Praha zažila ve středu večer dvouhodinovou show plnou melancholie. Nepostaral se o ni nikdo jiný než islandská partička SÓLSTAFIR, která začíná být v posledních letech menším fenoménem. Když vynecháme anglicky mluvící země, tak s rodným jazykem málokdo prorazil jako právě seveřané. Důkazem budiž vyprodaný Palác Akropolis. Plný očekávání, však pořadatelé slibovali, že prostor dostanou i starší desky, jsem dorazil půl hodiny před začátkem, a když jsem šel kolem merchu, praštily mě do očí vinyly alb "Í Blóði og Anda" (2002) a "Masterpiece of Bitterness" (2005); tedy kapelní prvotiny. Upřímně z nich nezaznělo vůbec nic, alespoň ne živě. Myslím, že by se většině návštěvníků nemuselo líbit, kdyby museli vstřebávat black metal. Ale teď k samotnému koncertu...
Z playbacku zahrála ten večer služebně nejstarší písnička "Náttfari" a na plátně se promítal islandsko-švédský film Hrafnnin Flýgur, který kdysi běžel v československých kinech pod názvem Když letí havran. Za bouřlivého aplausu nastoupila kapela posilněná o smyčcový kvartet a klávesáka. Samo sebou obrovské plus, protože se nemusely tolik používat samply, pokud se vůbec někde používaly. Bicí měly zvuk jako zvon. Štěstí, že se mi s nimi sesynchronizoval tlukot srdce, proto mi nemuselo vadit, že jsem se s každým bubeníkovým úderem otřásl. Pozornost na sebe tradičně strhával Aðalbjörn Tryggvason svým emotivním zpěvem a sličná cellistka, jež každý tah smyčcem smyslně prožívala. V první polovině koncertu dostaly prostor pouze alba "Ótta" a "Berdreyminn", ale stěžovat jsem si nemohl, jelikož byly zařazeny moje nejoblíbenější skladby. Titulka prvně jmenované desky, kde Sæþór Maríus Sæþórsson vyměnil kytaru za banjo, aby zahrál ústřední motiv, mi zaleze pod kůži pokaždé. V kombinaci s menším symfonickým orchestrem šlo o něco nadčasového, což dodalo písni ryzí punc. I když se v druhém partu už nezpívá, ani na chvíli návyková melodie nenudí. Před krátkou pauzou mě ještě stihla omráčit "Miðaftann". Fungovala pouze jedna kytara. Ta, spíše než hrála, jen spokojeně vrněla. Hlavní melodii tvořily klávesy, jejichž obsluha dělala frontmanovi ultimátní zpěvový doprovod v těžko uvěřitelných výškách. Skoro by se dalo mluvit o duetu. Možná by stálo za uvážení, jestli by SÓLSTAFIR v talentovaném umělci nenašli regulérního kmenového člena kapely. Po nějakých cca 35 minutách hraní přišla krátká pauza. Ta podle mě být ani nemusela a mohlo se klidně skončit dříve. Někteří jedinci kousek ode mě stejně začali být vysloveně protivní. Při tišších partech budujících atmosféru hlasitě komentovali, co se děje na pódiu, jako kdyby kolem nich byli slepí a hluší lidé. Chování hodné mateřské školy.
Volný čas byl vyplněn puštěním filmu z intra. Ten přerušil až smyčcový kvartet, jenž měl velké
sólo. Následně se Islanďané vrátili zahrát "Lágnætti". Bohužel jsem měl dojem, že před druhou půlkou vystoupení někdo pohnul kolíky na mixážním pultu. Najednou byly kytary utopené. Ani jednoduché sólo nebylo slyšet. To je trochu na škodu, protože kvůli těmto detailům kapelu miluju. Kdyby vedle mě stál Tryggvason, neměl by vůbec radost; ve své domovině dělá zvukaře. Závěr vystoupení patřil deskám "Köld" (takže se zpívalo i anglicky, konkrétně 2x) a "Svartir Sandar". Teprve před písničkou "Necrologue" byl delší proslov, což kvituji. Ono se houpat v pomalých tempech, potom ještě dlouho čekat na další písničku, by bylo asi poslední, co by koncert potřeboval. Při megahitu "Fjara" jsem si mohl vybírat, přes jaký mobilní displej budu koukat na koncert. Pověstným vau efektem na mě zapůsobilo, když písnička (ne)dohrála. Po aplausu spustily smyčce s klávesami, aby se zanedlouho přidala kapela, čímž šikovně svůj opus magnum prodloužila. Akropolis z toho byl u vytržení.
Před velkým finále se úplně zabrzdilo. Potemnělý sál, problikávající žárovky, prakticky žádný srdeční tep... "Kukl" neměla vůbec žádný tah na branku. O to silněji udeřila na všechny smysly. Po ní závěrečná pecka mohla lépe vyniknout. Téměř čtvrthodinová mrazivá symfonie "Goddes of the Ages", kterou se obvykle končí, obsahuje vše, čím by se banda dala charakterizovat. Mistrné vrstvení melodií přes sebe, změny rytmů, jenž přicházely přirozeně jako chladné vlny rozbíjející se o skaliska na pobřeží, zvuk kytar připomínající šumící bubliny ve vodě, ozvěny až z měsíční krajiny. Vše vrcholilo za doprovodu blast beatů probouzejících sopečnou činnost. Dalo by se říci: „Chladná hudba s horkou zemí pod nohama.“
Když jsem SÓLSTAFIR před lety viděl poprvé na Brutal Assault, tak jsem si nedovedl představit, že by šlo udělat ještě něco lépe. Možná tentokrát byly kytary více upozaděné, ale ono k nim nazvučit cello a troje housle, které tomu navíc dodávaly výjimečný nádech, asi nebylo jen tak. Bicí nemusely být tolik zesílené, ale především díky jejich hlasitosti mohlo publikum lépe rezonovat s kapelou. Vynikající posila v podobě klávesisty s obrovským hlasovým rozsahem. Nejlepší koncert, jaký jsem v poslední době navštívil. Islanďané jsou pro mě nejzajímavější rockovou kapelou dneška.
