámoši.
To španělské RAPTORE si dopřávám celé. Hraje v nich Chris Blade, který hrál basu v sestavě kanadských THUNDEROR u nás v Písku v červnu. Tehdy mi říkal, že nová deska jeho domovské kapely bude skvělá a měl pravdu. Kupuji vinyl ihned po jejich show. RAPTORE do nás totiž nasypali nekompromisní speed metal starý školy. Syrovost, ostré rify, ječáky, energie. Tady nechybělo vůbec nic. Dle očekávání skvělý set!
Následují domácí SKULLWINX a v jejich sestavě hraje kytaru i otec Trveheim festivalu Lennart, který slaví narozeniny. V hale je plno a atmosféra výborná. SKULLWINX inklinují k tradičnímu heavy metalu s epickým nádechem. Dlouhé songy jsou pestré, vokalista výborný. Trochu odkaz raných MANOWAR, jen bez svalů, haha. Výborný koncert, Bavoráci mě fakt bavili!
S nadcházejícím večerem nastává chvíle pro dříve narozené kapely. První jsou holandští HIGHWAY CHILE. Byl jsem trochu skeptik, ale hned první song mi vytírá zrak. Pánové v letech valí totálně pohodový heavík, tak trochu mix JUDAS PRIEST a SCORPIONS. Tvrdé, skvěle zahrané, a hlavně plné hitů. Vlastně neznám pořádně ani jeden jejich song z osmdesátek, ale naživo vše funguje znamenitě. Dávám celý koncert, protože tihle chlapíci přijeli rozdávat radost. Odcházím do kempu ve skvělý náladě!
Američany ALCATRAZZ jsem nikdy pořádně neposlouchal, takže mířím k pódiu po konzumaci domácích špaget s grilovanou zeleninou a Radegastu spíš ze zvědavosti a taky proto, že venku se schyluje k bouřce. Stojím vlevo vedle pódia a set sleduji během pokecu s kámošema. Atmosféra je výborná, kapela sype jeden hardrockový hit za druhým a zpěvák vládne skvělým hlasem. Neznám, ale poslechovka je to výborná a plná hala zpívá texty. Baví mě sledovat babičky z GIRLSCHOOL, které jsou s ALCATRAZZ na tour a tady sledují jejich show od pódia a mezi fans. V pantoflích a ve vytahaných mikinách, hehe.
Venku prší, takže zůstáváme v hale. Žakyn kupuje místní točený pivo. Hnus, aspoň že je studený… Na pódium jdou „holky“ z GIRLSCHOOL a začíná to vřít. Tenhle ženskej MOTÖRHEAD prostě nejde nemít rád. Hit za hitem, super zvuk, skvělá a upřímná komunikace s lidmi, rokec jako prase. Lidi se baví, muzikantky taky… Je zajímavý, co rocková hudba dělá s lidmi různých generací. Na stage vylezou babičky, voháknou se do rockovejch hadrů, že bych z dálky a bez brejlí řekl „hmm, to je prdelka“ (smích) a paří na ně dvacetiletí metalheads, co by z fleku mohli být jejich vnuci a vnučky. Nádherná symbióza celého večera. Před pátečním headlinerem si běžím do lednice pro další radegast a v příjemné náladě se proplétám branami areálu a hloučky více či méně nalitých Němčourů.
Vrcholem pátečního programu jsou švédští AMBUSH. Dle mého názoru jedna z nejlepších heavy kapel současnosti. Pořadatelé dobře věděli, proč tuhle kapelu pasovat do role headlinerů a to s prohlášením, že nastal čas dávat prostor mladým. Naprosto s tím souhlasím a odměnou pro všechny přítomné je heavymetalová jízda od začátku do konce. AMBUSH mají zmáknutou pódiovou show, prostě se na to dobře kouká. Nejdůležitější je ale muzika a tady vládnou. Skvělé vokály, a to včetně doprovodných, chytlavé i promyšlené riffy, kytarová sóla, tvrdé heavy songy s přesahem do speed metalu a vyvážený setlist. Celou hodinu třepu palicí v davu maniaků vzývajících hrdé následovníky JUDAS PRIEST. Švédi projíždí průřez všemi třemi svými alby a dávají nám ochutnat i novinku, která by měla vyjít příští rok. Učte se, protože songy jako „Master of the Seas“, „Firestorm“, „Possessed by Evil“, „Infidel“, „Desecrator“ nebo „Natural Born Killers“ budou jednou legendární. Tohle je level nejvyšší, maximální nadšení a spokojenost. Díky!
