Pátek 14. 8. 2020
Devátý ročník Summer Punk Párty byl tak trochu vymodlené dítě, které přes různé direktivy, opatření a stohy přiblblých formulářů od různých institucí (které taky chtějí práci) na hrb pořadatele nakonec přišlo na svět a tisícovka (letos limitovaný počet vstupenek kvůli Covid) návštěvníků volyňského prvorepublikového koupaliště mohla slavit. Pořadatelé díky zmíněné korekci hlásili několik dní předem vyprodáno, takže kdo přijel do Volyně bez předem koupeného lupenu, měl prostě smolíka.
Na místo jsem dorazil v pátek odpoledne se synátorem Matějem, který jako člen CAN Production již poněkolikáté zajišťuje festivalový klip. Po odladění audiovizuální techniky jsme zaujali nikým a ničím nerušený plac v backstage a vyčkávali úvodní divoké frekvenční vlnobití. Letos měli právo prvního výkopu táborští MY HARD LESSON. Role „otevírače“ festivalů trpí povětšinou nezájmem diváků, a i z pohledu pánů zvukařů se mnohdy jedná o živý „soundcheck“. Tentokrát tyto předsudky vzaly za své, táborští „lads“, kteří v žádném případě netrpí ostýchavostí, podpořeni velice početným publikem, otevřeli párty s noblesou a s mrakem nespoutané energie. Melodickým HC dali závdavek k upocenému wall of death a všeobecnému veselí. Na úvod solidní výkyv indikátoru volyňského seizmografu. Při loučení mě pobavil zpěvák hláškou „užijte si zbytek festivalu“, což při produkci zbývajících 15 kapel znělo přinejmenším úsměvně.
AROGANT TWINS vůbec nebyli neurvalí, jak by název napovídal. Tandem Jiří Nedvídek, Benjamin Daniels (UK) si pohrával se songy, jejichž základem je rock'n'roll s příchutí punku. Během setu přicházeli na mysl TOY DOLLS, SHAKIN´ STEVENS i krátký exkurz do ranku psychedelie. Při pohledu na národnost Benjamina Danielse se vysvětluje převaha angličtiny mezi skladbami, v čemž si Benjamin liboval i přesto, že mu naprostá většina lidí nerozuměla.
Dvacet let letos slaví počerničtí THE FIALKY. Jako dáreček si dali desku „Punk Rock Rádio“, která vyšla 2. 2., v den založení kapely a zároveň v den, kdy definitivně zvadlo číro Sida Viciouse. Již dle číslovky 77 na kufrech nástrojů je jasné, že kapela se drží punkrockového kopyta ikonických THE CLASH atd. FIALKY staví na jednoduchých skočných refrénech, které si nachází svoje místo pod šedou kůrou mozkovou. Ze ztěžklých rtů fanynek byla čitelná znalost veškerých textů, které odpoledne zazněly. Vyzývavé „óóó“ padalo na úrodnou půdu a dav se bavil, bavil a bavil.
Českoslovenští JOHN WOLFHOOKER jsou na české poměry úspěšní, svým emocionálním HC si umí podmanit dav (fanclub se skrývá za „nickname“ Pidgeonarmy), což u mě dlouhodobě nezabírá, a tak jsem si prošel místní distra, kterých na velikost festivalu nebylo mnoho. Během gigu JW zazněl netradičně také ploužák, naštěstí chyběly kolébající se zapalovače, pouze fanynkovské ječení jako při závodech ve sportovním rock'n'rollu.
Závěr pátečního večera byl v režii křemžského projímadla GUTALAX a jejich hajzlpapírové show. V backstage bylo pro zabavení publika nachystané nafukovací lobogo, které přichystal Šimon coby člen organizačního týmu. Před půlnocí se v prostoru pod pódiem začali shlukovat fanoušci ve značkových (dokonce i 3M) deratizačních kombinézkách se štětkami (rozuměj kartáči) v ruce. Několik těchto nepoužitých (?) nástrojů přistálo během produkce pod praktikáblem. Trochu jsem se obával, jak převážně punk-rockové obecenstvo vstřebá grind-rock'n'rollové songy s deviantními názvy „Assmeralda“, „Total rectal“, „Nosím místo ponožky kousek svojí předkožky“, „Šoustání“ a další příjemné prasečinky. Moshpit vířil jako utržený větrák, obecenstvo si pozpěvovalo „Donalda“, 45 minut po půlnoci bylo po všem. Pátek se povedl, počasí nezklamalo, projíždějící vláčky netroubily jako praštěný (návštěvníci posledního ETEF ví, o čem je řeč), dívky posbíraly chlastem natlakované protějšky a dotáhly je za pačesy do stanů (v některých případech to bylo naopak). Na tvářích volyňské crew zářily úsměvy a spokojenost. A co zítra?
