4horsemen:
Spousta metalových hlav před Tipsport Arenou obklopenou stánky okolo a nespočet fans s tričky SLAYER a ANTHRAX v přilehlém okolí pražského Výstaviště. U vstupu do haly se s kolegou prorveme k „Official merchandising" a mrkáme na trička a cenu. Já jsem krkna, tak 900 za tričko nedávám... Přišli jsme včas, akorát se otevírají „brány". Menší peripetie u odbavení – nejde mi načíst kód z tištěné vstupenky. Další důvod proč nevěřit těmto lupenům. Naštěstí jej dohledávám v e-mailu. Doufám, že nebude problém v srpnu s METALLIKOU. Nedostáváme žádné pásky, vrácenky... kolega si v mezičase, než se vyřídila moje vstupenka, šel vyměnit tričko a málem nebyl vpuštěn nazpět... prý to musela vyřešit taška s doklady v úschově sekuriťáků. Venku je vedro, těšíme se na pivo… Čtyřka za pětačtyřicet... no nekupte to. (úsměv) Prozíravě kupuji dvě naráz, protože čekat ve frontě, která je delší a delší, se mi již nechce.
„... Its number is six hundred and sixty six..." „The Number of the Beast." Těším se jako malé děcko. To, co se rozjelo po intru, mi málem vyrazilo dech. Úvodní tóny, „Caught in a Mosh" mě nasměrovaly do neskutečné nálady, kterou jsem potřeboval. Potřeboval jsem dobít energii a hned v první sekundě jsem ji dostal. Dravost a rychlost. Hutný a super vyladěný zvuk. Joey Belladonna mě nesmírně překvapil. Naposled jsem ANTHRAX viděl na Sonisphere v Milovicích a tam i přesto, že byl na pódiu „živý", se mi zdál v nějaké špatné formě. Ale teď v Praze jsem na něj jen zíral s otevřenou hubou. Plný energie, zpěv perfektní bez zaškobrtnutí a o samotné kapele ani nemluvě. Koncertní set sestavený z toho nejlepšího, co ANTHRAX vytvořili, odehráli pánové s přehledem. Kromě jiných zazněly již časem prověřené fláky jako „Madhouse", „I Am the Law", „Antisocial" či „Indians".
Jsem spokojen, ba nadšen. Ne však s naprosto vydýchaným vzduchem a neskutečným horkem. O den dříve zde na Výstavišti v Malé sportovní hale byli DISTURBED a od přátel se dozvídám, že v hale bylo 40 °C. My už máme 50 a to pravé peklo nás ještě čeká. První dvě pivka musí stačit, protože ty fronty nedávám. Dva stánky na ploše a to samé v zázemí. To asi někdo nevychytal....
Žádné dlouhé čekání a za zvuků úvodního intra „Delusions of Saviour“ se „otevřelo peklo". Hořící pentagramy s logem SLAYER a titulní skladba „Repentless“ z poslední řadovky rozjíždí neskutečnou řezničinu. A jestli jsem u ANTHRAX měl otevřenou hubu, tak tentokrát už mi spadla čelist a ze všeho jsem měl do konce vyvalené oči. Nebyl to jen standardně odehraný koncert, ale surový thrash metal, ostrý jako břitva, hutný jako mohutný tank. Byl to špinavý rachot s krystalicky čistým zvukem. Tady bylo všechno, nic nemělo hranice. Ihned se vracíme na úplný počátek k albu „Show No Mercy" s „Evil Has No Boundaries". Zlo je všude, „Evil" řve každý z nás. Starší štychy střídají ty mladší a tak v rychlém sledu můžeme slyšet „Postmortem“, „Hate Worldwide“ a Arayův výkřik „Waaar Ensembleee".