Blíží se zase bouřka a dáváme ještě pivko u stanu pod altánkem. Slovenská sekce je rozjařená a jde dál pařit. Já ulehám za Žakynovo nehoráznýho chrápání a nemůžu usnout. Přemýšlím, jestli toho chlapa udusím, abych se vyspal. Vše nakonec vyřeší prudký déšť, který bubnuje na stan takovou silou, že toho starýho dinosaura už vůbec neslyším, haha!
Den druhý:
V sobotu ráno se probouzím kolem půl osmé a ještě si trochu přispím. Nevídaná věc pro otce tříletýho dítěte, haha! Lezu ze stanu, Pavel už vaří kafe a já jsem bez kocoviny skvěle naladěnej na druhý festivalový den. Snídaňové hody typu „all you can eat“, zkrátka každý z nás dovezl pochutiny a máme tady malej švédskej stůl. A pivo k snídani dneska zatraceně chutná... Počasí se během dopoledne začíná vylepšovat, a tak si s Fredym a Gregorem jdeme zaplavat do jezera. Je tady zákaz koupání, protože minulý týden se tu někdo utopil při punkovým fesťáku. Utopence moc nemusím, tak doufám, že tady na žádnýho nenarazím. Koupel mi prospívá a ožívám. Klábosíme, dáváme oběd, pozorujeme startující kolosy z letiště a nakupujeme nějaký merch.
Nabušenej sobotní program otevírají v jednu hodinu mladí Němci FINAL FORTUNE. Domácí poslech jejich jediného EPčka dopadl na výbornou, stejné je to i s hudební produkcí. Přímočarej a hlavně výborně zahranej heavy metal s obrovských potenciálem totálních vypalovaček. Jasně, vykradeno, ale tady jde o zábavu a tu nabízejí FINAL FORTUNE výbornou. Celkový dojem kazí jen zpěvák, na kterého se… no prostě se na něj nedá koukat. Vím, že se to o lidech neříká, však já jsem plešatej, brejlatej a nepříliš hezkej člověk, ale pokud bych byl takhle odpornej jako tenhle zpěváček, rovnou mi jednu střihněte, haha! Ale zpívá mu to skvěle, jen koukat na to nemůžu…
V kempu si dávám birella, dneska nepiju, protože stále ve vzduchu visí možnost, že pojedeme na noc domů. Vůbec mi to nevadí a plný energie vyrážíme na další mladé Němce HORNADO. Tady se žádný zázrak nekoná. Kluky znám z Keep it True, kde chodili s kazeťákem na ramenou a všem pouštěli jejich nový album. Nahrávka se mi zdá lepší, než je tomu naživo. 3 songy a dost. Průměr…
Cestou na set italských SIGN OF THE JACKAL potkáváme Daniela z Roadmaster Booking a Dragon Productions, přes kterého jsme do Písku bookovali už několik kapel a bavíme se o další spolupráci. V hale mezitím hraje tradiční heavy metal s ženským zpěvem. Tuhle kapelu mám fakt rád a první live setkání ukazuje, proč tomu tak je. Přímočaré a plné energie. Sice zvuk je tentokrát trochu tišší, ale mě to nevadí. Zpěvačka Corra nás vrací do půlky osmdesátek, kdy začínali WARLOCK. Inspirace jasná, ksicht ale mají Taliáni svůj.
Čas pomalu pokročil a já se zasekávám v kempu s lidmi. Když vidím, že už hrají dánští ALIEN FORCE, přicházím na druhou půlku jejich setu a dělám dobře. Vidím je poprvé a jejich staré nahrávky mám rád. Jsou vlastně podobný případ jako včera HIGHWAY CHILE. Prostě parta starých kámošů, co přijeli rozdávat lidem radost. Heavy metal s jasným rukopisem a velice kvalitním kytarovým duem. A když se přidá sypmatický singer Peter, je to radost poslouchat. Pokud se nepletu, všichni členové jsou původní. Moc fajn!
