Liberecký KRUCIPÜSK může být díky souborům a festivalům, vedle nichž a na nichž se většinou producíruje, považován za součást agrometalu, v tom případě je však nejlepším takto označitelným tělesem u nás. Hudebně ale patří spíše do oblasti crossoveru devadesátých let, kdy z metalových či hardcorepunkových kořenů zamířil směrem k funku, rapu, běžnému rocku i leckam jinam a vytvořil jakýsi předobraz modernějších tvrdých žánrů pozdější doby.
Tomáš Hajíček se svými kumpány v posledních letech chrlí desky v krátkých intervalech, což může být známkou tvůrčí invence, ale také přerůstat v nebezpečí nadprodukce. Jak už to tak obvykle bývá a potvrzuje jedenácté album, pravda bude asi někde uprostřed.
Na první straně desky to občas trochu zadrhne a střídají se lepší i horší místa. Místy ožívají příznivé vzpomínky na dávné časy, zatímco tam, kde je nápadů méně, pánové ze sebe dokážou vymáčknout alespoň nějaký ten ústřední motiv, který danou skladbu zbavuje podezření z pouhé vaty a staví ji do trochu smysluplné role. Převážně ostrý, jenže ne zcela přesvědčivý „Gin“ tak následuje o něco lepší „Buď zdráv“, těžící ze silných sloganů inspirovaných Werichem, tuctovější „Máme se“ jen nepatrně vylepšuje hutnější a vláčnější „Howg“, latinskoamerickými rytmy protkané „Ty vole“ se sune kamsi mimo, zatímco kontrastněji pojatá „Bumárie“ střídá odlehčené sloky i razantnější refrény. Tradiční přednosti kapely v jednotlivých písních neustále narážejí na pocity nedotaženosti a nevyrovnanosti, současně však pořád ještě drží jakžtakž solidní úroveň.
Pokud první strana desky může někoho třeba i zklamat, potom ta druhá dojem kupodivu vylepšuje. „Love song“ v rozporu s tímto názvem není žádná tklivá píseň o lásce, ale zato docela řezavá palba, podobně jako ostře rapové „Se vyndej!“ a především asi nejvíce rozjetá nářezovka „Companeros“. Právě v těchto věcech se nejlépe projevují ostřejší kořeny souboru, ale zároveň se mezi nimi vcelku příjemně vyjímá také výrazná skladba s hitovým potenciálem v podobě titulní „Sine Amore Nihil“. Dobře působí i to, že předposlední či poslední položkou oproti minulým albům není žádný podivný plouživý experiment, nýbrž sice rovněž pomalejší, ovšem kytarově říznější, rytmicky hypnotizující a i přes téměř sedm minut délky dobře přežitelný „Faun“.
Hajíčkův specifický vokální projev nemusí sedět každému a jeho hlasové rozevlátosti může být pro někoho až příliš, jenže jde o známku osobitosti a poznávací znamení, které nutno takto brát. Stejně tak jeho texty nejsou zrovna nějakou vrcholnou poezií a nemohou se rovnat mistrům tohoto oboru, pro dokreslení bujaře rockového cirkusu však postačují.
Album jako celek rozhodně nestačí na hitově silné a dodnes vrcholné album „Druide!“, ani třeba na ještě starší ostře nářezovou „čtyřku“, v rámci kvalitativně rozkolísané tvorby posledních let, kdy po slabším albu „Boombay“ následovalo zjevně zdařilejší „Tintili Vantili“, však představuje potvrzení obstojných kvalit, tedy v rovině spíše těch lepších desek.
Nutno doufat, že snad se tahle pozice nerozdrobuje ani poté, kdy po realizaci alba se kolem Hajíčka obměnil celý zbytek sestavy, což mohlo vyvolat rozporuplné reakce, jenže v personálně proměnlivé existenci souboru není ničím až tolik výjimečným.
Seznam skladeb:
- Gin
- Buď zdráv
- Máme se
- Howg
- Ty vole
- Bumárie
- Love song
- Se vyndej!
- Sine Amore Nihil
- Companeros
- Faun
Čas: 40:13
Sestava:
- Tomáš Hajíček – zpěv
- Jarmut Gabriel – kytara
- Jirka Zika – baskytara
- Vojta Douda – bicí
