Před třemi roky jsem recenzoval druhý řadový počin švýcarských rockerů nazvaný „Before Beyond“. Tehdy mi potemnělá muzika SCRATCHES přišla zajímavá, promyšlená a v mnoha směrech přitažlivá. Velký podíl na vyznění alba měla zpěvačka Sarah-Maria Bürgin, která naštěstí zůstala na svém místě a opět dává kapele tvář. Jakási „tvář“ se nachází i na titulce novinky „Rundown“, ale jinak je obal CD na pytel, pošetka se seznamem skladeb a sestavou. Možná jde o promáč a ofiko vydání je lepší, ale to nemohu posoudit...
V záhlaví uvedené stylové rozpětí může znamenat leccos, ale lepší nenapadlo ani mě, ani vydavatele. Minule se sice v promo materiálech psalo cosi o popu, s čímž jsem nesouhlasil, novinka naštěstí nenabírá směr mainstream a rádiové vlny, respektive rádiové vlny klidně i jo, ale v pořadech pro hledače skrytých pokladů a neotřelých hudebních forem.
Často mám pocit, že poslouchám filmovou hudbu. K nějakému ponurému bijáku, ve kterém je pořád šero, prší, postavy jsou vyčerpané, řeší se nějaká zapeklitá vražda… Prakticky každá skladba by se hodila k závěrečným titulkům, aby dojem z obrázků ještě umocnila.
Úvod plyne na syntetické vlně, jako kdyby se pomalu rozehrávali PRECEDENS, ale pokračující muzika je ve srovnání s našinci mnohem zemitější a minimalističtější. A výrazně smutnější. Jen ten úvodní motiv mi našince evokoval, asi i kvůli tomu, že v syntetických kruzích se v podstatě nepohybuju. Ale když poslouchám švýcarské náladotvůrce, říkám si, že o dost přicházím. Album mi hrálo i jako kulisa, třeba ke čtení, nerušilo, pěkně zaplňovalo prostor, ale mnohem lepší je soustředěný poslech. Smutné melodie vyrobené tak, že se nástroje nepřekrývají, ale vhodně doplňují, a i přes ten všudypřítomný minimalismus skladby porůznu gradují, nejen díky výkonu zpěvačky.
Určitě není od věci zmínit gotický rock. K němu se sice kapela nehlásí, ale těžko zapře, že k němu má vstřícný vztah. Ostatně promo list uvádí v přehledu „for fans of“ i THE CURE, a určitě ne náhodou, SCRATCHES nemají k anglickým veteránům pocitově daleko. Třeba v druhé „Sorry“ vnímám gotické nálady nejen v chytlavém ústředním motivu, v němž zpěvandule vystupuje skromněji, než by se dalo čekat.
Vynahradí si to samozřejmě jinde, v hojně elektronické a zamlžené „Ghost in the House“ používá vypjaté polohy vedle zastřených, které asi trochu „ošetřil“ nějaký efekt. Právě v nejdivnější skladbě je krásně slyšet, jak muzikanti nechávají vyznít jednotlivé nástroje, tady třeba baskytaru, která ve společnosti zejména kláves a různých pazvuků hraje důležitou roli.
Jsou tu ale i stravitelnější fláky, „Virgin Tree“ je zpočátku velké pěvecké sólo, docela by mě zajímalo, jak to bude Sarah-Maria dávat živě, protože doprovod je střídmý a vokál se občas ocitá skoro osamělý. Po syntetické věcičce a křehké baladě je třeba trochu odlehčit náladu a titulní píseň tuhle roli zvládá, byť to stále není nic chytlavého – ale jakési záblesky naděje se objevují. A taky se objevuje další kapela, která mě při poslechu napadá – KALLE. Zase to není tak, že by SCRATCHES zněli jako KALLE, ale nálady jsou podobné, stejně jako kvalita vokalistek (vysoká).
„Song to the Unborn“, který album ukončuje, trvá přes osm minut a… mohl bych psát, že se mi nedaří jej pochopit atd., ale vezmu to zkrátka – prostě se mi nelíbí. Ale když se nelíbí jen jedna osmina alba, je to pořád slušné vysvědčení.
Seznam skladeb:
Čas: 40:16
Sestava:
- Sarah-Maria Bürgin – vocals, keyboard
- Sandro Corbat – guitar, loops
- Jonas Prina – drums
- Marco Nenninger – bass
www.scratches.ch
Facebook
Bandcamp
