Blackmetalové kapely se prý moc nemusí. Všichni známe notoricky profláknutý příběh o jednom hudebníkovi, který v sebeobraně zabije kytaristu jiné kapely… jejíž basák, aby se oděl do éteru zla ještě po desítkách let teatrálně prohlašoval „I was on my way to kill Euronymous myself…“. Jak je to mezi blackovými kapelami dnes? Pražská post-blackmetalová kapela MOORAH odjela turné se švédskými militantními rouhači MARDUK, vyznavači raw stylu DOODSWENS a francouzskými nemrtvými piráty SKAPHOS. Takhle nějak to prý bylo, jak vypověděl frontman MOORAH Count Hroozah.
Nesehraní, nekompletní vyrážíme na první koncert ve Wroclawi. Druhý kytarista je nezvěstný a zapírá se, jeho místo zaujmul Ghál ze spřátelené kapely, na naučení setu měl asi týden. Bubeník Ferenc s námi nejede. Zapomněl si činely na posledním koncertu v Polsku před měsícem, zjistil to pár dní před začátkem tour, tak jede po vlastní ose oklikou se zastávkou pro své plechy.
K tourbusu přijíždíme s hodinovým zpožděním. Přichází SMS od našeho původního kytaristy, že nám moc drží palce. Tourmanager vysvětluje, jak to chodí v nightlineru, pojízdném hotelu, kde strávíme další dva týdny. Na instrukci „No shitting in the bus“ dává největší důraz. Míjí nás Inge z DOODSWENS. Krátce se představí a hlásí, že si dává do ledničky flašky s krví, tak ať jí to nevypijeme.
„Lidskou?“
„Samozřejmě.“
Začínám mít pocit, že bude veselo. Za další tři hodiny přijede náš bubeník Ferenc i se svými kultovními plechy.
„I was on my way to kill MARDUK“
Všechny kapely už se připravují v backstage. Inge a její noví kumpáni cvičí rytmické přechody, Francouzi pijí džus a češou si vlasy, členové švédské legendy jsou pohrouženi ve svém světě. Krátce pozdravíme, zasedneme k nám vyhrazenému občerstvení, připraveného přesně dle předem zaslané specifikace. Odkudsi přiletí dotaz, co se všemi těmi pivy hodláme dělat.
Začíná naše zvuková zkouška. Zjišťujeme, že oproti původní dohodě naši kapelu bude vždy zvučit místní zvukař, vlastního s sebou vezou jen Švédi a Holanďani. Náš techrider se k zvukařům nedostal, později zjistíme, že všechna specifika našeho zapojení budeme vysvětlovat pokaždé znovu.
Vrcholí nervozita před naším setem. Připravujeme se na to, že dost možná budeme hrát před prázdným sálem a většina lidí přijde až na MARDUK… Nedivili bychom se, připravujeme se, že zahrajeme, ať se před námi děje cokoliv. Klávesové intro končí, opíráme se do kytar, světla krátce osvětlí halu a vidím… slušně zaplněný sál a reagující fanoušky. Skvělé. Máme rádi Polsko…
„Není dvou pánů, není černého světla, za vším můžeš tušit jediného Mistra,“ fakt tohle řvu před rouhači z MARDUK? „...v řetězech žluč prská, temný lord,“ prokoukl někdo náš trolling??
Po koncertě euforie v backstage. Inge varuje, že MARDUK jsou opravdu zlí, a nemají rádi lidi. Doporučuje nám s nimi nemluvit, ani se na ně nedívat, a pokud jdou na stage nebo z ní, nenechávat nic v backstage, protože nastane demolice. Misantropie v praxi? Přeháněla jen napůl.
„I was on my way to kill zvukař“
Dáváme si klasickou „aftershow“ pizzu, piva a přesouváme do svých buněk v autobuse. Nad ránem nightliner vyráží na Brno. Zázemí Melodky je tristní, ale místní zvukař vyrobil pro náš set velmi dobrý zvuk, takže jsme si svou půlhodinu slávy užili.
„Jediná síla, celým vesmírem tepe, odvrhne vše, co stojí stranou siločar!“
Nabaženi dvěma povedenými koncerty jsme zamířili do Jablunkova. Pomalu zjišťujeme, že než spát v buse pohupujícím se po českých cestách, je lepší být v lounge busu (nightliner má 22 buněk ke spaní v horním patře, kuchyň, WC a místa sezení se stoly dole za řidičem) veselí a divocí a jít spát až po ránu, když autobus stojí. Diskutujeme o budoucnosti kapely, po příjezdu do Jablunkova někdy v 7 ráno v dobrém rozmaru rituálně přijímáme Ghála za stálého člena kapely. Ten kluk je nejlepší kytarista z celého tour, má jasnou vizi toho, co chce dělat. Jeho styl je navíc kompatibilní s mým. Skvělé. Usínám na kameni vedle řeky, spoluhráči mě vzbudí a do koncertu už nespím. Začínám ztrácet hlas… až do koncertu nemluvím.
