V pátek 28. 9. se uskutečnila v Praze první zastávka z již 6. ročníku Hellhammer Festivalu a to na velkorysé ploše Nové Chmelnice. Bohužel na začátku akce bylo v klubu pramálo diváků. Nicméně v České republice velice dobře známí (brázdí tuzemskou scénou již od roku 2005) death/blackoví SECRET OF DARKNESS na to nehleděli a započali s drcením strun. Střídání rychlých částí s pomalejšími a příjemně se poslouchající hlubší growl znamenaly dobrý začátek akce. Jediné, co nebylo v pohodě, byl zvuk. Myslela jsem si, že se v průběhu setu první kapely zlepší, ale mýlila jsem se. Leč s rostoucím počtem příchozích se fanoušci alespoň začali postupně přibližovat k pódiu.
Když Češi dohráli svůj poměrně krátký set, přišli na řadu arménsko-sasští ARALEZ hrající dark psychedelic myth (doom) metal. Existence kapely se datuje od roku 2012 a za uplynulých šest let mají ARALEZ na kontě dvě desky. Během zvukovky jsem si říkala „pane bože co to bude?!“. Jeden hrál přes druhého, čtvrtý přes třetího – no prostě chaos, ale očividně jim to stačilo a během chvíle začali svůj set. A popravdě, podobně jako u zvukovky, nevím, co si o tom mám myslet. Jednoduché kytarové riffy a akordy, které obstarávala zpěvačka a kytaristka v jednom, doplňovala vyhrávkami a sóly druhá kytara. Při jedné klávesové vyhrávce jsem nevěděla, jestli to tak má doopravdy být, nebo jestli to klávesák kazí. Každá další písnička mi připadala skoro stejná jako ta předchozí, protože se všude opakoval podobný skladatelský postup. Jediný odlišný a asi nejzajímavější song byl poslední z jejich setu. Nicméně orientální nádech v Margaritině hlase byl zajímavý.
Poté přišla na řadu první německá partička a to KRÄHENFELD. Pánové hrají rovněž od roku 2012, ale až letos vydali svoje první CD „Verganglich“. Jejich post/black metalem se linuly melancholické melodie, sice jednoduché, ale v tomto případě platí, že v jednoduchosti je krása. Jediné, co mi radost z poslechu trochu narušovalo, byl ostrý vokál v němčině, což se mi ne úplně příjemně poslouchalo. Mikrofon zněl stále ještě zahuhlaně a zpěvákovi nebylo moc rozumět. Navíc se během setu z beden ozývalo šílené houkání a pískání, které trhalo ušní bubínky – možná se zvukař snažil vylepšit zvuk mikrofonu, ale marně.
Přípravy před dalšími vystupujícími se protáhly a akce nabírala lehké zpoždění. V klubu bylo stále celkem málo lidí, což jsem nečekala, věřila jsem, že Hellhammer Festival přiláká více příznivců. Ti sice pozvolna přibývali a hojněji mířili pod stage, kde rozhazovali pačesy, ale návštěva byla ve finále rozpačitá (hádám tak 150 hlav?). Na pódium nastoupila čtvrtá kapela večera a rozjela svůj naprosto famózní black metal. WOLVES DEN, druhá a také poslední německá smečka, dalo by se říci, že vcelku mladá, když hraje teprve od roku 2014. Přesto podle mě nejlepší skupina večera! WOLVES DEN produkovali o poznání komplikovanější hudbu než jejich krajané, střídala se jedna tklivá melodie za druhou, protkaná luxusním growlem. Musím říct, že mi to místy připomínalo HYPOCRISY a ani ta němčina mi tolik nevadila. I zvuk se konečně rozjasnil a zpěv mnohem lépe vynikl.
Poslední z pětice byli dobře známí česko-ruští sympho/pagan/blackmetalisté WELICORUSS. Už s prvními tóny se sálem rozletěla sibiřská ledová vichřice, která nás provázela celým setem, který kapela nabídla. Díky jejich vzezření jsem si připadala, jako bych se ocitla na severu hluboko za zdí, kde řádí bílí chodci. Hudebně i zvukově byla show vrcholem večera, jediné, co uškodilo celkovému dojmu a skutečnosti, že hraje headliner festivalu, bylo, že lidé, unavení z dlouhého, pět kapel čítajícího seznamu, už byli značně utahaní; někteří to vzdali již před WELICORUSS a jiní v průběhu setu.
