V poště mi přistálo nové dílo od Francouzů LES CHANTS DE NIHIL, kteří jsou pod vydavatelstvím Les Acteurs de l'Ombre Productions (např. ARKHON INFAUSTUS MONOLITHE, WESENWILLE). Čekal jsem nějakou tu avandgardu a těšil se na ni. Na druhou stranu - rozhodně se nejedná o úplně snadný poslech.
Původně jsem měl recenzi mnohem delší a obsáhlejší. Naskytla se ale možnost vytvoření interview s hlavní postavou LCDN a tak vás nebudu trápit tunou dalších informací, které jsou pro mnohé i zbytečné. Ti ostatní si jistě pár dnů navíc počkají, až bude rozhovor dokončen.
Zdá se, že čím méně lidí v kapele, tím konkrétnější je hudební a ideová vize. Z desek LCDN je tohle tak nějak cítit, byť je každé album trošku jiné. Dnes recenzovaná „Le tyran et l'esthète“ je pátá dlouhohrající vydaná deska, původně dua, a čtvrtá s originálním materiálem, protože před čtyřmi lety vyšla „jen“ kompilace jejich demíček s lepším zvukem k výročí desetiletí kapely. No, tak jaký je „Tyran a estét“?
Jednoznačně kvalitní. V mhoha ohledech je „Tyran“ mnohem melodičtější než předchozí desky. Ve skladbách se objevují často jemné vyhrávky a prvky. To ale neznamená, že by byla fošna ubulená limonáda a přístupná, byť houpavá a nejjemnější „Ode aux résignés“ je pro mne nejoblíbenější skladbou. Druhá tvář desky je ale opačná. Kluci jsou na tom hudebně o mnoho dále s jejich akrobacií (technical death nečekejte) a skladby obsahují bohaté kompozice.
Poslechneme si kombinace kytar a uslyšíme typické blackmetalové tremolo jak ze skandinávské scény, ale velmi často i tlumené tóny a záseky, nebo naopak celé akordy ve vyšších polohách, skoro jak ze stratocasteru (Mist a Jerry teda hrajou na super straty od Ibanez). Avandgardní, umělecký přístup kytar je citelný na zajímavém vytahování a slidech strun. To se až tak často neslyší. Na black metal je tu použita i velmi netradiční bezpražcová basová kytara. Palec nahoru za tohle a ovládnutí takového nástroje. Vtipná story: Mám pocit, že ji slyšim přesně právě teď i na desce SHINING, ehem. Basa není v mixu utopená, ale větší prostor dostala prakticky jen v závěrečné skladbě a ve „Danse des Mort-Nes“ na začátku. Bicí jsou zmáknuté slušně, dočkáme se pekla, kde není čas vydechnout, ale i pomalejších pasáží. Někdy utichnou zcela. Tohle se mi na desce líbí. Střídání opravdu těžko zkousnutelných momentů a naopak jemných melodií, kde si skoro zarelaxujete před další náloží. Díky francouzskému jazyku a podobné poloze vokálu jsem si zavzpomínal na jiný klenot od jižanů – ANOREXIA NERVOSA s Hreidmarrovými hlasivkami. Pravda, nejedná se tu o až tak teatrální projev. Vokál nabízí i nějakou tu variabilitu a střídá různé polohy.
Celý zvuk alba je velmi plný a i dost komprimovaný, neztrácí se žádné detaily. Působí velmi moderně. Celé nahrávání, mix a mastering měl pod palcem sám Mist. Lásku k dílu můžeme vidět i na obalu, který maloval mastermind Jerry.
Věnoval jsem dost času i ostatní tvorbě pro srovnání. U prvotin je cítit přímočařejší přístup, chybí takové ty kudrlinky. Vlastně se toto dá čistě tvrdit jen o debutu „La liberté guidant le fer“, případně o demáčích. Ostatní desky si už nesou typičtější rukopis. Na poslech bych řekl jsou ale mnohem snadnější než poslední počin i přes všechnu jeho melodičnost. Dovolím si tvrdit, že pro někoho bude problém dát tuhle padesát dva minut dlouhou fošnu na jeden zátah, přestože je to velmi kvalitní materiál.
Seznam skladeb:
- Ouverture
- Entropie des conquêtes éphémères
- Ma doctrine, ta vanité
- L'adoration de la Terre
- Danse des mort-nés
- Le tyran et l'esthète
- Ode aux résignés
- Lubie hystérie
- Sabordage du songeur - Final
Čas: 51:52
Sestava:
- Jerry – vokály, kytary, kompozice, texty
- Mist - kytara
- Thomas - bicí
- ÖberKommander - basa