A oheň hoří. Nejen v nemilosrdném úvodu vypalovačky „Born of Fire" je Paul Bostaph nekompromisně přesný. Na vzpomínky není čas, ale i tak „Seasons in the Abyss" dá na Jeffa Hannemana vzpomenout a Gary Holt, který se o sóla střídá s fenomenálním Kerry Kingem, nenechal nikoho na pochybách, že sem patří. O kytarové souboje těchto dvou borců není nouze. Z pekla se ozývá ozvěna Arayova jekotu. Peklo už nečeká, peklo se zhmotnilo. „Hell Awaits" a ze šlehajících plamenů je tvořen imaginární kříž. Tato scéna doprovázela tuto čtyřku víc než hodinu a půl v průřezu toho nejlepšího, co tato legenda opravdového a nesmrtelného thrash metalu po dobu bezmála čtyřiceti let vytvořila.
Rudá, jekot kytar, nikdo nepřemýšlí nad tím, co dál. Opět pekelná výheň, stéká pot a „Raining Blood" a každému je jasné, že konec se blíží a nejen tohoto koncertu. Nikdo si to však nepřipouští. „Black Magic", „Dead Skin Mask" a peklo přináší smrt v podobě „Angel of Death“ a… Smrt, vše uhaslo, ticho... Jen pod pódiem to vře. Pískot, řev SLAYER... SLAYER. Rychlé rozloučení, rozházení trsátek, paliček a na pódiu zůstává pouze Tom Araya, který se loučí tiše, pouze pohledem k nám. Obejde celé pódium a víckrát zamává. „Budete mi chybět. Sbohem.“ A odchází...
Jít na koncert SLAYER byla dobrá volba. A v době, kdy jsem kupoval vstupenku, se ještě nevědělo, že přijedou i s ANTHRAX. Dobrá kombinace a bylo to rychlé, spontánní a nejen dobré rozhodnutí. Oba koncerty byly precizně a profesionálně odvedeny, navíc s neskutečným soundem. A mimochodem tento report hoďte za hlavu, protože každé slovo je zde marné. Toto poslední vražedné inferno se dalo jen a pouze zažít. Budou nám chybět, nechce se mi to věřit... Král je mrtev, ať žije král…. Který?
Kubina:
"Budete mi chybět. Sbohem." Těmito slovy se rozloučil Tom Araya s Českou republikou. Ale to není můj příběh. Já místo toho, abych se v kotli rval o paličky a trsátka, jsem právě byl na cestě do tunelu metra C, protože kolem půl dvanácté odjížděl poslední vlak směr Plzeň.
V pražské Tipsport aréně se neloučil nikdo jiný než SLAYER, kteří ovlivnili několik generací kapel. Loni se World Final Tour naší zemi vyhla a tak jsem si říkal, že poslední vzpomínku na legendární thrashery budu mít z jejich vystoupení na Brutal Assaultu pět let zpátky. Nicméně došlo i na tuzemsko. Jakmile se objevila zpráva o jejich zastávce v Praze, účast byla povinností. K mojí radosti byl o Vánocích lístkem obdarován i můj soused Venca, takže jsem snad po dvou letech nemusel z malebného městečka Plánice cestovat na koncert sám.
Brány stadionu se měly podle oficiálních informací otevřít v půl sedmé. Jelikož jsme do rozpálených Holešovic dorazili kolem páté hodiny, sluníčko nás donutilo hledat si místo k sezení ve stínu. Pro tento účel byl nakonec zvolený podnik Cali Brothers, kde si hladové žaludky přišly na své. Výborné rozhodnutí se tam najíst, protože před stadionem chyběly stánky s občerstvením a nápoji. Nutno podotknout, že uvnitř to nebylo o moc lepší. Možná jen čtyři stránky s pivem pro několik tisíc lidí? V těchto vedrech nezodpovědné. Celkem logicky se začaly tvořit nekonečné fronty. Sám jsem musel jednu opustit, abych stihl začátek vystoupení předkapely, ale teď k samotné show...