Sobota 15. 8. 2020
Sobotní předpověď nezaručovala žádnou sluneční stabilitu, což v případě poměrně vysokých teplot není zas až takový průser. Osobně jsem se dostavil na koupák kolem 18. hodiny na právě ladící sudeťáky POVODÍ OHŘE, které považuji za enfant terrible českého undergroundu. Pokud smícháte country s rock'n'rollem a na garážovém ponku polijete vodou z Ohře, vyjde vám zajímavé skupenství hudebního projevu. Vše zabalené v žoviálním projevu Jiřího „Sisi“ Sochora, jenž bavil nepříliš početnou skupinu nejvěrnějších fans. Před začátkem koncertu rozsadil sekuriťáky pod pódiem každého do jednoho rohu. Proč? Není těžké uhodnout, můžete vidět na fotkách. POVODÍ OHŘE přehráli mj. „Marnotratnost“, „Za zdí“, „Propagandu“ nebo „KPP“ ze stejnojmenného alba.
Undergroundovou „vážnost“ vystřídala zavedená punkrocková HOUBA z Ústí n. Labem. Z mykologického hlediska má houba schopnost absorbovat nejen vodu, ale také zdraví prospěšné stopové prvky. HOUBA s velkým „H“ zvládá tato pozitiva přenášet na publikum. Ve Volyni působila jako živá voda po podzemní exkurzi POVODÍ OHŘE.
Drážďanští RISK IT, toho času na evropském turné, proměnili volyňský koupák ve vojenskou vřavu. Jejich divoké představení německého HC newyorského střihu nejvíce zaměstnalo ochranku v pit zóně. Zpěvák nabádal fanoušky k překonání železného klandru, což vzali ti nejortodoxnější naprosto vážně; v ten okamžik scéna připomínala bourání železné opony a ochranka v gumových rukavicích nevěděla, kde jí hlava stojí. Chytlavé refrény, frenetický vokál, nekompromisní riffy. Výkon RISK IT měl do té doby zatím největší náboj, doslova nakopali prdel všem pochybovačům a měli na svědomí totální vyčerpání tanečníků, jejichž kreace připomínala mix karate a kankánu.
Pro následující legendu PLEXIS laťka posazená do kurevských výšin, troufám si říct nepřekonatelná. Pražští punkáči nejsou v jižních Čechách žádnými nováčky. Před třemi týdny vystupovali na vodňanské Festě a tu a tam se objeví na vesnické tancovačce okresního formátu. Frontman Petr Hošek si od mistra zvuku vyžádal patřičné zvukové „vohulení“, nabízela se tedy otázka, jestli hluková stěna nepohltí stránku hudební. Na PLEXIS se přijelo podívat hodně fanoušků, kteří vytvořili jeden z největších kotlů celého festu, jestli právem, ať posoudí každý, kdo měl v sobotu tu čest. To, že PLEXIS stále táhnou, je podle mě velká zásluha kytaristy Dušana Lébla, který svým stylem hry evokuje staré dobré časy, ze kterých kapela žije dodnes. PLEXIS nabídli „TO“ nejžádanější zboží, „Co čumíš“, „Krize“, „Slepý náboje“ a kolovrátkový song o světě bárů.
Ze země tulipánů dorazili navzdory všelijakým karanténám nizozemští BORN FROM PAIN. Příchod na stage za intra pološíleného orchestru, tlaková vlna a druhý sonický útok sobotního večera byl tady. Kvintet za pečlivého dozoru charismatického zpěváka Roba Franssena zpražil publikum energickým HC s thrashmetalovými loknami a textovým frázováním posouvajíce kapelu do škatule metalcore.
Na závěr přišel stejně jako vloni vkusný dramaturgický kousek rockabilly-rock'n'rollu v podání TWISTED ROD. Trojice sympaťáků, libující si v prapůvodu veškeré rockové muziky, byla vkusným a důstojným rozloučením. Poslední hláška, kterou jsem zaregistroval, byla směrem ke kontrabasistovi Speedymu, jenž byl vyzván, aby ukázal péro. Speedy zachoval chladnou hlavu, tudíž lačné fanynky měly po ptákách.
Organizace, kterou hodnotím hlavně podle dodržování časového plánu, klapala na výbornou. Je namístě vyseknout palec nahoru Šimonovi Blaschkovi a Ondřeji Smahovi za trpělivost a volný čas věnovaný dobré věci. Mě osobně potěšily pauzy vyplněné pohodovou muzikou např. Romana Dragouna nebo slovenských funky kousků. Zvuk, stejně jako na metalovém ETEF, spolehlivě zajistil DR servis z Blatné. Budeme se těšit na jubilejní ročník s označením velkým X (myšlena číslovka, nikoli symbol pro straight edge) a doufejme, že to nebude v zapařených rouškách nebo jiných nesmyslech.
