BLITZ je zvláštní úkaz plus minus punkové scény, respektive druhé (osmdesátkové) vlny punku, která přinesla soubory rozkročené různými směry. Tu divoké anarchistické úderky, tam post-punkové potemnělosti, onde party míchající klasický punk rock s dalšími žánry, např. Oi!, post-rockem nebo alternativním rockem.
BLITZ prošli zajímavým vývojem, od punk rocku s prvky Oi! se po různých personálních změnách posunuli právě k míchačům. Ono to bylo částečně způsobeno nestabilitou sestavy. BLITZ sice uspěli hned s debutem „Voice Of A Generation“ (1982), ale po výměně muzikantů a několika nahrávkách, většinou neřadových, na nichž se nepodílel kytarista Nidge, se vytratili. Návrat na konci osmdesátých let inicioval právě Nidge, který pouze s pomocí zpěváka Garyho Bassnetta (jinak též ATTACK) nahrál album „The Killing Dream“ (1990), na němž se postaral o všechny nástroje a na němž zní jiná muzika než na dobře známém debutu.
Zdráhám se muziku jednoznačně zařadit jako post-punk, což se možná při prvním poslechu vkrade na mysl jako nejsnazší katalogizace. Je to dané jak výrazem zpěváka, který zpívá čistým ležérním hlasem nemajícím daleko ke gotickému rocku, tak spoustou kytarových sól, která jsou melodická a chytlavá. K tomu se přidávají strohé bicí, které tipuju na programované (zvuk je typicky automatový), a baskytara, která hraje s kytarami rovnocennou partii a často je hodně výrazná.
Tato charakteristika platí zejména na první song, druhý přece jen tepe ostřeji a punkověji, ale s třetím se opět vrací pohodička, a taky klamání spotřebitele. (úsměv) Skladba už už začíná „uvadat“, jenže fade out není dokonán a zvuk znovu zesiluje – a skladba se obejde bez zpěvu. Na album punkové kapely podivností víc než dost, rozehrávání před rozjezdem „Empire Fall“ taky nepatří do koloritu běžných punkáren.
Na druhé straně to pokračuje v podobném duchu, první „Final Hour“ je skoro celou hrací dobu gotický rock, v němž se opět objevuje takřka tradiční zakončení-nezakončení – fade out a krátký návrat. Kytarové kouzlení šperkuje takřka celou „Thrown Away“, v „Don't Care“ se konečně dočkávají fanoušci punkové rozvernosti a svižnější muziky. O tom, že deska je pestrá, už je asi jasno, nicméně i v dalších písních se objevují dosud nepoužité záležitosti, např. zpěv v jakémsi mlžném oparu v „Lady Anne“.
Zvuk vznikal během podzimu 1989 a jakoby se na něm podílel duch naší sametové revoluce – je uhlazený, čistý, jakoby sametový. Samozřejmě je to dané muzikou, která citlivý přístup bez tlaku a špíny vyžadovala, a vlastně mi nepřekáží ani synteticky znějící bicí automat, který obecně příliš nemusím – tady do koloritu nahrávky zapadá.
Trochu slabší je obal, který vychází z dobového prvního vydání, jež příliš krásy nepobralo. Možná je dnes považován onen kříž za signifikantní nebo dokonce legendární, a vydavatel si asi myslí něco podobného, protože jej přidal k desce jako plakát ve formátu 90 x 90 cm. Raději bych viděl přílohu s texty.
Album „The Killing Dream“ nepatří mezi typické žánrové produkty, o punk se jen tu a tam otře, jinak pluje na pocitových vlnách, místy snad i popových, místy gotických, většinou post-punkových; velký prostor dostávají kytarová sóla, která ani po letech od jejich nahrání nepůsobí lacině.
Reedice – nebodováno.
Seznam skladeb:
- Side one
- The Killing Dream
- All You Want
- Overdrive
- Empire Fall
- Intermission 1
- Those Days
- Intermission 2
- Side two
- Final Hour
- Thrown Away
- Don't Care
- Lady Anne
- Walkaway
- Fade
Čas: cca 33 min.
Sestava:
- Gary Bassnett – vocals
- Nidge Miller – lead guitar, rhythm guitar, bass, drums
