Němečtí black metalisté DER WEG EINER FREIHEIT si Českou republiku, zdá se, oblíbili. V poslední době se to tu jejich koncerty hemží a z dosavadních (asi čtyř) zkušeností jsem vždy odcházel s velmi pozitivními dojmy. Poprvé jsem je viděl pár let zpět na již zaniklém festivalu Phantoms of Pilsen, následně na Brutal Assaultu, volyňském Enter the Eternal Fire Festu a také jako předskokany PRIMORDIAL. Pokaždé šlo o výborný zážitek, proto nebylo moc co řešit, když Němci oznámili pražskou klubovou show v rámci evropského turné. Navíc s nimi v Praze vystoupili také francouzští CELESTE, se kterými jsem live ještě neměl tu čest.
Jako první ale pódium obsadil jediný člen projektu THE DEVIL’S TRADE Dávid Makó. Před koncertem jsem se nepídil po tom, oč vlastně jde, takže když jsem při intru na stagi viděl banjo, byl jsem poměrně překvapen. Dávid se vytasil s atmosférou protkaným neofolkem, banjo střídal za kytaru a naopak, k tomu působil velmi podmanivým vokálem. Přestože tedy žánrově úplně nezapadal, nepůsobil nepatřičně. Doma bych si to asi nepustil, i když kdo ví, každopádně naživo to byl takový příjemný a zároveň potemnělý rozjezd večera.
To CELESTE už do toho více šlápli. Dřív se prezentovali více špinavým, obroušenějším projevem, na posledním albu „Infidèle(s)“ už působí o poznání umírněněji, žádné přehnané citečky ale neočekávejte. Svým sludge/post-metal/HC projevem umí stále pořádně nakopat. Čtveřice si kromě oblečení navlékla také čelovky, zejména v pauzách mezi skladbami to působilo dobře, protože v danou chvíli měli CELESTE ostatní světla zhasnutá. Show byla dost intenzivní, sound nadupaný a valivý, jak se u takové hudby sluší a patří, zejména tedy, když se člověk posunul trochu dopředu. CELESTE jsou poměrně svojskou záležitostí, na druhou stranu nemálokrát jsem si v určitých pasážích s tlumenými kytarami a kopákovými salvami vzpomněl na jejich slavnější krajany GOJIRA. Fakt, v některých místech jako by jim ze zádele vypadli. CELESTE hráli zejména ze zmiňované poslední studiovky, ale nezapomněli ani na předešlé „Animale(s)“ a „Morte(s) Nee(s)“. K dispozici měli 45 minut, což bylo asi tak akorát, aby nezačali nudit, ke konci už to bylo lehce monotónní. Přesto šlo o dost intenzivní show a jsem rád, že jsem Francouze konečně koncertně zastihl.
Ano, domácí přípravu jsem skutečně podcenil. A tak jsem ani nevěděl, že DER WEG EINER FREIHEIT plánují přehrát celý eponymní debut k jeho 10. výročí. Samozřejmě debut, který jako jediný z desek těchto Němců nemám najetý. No, ale nevadí, aspoň to bylo jiné, než v případě nedávno viděných koncertů. Kvalitní dílo to bezesporu je, ačkoli pokud jsem u CELESTE mluvil o jisté počínající monotónnosti, stejný dojem jsem začínal postupem setu mít i z DER WEG EINER FREIHEIT. Po formální stránce bylo vše ok, zvuk výborný, o hudebních výkonech nemluvě, zejména intelektuálně vyhlížející bubeník Tobias Schuler to sypal jak blázen. Frontman Nikita Kamprad mi přišel možná trochu hlasově unavený, ale kdo by se divil při tom koncertním zápřahu. Mimochodem, zmíněnou studiovku nenazpíval on, nýbrž bývalý vokalista DER WEG EINER FREIHEIT Tobias Jaschinsky. Po padesátiminutovce strávené s debutem se Němci ještě vytasili se songem z každé z předcházejících tří desek, jmenovitě například „Lichtmensch“.
S odstupem bych asi ocenil, kdyby šlo o klasický koncertní set s výraznějším zastoupením novějších věcí, protože „debutová část“ byla fakt tak nějak na jedno brdo. Ale ani náhodou nemohu říct, že by mě DER WEG EINER FREIHEIT nebavili. Jen už jsem od nich zažil několik lepších vystoupení. Každopádně jim nelze upřít, že se vlastní pílí a hudební kvalitou během několika let vyšvihli a i jako na headlinera už na ně přišlo do Futura pěkné množství lidí.