HITTEN, jedna z těch kapel, co poslouchám fakt dlouho a ještě jsem s nimi neměl tu čest osobně. Premiéra dopadá skvěle. Prodírám se přímo k pódiu a protože znám každou jejich desku velmi dobře, užívám si všechny songy. Pětice do nás pumpuje energický heavy metal, který chvílemi koketuje se speedem, jindy se unášíme ve středních tempech. Kluků je plné pódium a je vidět, že si tenhle výlet ze Španělska pořádně užívají. Za mikrofonem vládne Alex Panza. Jeho hlas je neskutečnej a chvílemi stojím s hubou dokořán. Songy jako „Built to Rock“, „Ride Out the Storm“, „Something to Hide“, „Twist of Fate“, „On the Run“ nebo „In the Heat of the Night“ patří k tomu nejlepšímu, co současná nová vlna nabízí. V závěru setu zbyl i prostor na přídavek a HITTEN vyšvihli starší pecku „State of Shock“. Paráda. Kupuji poslední album „Triumph and Tragedy“ na vinylu. Prostě musím.
Cítím se nabitej energií a leju do sebe další birell. Říkám Pavlovi, že bych po skončení programu vyrazil k domovu, pokud nebudou proti. Domlouváme se, že po následující kapele to rozhodneme. Tou kapelou jsou švédští NIGHT, kde působí polovina sestavy AMBUSH. Pro mě osobně se jedná o jedno z největších lákadel celého festivalu, ale znáte to. Očekáváte to dobrý, nebo fakt dobrý… možná i výborný, ale to, co zažívám během koncertu NIGHT je totální „wow efekt“. Čtveřice začíná pozvolna a svým sedmdesátkovým feelingem si nás postupně omotává kolem prstů a vtahuje do děje. Neskutečná přehlídka nepřeberného množství melodií, riffů i barev vokálů. Neskutečně tvrdá muzika, byť jde o totální hard rock. Nesnáším lidi, co neznaj měřítka a říkaj, že tvrdá hudba je od thrashe dál. To je píčovina, protože i Elvis byl ve svý době tvrdej rokec… ale zpátky k NIGHT. Těch padesát minut rockový magie má gradující charakter. S Pájou se na sebe jen občas koukneme a máme pusu od ucha k uchu. Kapela je v transu, celou seanci řídí kytarista a zpěvák v jedné osobě Oskar Andersson. Ten umí naladit publikum krátkými vtipy. Pod jeho ukázkovými řídítky (čti knír) však zaniká jakýkoliv úsměv. Na dvě skladby přenechá mikrofon basákovi Filipovi. Skvělý tah pro zpestření setu. NIGHT hrají pecky „Burning Sky“, „Running in the Night“, „Crimson Past“, „Surrender“, „Fire Across the Sky“ nebo „Under the Moonlight Sky“. Úplně jiná dimenze. Ta necelá hodina je prostě málo a já už teď vím, že tenhle prožitek dnes už nic nepřekoná. Hurá do distra pro desky. Geniální, geniální!
Rozdejcháváme to v kempu a padá definitivní rozhodnutí, že po poslední kapele vyrazíme domů. Vypouštíme proto následující kapelu IRON MASK, která nás ale jako jediná z celého line-upu nijak neoslovuje. Balíme stan, altán a věci a během hodinky většinu z toho přenosíme do auta. Začíná se mi svírat kudla v kapse, protože Žakyn se na to vybodnul a bumbá si místo toho hnusný pivo v areálu, haha. No nic, jsem smířenej s tím, že ho pak naložíme do auta, ať se mu to líbí nebo ne. Po nepříliš zábavné šichtě jsme v tom dusnu zpocení jak vrata od chlíva, haha.
Na show legendárních Anglánů DEMON přicházíme o pár minut později právě ve chvíli, kdy se z pódia valí song „The Plague“, ale nevadí, hrát budou ještě hodinu. Chvíli mi trvá, než se naladím, ale pak si tuhle NWOBHM/hard rock vykopávku maximálně užívám. Další z kapel, co má nezaměnitelný rukopis a zpěv. Dave Hill za mikrofonem pořád vládne. Příjemné melodie jsou účelně doprovázeny klávesami. Během večera zazní líbivé skladby jako „Nowhere to Run“, „Blackheat“ nebo „The Spell“. Celý koncert graduje s hity „Life on the Wire“, „Don´t Break the Circle“ a samozřejmě „Night of the Demon“, které zpívá celá narvaná hala. Perfektní, jsem fakt rád, že mohu DEMON zažít takhle!
