Další supraphonská výprava do minulosti přináší hudební portrét skladatele, klávesisty a zpěváka Oldřicha Veselého. Album „Černý racek / To nejlepší“ vyšlo k nedožitým sedmdesátým narozeninám muzikanta, který se do dějin tuzemského rocku nesmazatelně zaspal jako autor skladby „Válka je vůl“.
Podobně jako u THE MATADORS si odpustím dlouhé historické pojednání a odkáži na internetové zdroje, kde se dá vše podstatné kolem tvorby, angažmá i životních peripetií Oldřicha Veselého dohledat. Výborně je to sepsáno i v bookletu, kde se osudům hlavního protagonisty věnuje publicista Petr Gratias a přidává i pojednání o všech zařazených skladbách. V podstatě bych od něj mohl opisovat, ale to by bylo nečestné a nesportovní (úsměv), takže to zkusím z pozice nikoliv člověka znalého (který o Oldřichu Veselém napsal i knihu), ale z pozice takřka úplného diletanta co se tvorby brněnského rodáka týká. Jedinou skladbu, kterou jsem před poslechem CD znal, byla právě „Válka...“, kterou jsem ještě za komunistického režimu viděl v televizi.
A právě ta album, na němž jsou skladby seřazeny pěkně chronologicky, uvozuje. „Válka...“ není nic složitého, obyčejná písnička, dalo by se říci, přesto ji lze brát jako generační manifest. Oldřich tady figuruje jako autor, stejně tak v dalších třech písních, které pěkně zapadají do doby vzniku – konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Podobně jako u THE MATADORS mě napadají souputníci SYNKOP 61, které Veselého songy nahrály, hlavně Novákova družina GEORGE AND BEATOVENS, což je dáno i výrazem zpívajícího Michala Poláka, který přednáší jemným hlasem. Jím tři nazpívané kousky místy koketují s klasickou hudbou a jsou o parník dál než „Válka...“, kompozičně, instrumentálně a hlavně vokálně – hlavního pěvce doplňují další hlasy. Za pozornost ale stojí všechny nástroje, jak klávesy, tak kytary. Klávesy hrají prim i dál, není divu, když autor byl v první řadě klávesista. „Casanova“ je taky lehce ovlivněný vážnou hudbou, opět jej zdobí silné vokály, navíc jsou zakomponovány smyčce… výsledkem je křehká skladbička, která uspěla i na 2. Československém beatovém festivalu v roce 1968 (na 1. ročníku braly SYNKOPY 61 první místo mezi moravskými kapelami). „Lady Godiva“ je zase z jiného těsta, mnohem pestřejší i co do nástrojového obsazení (vedle klasických rockových nástrojů cemballo, flétna, žestě), každopádně všechny čtyři počáteční songy disponují silnými melodiemi a velkým hitovým potenciálem.
Od páté stopy vládne za mikrofonem Oldřich a i jeho zpěv zaslouží velkou pochvalu. Nedá se říci, že by šlo o „velký“ hlas, ale v tomto případě jde o charisma a to je nepopiratelné. Stejně tak nelze popřít skladatelský um – složit v pětadvaceti letech takový atrrockový až vážnohudební majstrštyk, jako je „Ptačí sonáta“, nebo o dva roky mladší „Touhy“, to už opravdu klobouk dolů. Hudebně skvělé je i „Poselství dětem“, a byť je text hodný zamyšlení, působí přece jen poněkud pateticky. Každopádně tyhle tři věci představují Oldřicha v řekněme druhé fázi jeho hudebního života, ve fázi, kdy si hodně pohrával s Hammondovými varhanami, psal košaté písně a spolupracoval se symfonickým orchestrem. Pořád to byly skladby nahrané SYNKOPAMI 61, ale vklad žesťů, smyčců i vokalistů byl obrovský. Vrchol této éry reprezentují třídílné „Touhy /Vnuk Amundsenův – Epitaf Julese Verna – Atomový věk/“, třináct minut nespoutané energie, rockové rozevlátosti, přírodních zvuků (moře, ptáci, vítr, štěkající psi…), silných melodií a expresivního zpěvu.
