O tom, zda byl koncert vyprodán či nikoliv se nechci přít, nejsem si s tím totiž jistý, nicméně klub byl nacvaklý lidmi až po okraj a skoro se nedalo dýchat. Zajímavé bylo, že spousta přítomných fans byla z různých částí Evropy. Zaslechl jsem maďarštinu, angličtinu, italštinu a španělštinu. Skoro jsem nabyl dojmu, že mezi příchozími převážili cizinci. Je fakt, že jak Q.O.T.S.A., tak i E.O.D.M. nejsou v českých luzích a hájích dostatečně známí. Sám jsem se totiž divil, že se tento koncert odehraje v poměrně malém Roxy a ne třeba v Malé Sportovce, což by bylo za hranicemi naší vlasti docela možné.
Úkol rozehřát publikum a připravit jej pro hlavní hvězdy připadl tedy tento večer kapele EAGLES OF DEATH METAL. Ta nedávno spolupracovala s ústřední postavou Queens - Joshem Hommem a pod jeho producentským dohledem natočila skvělé album Peace Love Death Metal, ze kterého čerpala při svém vystoupení. Zaznělo i několik novinek, ty však nikterak nevybočily ze zajetého konceptu ?Orlů death metalu?. Tím je dirty rock´n´roll s příchutí stoner rocku. Takže pokud někdo očekává murmur a další atributy death metalové muziky, je fakt hodně mimo mísu. Ústředními postavami tohoto docela bizarního projektu je pozérský a charismatický frontman J Devil Huge a jeho družka ve zbroji, sympatická blondýna za bicí soupravou Carlo Fon Sexron. Publikum přijalo tuto předkapelu doslova s nadšením a tak absolutní zabíráky jako I Only Want You, So Easy nebo Bad Dream Mama sluplo i s navijákem. Pod pódiem se vytvořil docela divoký kotel a každá odehraná skladba byla korunovaná mohutným a dlouhým aplausem. Pokérovaný Huge neustále vyřvával pozérská hesla: ?Křičte pro mě, křičte pro lady Zeppelin, křičte pro rock´n´roll!? a u toho vyhrával jednoduché rytmy na kytaru. Celé to může vyznívat, jako že se mi image Eagles nelíbí. Opak je však pravdou. I já jsem zbaštil návnadu v podobě řízného r´n´r a příjemně se bavil se všemi přítomnými v sále. Po koncertě jsem pak přemýšlel, co mě bavilo víc, zda Queens nebo Eagles. Nakonec jsem přišel na to, že pravdu asi neobjevím. Nicméně vstřícná image Orlů mi byla více sympatická než sebestředné zahloubání do sebe u Královen doby kamenné.
QUEENS OF THE STONE AGE ? kapela, která je na post grunge a stoner rockové scéně již nějaký ten pátek (něco kolem sedmi let), se poprvé představila v naší zemi. Musím říct, že toto představení bylo vskutku noblesní, neřknu-li geniální. Osobně se přiznám, že jsem kapelu objevil jak Ameriku teprve loni v létě, ale od té doby jsem zvládnul na jejím přístupu k muzice doslova ulítnout. O to víc jsem byl zvědavý na jejich živou prezentaci. Jeden kamarád z Německa mi totiž nedávno tvrdil, že mají desky super, ale na živo moc dobře nehrají. Mé obavy vyvolané tímto ?haló efektem? se rozplynuly již s prvními tóny kapely. Skvělý zvuk, výborná sehranost všech členů a dostatečně hlasitý, vskutku charismatický zpěv vůdčí osoby Joshe Homma, to vše byly devizy, které se počítají a já nedávám za pravdu svému známému z Německa. Kapela hrála jak víno. Hrála především z nového alba Lullabies To Paralyze. Mezi velmi zdařilé kousky z této fošny bych v koncertním provedení zařadil údernou Everybody Knows That You Are Insane a klipovku Little Sister. Co mě fakt ale odrovnalo byla až mystická skladba In My Head a rock´n´rollová Broken Box, které kromě vokálu Joshe dominovala černovlasá klávesistka, která působila fakt sexy a přitom to vyloženě krasavice nebyla. Když pak při Someone´s In The Wolf ještě prskala do mikrofonu měl jsem na mysli nějaké ty starodávné čarodějky, které vás uhranou a nedokážete od nich odtrhnout oči. Skupina také zavítala o nějaký ten rock zpět, a tak z modrého alba R naservírovala hymnistické opěvování marihuany a alkoholu při Feel Good Hit Of The Summer a léty prověřenou hitovku The Lost Art Of Keeping A Secret. Rovněž nezapomněla na své červené album Songs For The Deaf, ze kterého asi největší úspěch zaznamenal hit No One Knows.
Jak už jsem výše napsal, pro mě to byl jednoznačně koncert roku 2005. Jen mi trochu neseděla introvertně arogantní image zpěváka Joshe. V duchu jsem tak trochu litoval, že jsem kapelu neviděl ve své nejsilnější sestavě s velmi vstřícným baskytaristou Nickem Oliverim a sympatickým Markem Laneganem. Naštěstí jsem měl možnost se s oběma hudebníky setkat koncem loňského roku v Glasgow a věřte, bylo to setkání významné.
Fotky jsou ZDE