Nastává asi půlhodinová pauza a zvučení hlavní kapely Trveheimu. Trochu mě to sere, protože se bojím, že se akce protáhne a my vyjedeme zbytečně pozdě. Odnášíme poslední věci do auta a vracíme se do haly, přímo k pódiu přesně ve chvíli, kdy mají začínat legendární Kanaďané EXCITER. Nakonec čekáme ještě dalších deset minut, ale pak už konečně mistr Dan Beehler usadí svojí zadnici za bicí soupravu, srovná mikráky a galapředstavení může začít. Hned na úvod trojice pálí „Violence and Force“ a strhává se peklo. Kotel řádí, kapela se dostává do varu. Hodinový set je prošpikovaný nesmrtelnými hity z osmdesátek a prvotřídní speed metal nedává prostor pro odpočinek. Naposledy jsem EXCITER viděl asi před pěti lety, ještě s Johnem Riccim v sestavě. Toho nahradil mladý Daniel Decay a myslím, že to je skvělá volba. Mladá krev v podobě divokého kytarového showmana je přesně to, co EXCITER potřebovali. Neskutečný nálet legendárních riffů lidé polykají plnými doušky. Prakticky celý set mě baví Dan Beehler. Ve svých rovných šedesáti letech tluče speed metal na bicí a do toho zpívá. A pořád dobře, jako před lety. Smekám, protože tohle udýchat asi fakt není prdel. Navíc je to sympaťák, který se nebojí potkávat se se svými fanoušky. EXCITER zcela ovládají Trveheim a sází perly dávno letité – „Stand Up and Fight“, „Victims of Sacrifice“, „Iron Dogs“, „Pounding Metal“, „Long Live the Loud“ a další. Samozřejmě nechybí vypalovačka „Heavy Metal Maniac“ při které snad odklánějí i letadla na nedaleké runwayi a jako přídavek si vykřičíme „Iron Fist“ od MOTORÁČŮ. Co na to říct? Miluju kanadské kapely a tamní scénu. EXCITER jsou jednou z nich!
Rychlá rozlučka, pobídka Žakyna směr parkoviště a skáčeme do vozu. Na hodinách svítí půl jedná ráno a začíná chcát. Trochu se v duchu proklínám za rozhodnutí jet v noci. Do toho se mě snaží navigovat ze zadního sedadla Žakyn, který má slušně pod čepicí, haha! Naštěstí po deseti kilometrech najíždíme na dálnici a ujíždíme i blížící se bouřce. Valíme naplno a s Pájou kecáme o všem možném i nemožném. Nakonec skončíme u receptů a vaření jako nějaký dvě báby. Cestou stavíme jen jednou na Strážným. Kasíno ani štětky v bordelu nás nelákají, benzína je zavřená, takže upalujeme dál do vnitrozemí s vidinou domova. Ve čtyři hodiny přistáváme konečně v Písku, vyhazujeme věci a kolem půl páté konečně ulehám do postele. Mám v sobě energeťák, takže se mi moc nedaří usnout, ale nakonec únava vítězí.
Letošní Trveheim byl skvělej víkend. Potkali jsme známé ksichty a užili jsme si parádní kapely. Když jsme mluvili o minulém ročníku, říkali jsme „loni“ a často nám nedocházelo, že to bylo v roce 2019. Pevně věřím, že už se podobné výpadky nebudou opakovat, protože energie, zážitky a odreagování, jaké si z fesťáku podobného typu člověk přiveze, jsou k nezaplacení. Věřím, že i příští rok mi budou hvězdy a časové možnosti nakloněny tak, abych mohl na Trveheim vyrazit. Za mě asi nejpohodovější festival ze všech, které jsem kdy zažil. A za mou „kariéru hudebního fanatika“ jich nebylo málo…
TOP 5 TRVEHEIM 2022:
NIGHT
EXCITER
AMBUSH
HITTEN
DEMON