Jsou bandy, jež živou produkcí neumějí urazit. Jednou z nich je ANTHRAX z New Yorku. Hned v úvodu si Scott Ian a spol. šplhli tím, když vypálili úvodní motiv "Cowboys from Hell" od PANTERY, aby na něj navázali svou klasickou otevíračkou "Caught in a Mosh". Nebudu zastírat, že si mě borci svojí energickou show získali okamžitě. S Joyem Belladonnou jsem skandoval nejednu hymnu. Nejvíce asi "N.F.L.", pro kterou mám obrovskou slabost. Pěkně mě bolí v krku. Potěšilo zařazení písničky "Now It´s Dark" z alba „State of Euphoria“, kterou jsem naživo ještě neslyšel a úplné vynechání posledního nudného záznamu. Bohužel omezený časový prostor byl vyplněn dvěma covery. Spíše mohli potěšit nějakou skladbou z jejich debutu „Fistful of Metal“. Svůj setík uzavřeli hitovkou "Indians".
Pauzu jsem strávil krátce venku, abych nabral síly na zlatý hřeb večera – SLAYER! Začíná hrát intro z poslední desky. Všichni na stadionu křičí, protože moc dobře vědí, co přijde. Jakmile spadne opona, všude na stejdži začnou lítat plameny a zapalovat se ohně na marshallovských bednách. Když už je teplo, proč ho neudělat ještě větší? Tom Araya, i když posledních pár let ze zdravotních důvodů, pouze staticky stojí u mikrofonu, ale pořád umí naštvaně zařvat. Kerry King s gumovou páteří opět nezklamal; prakticky většinu času, při prohánění strun, headbangoval. Gary Holt nebyl o moc pozadu. Dokonce Paul Bostaph se do těch bicích trefoval lépe než před lety na Brutalu. Nicméně vystoupení nedopadlo podle mých představ. Myslel jsem si, že když zůstanu stát před zvukařem, kde bylo vystoupení ANTHRAX parádně slyšet, užiju si obdobně i hlavní hvězdu. Ze zvuku kytar jsem zrovna radostí neskákal. Kdybych neznal dokonale jednotlivé skladby, tak bych měl docela problém rozeznat měnící se motivy, slévající se do jedné šustící koule. Při závěrečném náporu "Seasons In the Abyss", "Hell Awaits", "South of Heaven", "Raining Blood", "Black Magic", "Dead Skin Mask" a "Angel of Death" si fanoušek chce na vály, které vyprofilovaly jeho hudební vkus, trochu zablbnout, ne se rozčilovat. Rozchod se svojí celoživotní láskou jsem si maloval jinak.
Po delší době další stadiónový koncert a opět mám smíšené pocity. Klubový návštěvník miluje, když se mu sound zařezává hluboko do kůže. Možná je trochu sobecký, protože má (s nadsázkou) kapelu sám pro sebe. To na tak velké společenské události bylo naprosto vyloučené. Věřím, že se na hokejovém stadionu Sparty našla místa, kde byl zvuk daleko lepší, ale to já těžko posoudím. SLAYER každopádně měli velkolepou ohňovou show hodnou legendy jejich formátu a zahráli dvacet písniček z deseti alb. Dá se mluvit o rozloučení se ctí.
ANTHRAX:
- Intro: The Number of the Beast
- Caught in a Mosh
- Got the Time
- Madhouse
- Efilnikufesin (N.F.L.)
- I Am the Law
- Now It's Dark
- In the End
- Antisocial
- Indians
SLAYER:
- Delusions of Saviour
- Repentless
- Evil Has No Boundaries
- World Painted Blood
- Postmortem
- Hate Worldwide
- War Ensemble
- Gemini
- Disciple
- Mandatory Suicide
- Chemical Warfare
- Payback
- Born of Fire
- Seasons in the Abyss
- Hell Awaits
- South of Heaven
- Raining Blood
- Black Magic
- Dead Skin Mask
- Angel Of Death