Anotace: Nevšední publikaci ocení kromě odborníků z akademického prostředí i pamětníci a aktéři nezávislých scén. Autoři se zaměřují na vývoj nepřehlédnutelného fenoménu novodobé nezávislé tiskové produkce – tzv. fanzinů (z anglických slov „fan“ + „magazine“ = fanouškovský časopis). V řadě subkultur a komunit fanziny plnily roli alternativních médií, pomáhaly tyto paralelní komunity vytvářet a představují jeden z mála informačních zdrojů k jejich historii. Monografie přináší pohled na fenomén fanzinů v českém a slovenském prostředí a navazuje tak na domácí výzkum samizdatu, stejně jako na práce zahraničních autorů. Kniha se orientuje na různé rozměry fanzinové produkce od osmdesátých let 20. století po současnost. Rozebírá způsoby výroby, distribuce či obsah vybraných titulů a jejich roli nejen v subkulturních prostředích. Je určena především čtenářům, kteří se zajímají o problematiku fanzinů a alternativních tiskovin, subkultur, dějiny žurnalistiky, alternativní životní styly, ale stejně tak i o nedávnou minulost.
Když jsem se od kamaráda dozvěděl o vydání knihy Dělej něco!: České a slovenské fanziny a budování alternativních scén věnované zinům a že spoluautorem je Miro Michela, který o fanzinech hezky mluví a z jehož slov je poznat vášeň pro nezávislou papírovou tvorbu, okamžitě jsem knihu objednal a těšil se, jak si počtu. Fenomén zinů mě zajímá od konce osmdesátých let, kdy jsem narazil na první podzemní čtivo, většinou vydávané kapelami, později samozřejmě dalšími nadšenci. Doba to byla kouzelná, každý tištěný, nebo lépe řečeno xeroxovaný, plátek byl vítaným zdrojem informací a až tak nevadilo, že literární úroveň řady z nich byla z dnešního pohledu tragická. To často platilo i o grafice, kvalitě tisku, ale něco do sebe to mělo. Doba šla samozřejmě kupředu, měnilo se prostředí i podmínky k tvorbě zinů, psací stroje a kopírky nahradily počítače a tiskárny, a tohle všechno se samozřejmě v knížce několikrát zmiňuje a podrobně mapuje.
Na rozdíl ode mě, který se vždy zajímal pouze o hudební samizdat, navíc jen metalový a hardcorový, se trio autorů věnuje fenoménu zinů komplexně, v knize se objevují i fanziny nehudební, zejména sci-fi, disidentské nebo anarchistické. A poměrně dost prostoru je věnováno čtivu skinheadskému a rasistickému, což nelze brát jako propagaci extrémismu, protože kniha je odbornou historickou publikací. A ta odbornost je pro běžného čtenáře trochu na škodu. Hlavně kapitola Úvod je informační masakr, spousta údajů, souvislostí, citací ze zahraniční literatury, až z toho jde hlava kolem, takže čtení na jeden zátah nefunguje, je nutné si četbu dávkovat, jinak zbude v hlavě guláš. Ono to částečně platí i o dalších kapitolách, ta vědeckost je hodně zdát, kniha se nečte snadno, asi ji více ocení historici než běžní hudební fanoušci, na druhou stranu podává vyčerpávající přehled nejen o fanzinech, které u nás kdy vycházely, ale i o jejich tvůrcích, formátech, přístupech k jejich tvorbě, distribuci atd. Řadu záležitostí člověk, který se na scéně (pořád myslím hlavně tu hudební) pohybuje, zná, člověk, který nějaký zin vydával, vydává nebo se na vydávání aktivně podílí, jich zná ještě víc, ale pořád zůstávají věci, které si nespojí, nebo které neregistruje a jsou pro něj zajímavé.
K lepší čtivosti podle mě chybí častější zapojení respondentů – tvůrců zinů (více přímé řeči), méně cizích nebo odborných slov (i sečtělý člověk při čtení narazí na slovo, které si musí vygooglit…) a méně časté opakování již jednou řečených informací; říkám si, že je kniha určena intelektuálům-sklerotikům. (úsměv) Jeden příklad za všechny, který jsem si poznamenal – na str. 93 se píše o rasově motivovaných vraždách, o dvě stránky dál se informace opakuje. A vloudila se i chybička, která mě praštila do očí, opět str. 93: Od začátku devadesátých let bylo Slovensko zahlcené publikacemi adorujícími Slovenský štát 1939-1945 a za hojné účasti skinheads se v Bratislavě 4. března 1939 konaly každoroční vzpomínkové pochody v den vyhlášení „samostatného státu; rok 1939 u 4. března nehraje.
Kniha vyšla jako brožovaná o formátu 167x240 mm, kromě psaného textu obsahuje několik koláží vytvořených z obálek zinů a k grafice nelze mít námitek, je přehledná a funkční. A protože jde o publikaci vědeckou, jsou samozřejmostí okódované citace s uvedením pramenů, seznam použité literatury, seznam zkratek a krátký anglický sumář. Naopak chybí alespoň krátké profily autorů, což mi přijde škoda, nemusel bych si dohledávat, čemu a kde (vysoké školy, muzea…) se pánové věnovali a věnují.
Seznam kapitol:
- Úvod
- Svépomocné vydávání, státní kontrola a subkultury před rokem 1989
- Postsocialistická transformace od rozmachu po útlum zinové produkce
- Tvůrci scény
- Obsah zinů
- Technologie, materialita, distribuce
- Shrnutí a několik tezí na závěr
- 232 stran
