THE FLOWER KINGS – By Royal Decree

Již několikrát jsem ve virtuálním světě Fobia zine velebil oslí můstky, jež mne skrze cílený poslech jedné groupy nasměrovaly ke studiu a vstřebávání materiálů hned několika dalších. Tak tomu bylo i počátkem nového tisíciletí, kdy se mi do spárů dostalo „Bridge Across Forever“ od superskupiny TRANSATLANTIC. Zatímco jména Neal Morse, Pete Trewavas a hlavně pak stěžejní bod zájmu tehdejších časů, egomaniak Mike Portnoy, byla už v paměti bezpečně uložena a člověk vytušil, co může očekávat, hlas a kytarové umění Roineho Stolta bylo zahaleno mlhou nevědomosti.

Usmívám se pod vousy, když si uvědomím, že v době, kdy jsem švédského progresivního velikána objevoval, měl tento borec odkrouceno už více jak třicet let úspěšné kariéry. V první půli let sedmdesátých, coby sedmnáctiletý klučík, nastoupil do legendární smečky KAIPA, kde se zdržel do roku 1979, aby obul toulavé škrpále, prochodil lán světa, nasbíral zkušenosti a veden cestičkami osudu neodvratně směřoval k letopočtu 1994 a založení THE FLOWER KINGS. 

Kapela za chvíli oslaví parádní tři kříže a vezmu-li na vědomí fakt, že sype nosiče v průměru co dva roky, musím uznale pokývat hlavou. Když se navíc zřídkakdy dostanou pod sedmdesátiminutovou stopáž a výjimkou nejsou ani díla dvouhodinová, přidávám i decentní potlesk. Naskočit tak do rozjetého vlaku, hnán touhou vstřebat dosavadní diskografii seveřanů, slibuje dobrodruhovi zábavu na dlouhá léta. Obecně platí, že největší skvosty žánru vznikaly v letech šedesátých, potažmo sedmdesátých, a proto není žádný div, zaznamenáme-li v tvorbě Švédů otisk spolků YES, KING CRIMSON nebo raných GENESIS. I když, v aktuálních časech vnímám jistý odklon a novinku bych se nebál připodobnit třeba právě k výše zmíněným TRANSATLANTIC. THE FLOWER KINGS opustili koncept dvacetiminutových eposů, plných progresivního běsnění, a vydávají se spíše cestou atmosférického písničkářství. 

Na novince se znovu na čase nešetřilo a osmnáct kusů se roztáhlo do velkolepých devadesáti minut. Očekávání luxusního progresivního zážitku se začala naplňovat hned s úvodní „The Great Pretender“. Bohatá produkce vyplňuje každičkou vteřinu zajímavými detaily, instrumentálně nepřekvapivě dokonalé a ústřední pěvecké duo (Stolt, Froberg), podpořené sbory, celou tu dokonalou krásu jenom podtrhuje. V labužnickém potěšení pokračujeme i s druhou „World Gone Crazy“. Moc mne baví zpěvy a mám-li vystřelit pocit, který po doznění zůstává, volím jazzem šmrncnutý jihoamerický temperament, k čemuž nemálo přispívá Santanou načichlé kytarové sólo. Před „Blinded“ je třeba řádného nadechnutí. Znovu míříme k osmi minutám a píseň tak trochu klame tělem. Funkový začátek vyprovokuje myšlenky na autorství světoznámého Glena Hughese, které zapudí až nástup saxofonu a lom v solidní, zhudebněné drama. 

Následuje pásmo klidných, chce se mi říct až relaxačních věcí. Trojice „A Million Stars“, „The Soldier“ i „The Darkness In You“ klouzaly na první dobrou krásně do uší, ale každý další poslech našeptával kacířskou otázku: „Nebylo by bývalo lépe vycucnout nejsilnější momenty a stvořit jednu, po čertech skvělou skladbu?“
 
Když bych chtěl být zlý, napsal bych v tento moment, že to nejlepší z „By Royal Decree“ dostanete naservírováno v prvních třech písních a zbylých patnáct je ztrátou času. Není! Je sice pravdou, že k nadšení, jež u mne probudila úvodní trojka, se už do konce alba nedostávám, ale tvrzení o bohapusté nudě a stereotypu zavánělo by nesoudností a lží. Každá, tu ve větší, tu v menší míře, nabízí okamžiky, jež rozezní strunu blaženosti. Těším se na „We Can Make It Work“ a její BEATLES atmosféru, prudící barokní úvod „Revolution“, jež je vykoupen uchu lahodícím zvukem varhan a líbivým souzněním kytary, basy a kláves v hlavní melodii, rozpustilou „Letter“, nebo silný refrén „Open Your Heart“…

Obaly THE FLOWER KINGS jsou kapitolou samou pro sebe. Umí obálky blbé („Paradox Hotel“, „The Sum Of No Evil“), nadprůměrně vydařené (většina) a krásné („Waiting For Miracles“, „Adam And Eve“). Novinku bych napasoval někam mezi nadprůměr a krásu, ale zmíněné hodnocení vizuálu, berte prosím jako čistě 100% subjektivní pohled na věc, okem neškoleným.

Nejmilejším albem skupiny, před poslechem „By Royal Decree“, bylo „Banks Of Eden“ (2012) a na tom se nic nemění ani po něm. Pánové sice rozkvetli po stránce produkční a jsou v tomto ohledu schopni dosáhnout dokonalého výsledku, přesto se raději vrátím o deset let zpátky, kde dostanu zvuk sice syrovější, ale zato nápaditější muziku. Přes všechny připomínky, kvalitní dílo.

Seznam skladeb:

1. The Great Pretender
2. World Gone Crazy
3. Blinded
4. A Million Stars
5. The Soldier
6. The Darkness In You
7. We Can Make It Work
8. Peacock On Parade
9. Revolution
10. Time The Great Healer
11. Letter
12. Evolution
13. Silent Ways
14. Moth
15. The Big Funk
16. Open Your Heart
17. Shrine
18. Funeral Pyres

Čas: 92:47

Sestava:

1. Roine Stolt – vocal, guitars, keyboards
2. Hasse Froberg – vocal, guitars
3. Jonas Reingold – bass, acoustic guitar
4. Zach Kamins – pianos, mezotron, keyboards
5. Michael Stolt – bass
6. Mirko DeMaio – drums, percussion

Facebook

https://www.roinestolt.com/