Ani nevím jak, stojíme před lidma a začínáme hrát. Tentokrát je ale všechno jinak. Neslyším svou kytaru, hraju po hmatu, hlas v monitoru slyším jak z potrubí, ale hlavně… sál je napůl prázdný a všichni stojí v jeho druhé půlce. To jsme ještě nezažili… snažíme se, hýbeme se, hlasivkám dávám na prdel víc než jindy, ale je to marné.
„Kal dna vzýval za nebe, žlutou barvou natřel kříž ze zlata!“
Pár fandů se snaží strnulý dav vyhecovat, ale celkem marně. V zákulisí hlásím, že jsem připraven toho po dalším takovémto koncertu nechat. Nálada na bodu mrazu.
„Nedůvěra, zmatení jazyků, strnulost, tíha, Hans Rudi Giger!“
Jdu si do sálu poslechnout, jaký zvuk mají headlineři a není to zlé. Zastavuje mě skupinka fandů, ukazují, že si koupili naše CD a trika. Hlásí, že jsme měli dobrý set, ale nešel slyšet zpěv a jedna kytara… Aha. Díky kluci, leccos to vysvětluje. Později jsme zjistili, že jsme tu paradoxně prodali nejvíc CD a triček…
Nad ránem proběhl v jiných médiích popsaný konflikt mezi pár ožralými domorodci a kluky z DOODSWENS, kteří je s přehledem zpracovali.
„I was on my way to kill suchý chleba se salámem“
Uprostřed noci mě budí diskotéka v přízemí busu. Švédský basák jede hodně v MANOWAR a nebojí se o svou vášeň podělit. Jeho spoluhráč kontruje vším od starých germánských pochodů přes DANZIG po osmdesátkový pop.
V Pardubicích máme backstage v patře s výhledem z patra přímo na stage. Poprvé můžeme nerušeně poslouchat kolegy. Obecně si kapely stěžují na dost suché občerstvení, v obou smyslech slova. Apel na české pořadatele obecně – možná jste srdcaři, děláte koncerty s láskou, jezdí k vám zvučné kapely a materiálně do toho víc dáváte, než tím získáte. To je skvělé, díky za to, ale stejně – pokud tento element podceníte, budou se kapely těšit, až vypadnou z této (cituji) „shitty country“ a nebudou se rády vracet. Venku je to opravdu na úplně jiné úrovni.
Inge varuje, že její kumpáni jsou taky misantropové a taky zlí, tak ať si ve vlastním zájmu dáváme pozor. Jasně Inge, bereme na vědomí. Společenský žebříček mezi blackmetalovými muzikanty někdy stojí na podobných primitivních principech jako na zvláštní škole, nebo jak si je budují primitivní živočišné druhy. Dělej se co největším, choď ze široka a pokud je v dohledu konkurence, vytáhni mrmla až z paty a hoď ho do cesty. OK, přijímáme pravidla hry. Střídavě jsme kurewsky drsní a střídavě se tomu počesku smějeme. Za pár dní nám misantropové projevují respekt a za dalších pár dní snad i přátelství.
„Kdybychom vrhali stíny, budou dlouhé
Každé slovo utopené v marnosti pouhé…“
Noční přesun do polského Zabrze je poměrně slušná párty. Zjistili jsme s Morganem, že se naše hudební vkusy v pár bodech prolínají, diskutujeme o posledních albech THE CULT, starých WARSAW, do nekonečna sjíždíme gradaci v úvodu „Knocking on Back Door“ od DEEP PURPLE… Celkově tají ledy a ostražitost střídá elementární respekt.
„I was on my way to love Polsko“
V hornickém Zabrze vše sedlo. Zajímavé místo, skvělí lidi, z naší strany už poměrně sehraný výkon, koloběh energie mezi hráči a fanoušky, všechno to, proč tohle děláme.
„Já, okem bouře, vidím jitro vzkříšení,
Já, koruna stvoření,
Krutovládce
Prachu a kamení!!!“
První den pauza. Na celý den autobus zastavuje u obskurního Excaliburu v Hatích. Je to jak halucinace. Potřebujeme sprchu a pračku se sušičkou, dostáváme hrad, draka a obchody s čínským šmejdem.