Krok stranou představuje upravená lidovka „Ej, padá, padá rosenka“, nahraná se skupinou M EFEKT, kam Veselý přešel v roce 1975 a vydržel čtyři roky. Z této fáze pochází i one man song „Hledám své vlastní já“, který Oldřich nahrál úplně sám a prim v něm hrají různé syntetické zvuky, se kterými evidentně rád experimentoval a pořizoval si další a další „mašinky“, tady Micromoog, clavinet Hohner nebo ARP Omni.
Následoval návrat do Brna a postavení se do čela SYNKOP, bez čísla, zato coby ústřední figura, takže se brzy začalo psát Oldřich Veselý a SYNKOPY. Nový materiál se nesl v artrockovém duchu, v němž vznikla dvě alba – „Sluneční hodiny“ a „Křídlení“. Na výběru je z každého jedna věc a obě jsou ukázkou autorova mistrovství. Procítěný zpěv, všemožné synťáky, akustická kytara, krásné melodie, nutno uznat, že i v osmdesátých létech u nás vznikala výborná muzika, jen se jí nedostávalo pozornosti. V mainstreamu strašily příšernosti typu Michal David, Jan Cézar, Markéta Muchová, Kotvald s Hložkem, v ústraní sváděly boj o fanoušky nová vlna, punk i metal a na rozsáhlé rockové kompozice pro dospělé ve stylu GENESIS byl zvědavý málokdo, mě nevyjímaje. Dnes nad Oldřichovou invencí musím smeknout, ty písničky jsou prostě skvělé, jak „Černý racek“, tak „ Modřinná soustava“.
Druhá polovina osmdesátých let přinesla méně pompy, dvě z této doby zařazené skladby mi přijdou takové obyčejné, hlavně „Blues...“. Futuristická „V příštím století“ je plná elektroniky, včetně elektrických bicích, podobně to tehdy zkoušelo víc kapel, jako popové (OK BAND), tak alternativní, přičemž třeba PRECEDENS mi přijdou v této škatulce o poznání zajímavější, samozřejmě i díky vokálu Báry Basikové. Oldřich tady ubral z naléhavosti hlasu a vsadil na civilní polohu, které se držel i v dalších letech. A taky začal psát texty „ze současnosti“ a „ze života“, ale tak nějak obyčejně, ta tam je někdejší poetika… Prostě z mého pohledu slabší etapa.
V devadesátých letech se Veselý věnoval psaní hudby k divadelním představení, televizním inscenacím, reklamám… „Malý princ“ pochází právě z divadla a otáčí kormidlem zpátky k AOR, ryze rockově pak vyznívají dvě skladby nahrané se skupinou €-BAND v roce 2011. A vnímám je jako den a noc – „Na sever“ je opět propracovaný song plný neobyčejných postupů i výborného zpěvu a zaujme i zajímavý text o cestách za dobrodružstvím (píseň je věnována Steve Fossetovi), zato „Líp než psát pár vět“ je agitka, která mi k Oldřichovi vůbec nesedí; a hudebně je taky tak nějak sterilní.
Ale z kompletu převažují pozitivní dojmy, hlavně tvorba do roku 1975 je interesantní, stejně tak art rock na albech „Sluneční hodiny“ a „Křídlení“. Zbytek střídavě oblačno, ale pořád na minimálně průměrné úrovni.
Hezky zpracovaný obal obsahuje kromě statí Petra Gratiase podrobné informace ke všem skladbám a řadu dobových fotografií.
Bez bodového hodnocení
Seznam skladeb:
- Válka je vůl
- Suita pro J. S. Bacha
- Casanova
- Lady Godiva
- Ptačí sonáta
- Poselství dětem
- Touhy /Vnuk Amundsenův – Epitaf Julese Verna – Atomový věk/
- Ej, padá, padá rosenka
- Hledám své vlastní já
- Černý racek
- Modřinná soustava
- Blues pro můj den
- V příštím století
- Malý princ
- Na sever
- Líp než psát pár vět
Čas: 76:35
Sestava:
- Oldřich Veselý coby autor, klávesista, zpěvák
- + muzikanti z řady kapel