Bloodhammer, největší profesionál z celého ansáblu, i v den volna svědomitě cvičí. Paličky, kopáky, činky, kliky. U posledně jmenované činnosti ho zastihl náš podsaditý Ferenc a jal se mu dokázat, že potřeba fyzické přípravy je relativní: Zatímco v jedné ruce držel ten den asi padesátou zapálenou cigaretu, na druhé udělal pět poctivých kliků…
„I was on my way to kill nácek“
Další den pokračujeme do rakouského Grazu. Podnik má velmi slušné zázemí, občerstvení a u vchodu příručku s přednáškou co je a co není neonacistická hudba a jak ji poznat. Arogantní árijský zvukař se s námi baví poměrně nadřazeně a neumí nic. Ghálovi palbou z monitoru málem ustřelí hlavu, ten nasraný odchází. Vrátíme se až vychladneme, dozvučíme, vše se zdá být OK. Až do třetí pecky našeho setu, kdy kompletně vypadl zvuk kytar a zpěvu… Po nápravě bylo těžké navázat, lidi v sále nás ale podrželi.
„Oběti starých kultů, přihřátý lesk bůžků, zhovadilost, strnulost…“
„I was on my way to kill ušní bubínky“
V Zagrebu vrcholí ponorková nemoc. Horko, často nedostatečné zázemí, neomezený přísun piva, rostoucí hvězdné manýry členů vlastní kapely, kteří neplní povinnosti související s tour (např. stěhování nástrojů z přívěsu na stage a zpět). Štve mě každý a všechno. Začalo mě štvát, jak se někdo jen veze, začalo mě štvát, že si musím nechat každou větu opakovat, když je někdo líný sakra artikulovat… „Ty neslyšíš co…?“ říká mi Ferenc. Došlo mi to. Přestávám slyšet.
Snažíme se na zvukovce nastavit monitory tišeji. Vyhýbám se hluku. Kytarista z DOODSWENS se musí vrátit domů a my můžeme hrát o deset minut dýl, trénujeme dvě další skladby. Odpálili jsme náš set, hudba fungovala, Chorvati nedělali velké rozdíly mezi námi a hlavní kapelou. Chvala!
„Vyklátíme kulty, vyvrátíme modly,
z jejich shnilých kořenů!“
Velkou neznámou byla Itálie. Pár hodin volna poprvé využíváme k nákupům. Podivná budova na periferii s plechovou střechou, podivná akustika. Žádná klimatizace a asi šedesát stupňů. Jedna malá koupelna pro čtyři kapely (z nichž tři na sebe plácají make-up a dvě se polívají krví). Předsudky stranou, zvukaři s prostorem umí pracovat a připravili dobrý zvuk.
„I was on my way to shout Forza Italia!“
Italští fanoušci byli fantastičtí. V setu jsme se soustředili na atmosféru, flow, pocit a výraz víc než na preciznost (to mě naučilo deset let soužití s italskými motorkami). Dav byl skvělý od prvních tónů, reagoval na každý riff, každou dramatickou změnu, každé slovo mezi peckami, ať už anglické nebo italské. Nikdy jsem neviděl, že by lidi volali zpět kapelu, co hraje první. Nám se to tady stalo. Grazie amici!
„Až doba nakloní se, a zhasnou všechna světla,
z temného víru půjdem dál na vlastní pěst!“
Poslední místo naší mise, švýcarský Wetzikon. Hall of Fame vypadá jako z periferie Las Vegas se sochou Elvise a dalšími artefakty amerikánské pop kultury. Tady jsme odehráli asi jeden z našich technicky nejlepších koncertů. V poslední skladbě si na tympánu, ostatními kapelami pro neznalost nazývaném „umpa lumpa“, se zaujetím divoce zahostoval Bastien, kytarový technik MARDUK, jinak také tvůrčí kytarista francouzských NIGHTSHADE. Ve slušně zaplněné hale se toho pod pódiem přesto moc nedělo a u dalších kapel to nebylo výrazně jiné. „Jsme takový chladní, no..“ omlouval se jeden z fandů po koncertu.
Loučíme se s ostatními kapelami, shodujeme se, že spolu v budoucnu rádi budeme hrát. Míříme k domovu a hraní nám chybí už teď. Vracíme se ale jako mnohem lepší kapela, obohacení o nové kontakty a zárodky dalších spoluprací. Během dlouhých nočních diskuzí se jasněji formovala představa o novém albu MOORAH.
Za pár dnů přichází zpráva, že v tourbusu už není tak veselo a nějak chybí naše bláznivá spontánnost – a schopnost zásobit bus pivem a jídlem. Severská misantropie padla…
- 25. 05. POL Wrocław @ Akademia
- 26. 05. CZE Brno @ Melodka
- 27. 05. CZE Jablunkov @ Rock Cafe Southock
- 28. 05. CZE Pardubice @ Zluty Pes
- 29. 05. POL Zabrze @ Wiatrak
- 31. 05. AUT Graz @ Explosiv
- 01. 06. CRO Zagreb @ Vintage Industrial Bar
- 02. 06. ITA San Dona di Piave @ Revolver
- 03. 06. SUI Wetzikon @ Hall Of Fame
Autor: Count Hroozah
