Velice mě překvapilo, jak jsi říkal v rozhovoru pro pořad Viktora Paláka, že INSANIA se minulou deskou dostala k širšímu spektru posluchačů. Je pravda, že žiju zřejmě v takovém nějakém vakuu, v kterém kdo nezná INSANII, je pro mě zvláštní. (úsměv) Na druhou stranu to, že se o vás zajímá širší/jiné publikum, má logiku. Kolik lidí, kteří vás aktivně poslouchali při vydání debutu, se hudbě věnuje naplno ještě teď… Vy to ale táhnete dál. Myslíš, že hudba INSANIE se může stát ještě populárnější, nebo už po těch letech v něco takového nedoufáš a je ti příjemně za to, jaký status si držíte?
Předně řada lidí, kteří nás poslouchali před 30 lety, je dnes mrtvá. Ať v přeneseném významu nebo reálně. Během minulého týdne například spáchali sebevraždu dva naši dlouholetí fanoušci. Tímto je zdravím na druhou stranu. Netuším, proč to udělali. Ale fakt, že spousta fanoušků nám píše z protialkoholických léčeben, blázinců či kriminálu na mě působí dost temně. Minulé album zasáhlo novou generaci z nějakého důvodu výrazněji než ta předchozí. A ano: rádi oslovujeme nové lidi. A nejde nám o kvantitu. Důležitá je kvalita. Všech, kteří s námi vysílají a přijímají na stejných vlnách, si nesmírně vážíme.
30 let INSANIE je šílené číslo. Každá vaše etapa, každá deska, vše mělo nějaký vývoj, ale asi se všichni shodneme na tom, že takový největší průlom nastal v období mezi „Rock´n´Freud“ a „Kult Hyeny“. INSANIA začala znít moderněji a díky Tudymu elektroničtěji, což se vás drží dodnes. Je pravda, že lidé s hardcoreovými kořeny se od vás ve větší míře odklonili, zase se ale našla jiná sorta posluchačů, navíc věrní příznivci zůstali. Cítil jsi to podobně, jako o tom píšu? Změnily se třeba kapely okolo vás na koncertech, jiné publikum, atd.
Je to tak. My jsme ten zlom plánovali a bylo nám jasné, že o značnou část fanoušků přijdeme. Ale lákalo nás dělat hudbu barevnější, kombinovat metal s elektronikou. Věděli jsme přesně, co chceme a hledali na to vhodného člověka. Naštěstí jsme narazili na Tudyho. Je obrovskej přínos. Publikum se samozřejmě zlehka obměnilo. Kapely kolem nás snad ani tolik ne – dnes je UG scéna poměrně tolerantní, bych řekl. Už ne tak vyhrocená jako dřív. Dost často vedle sebe vidím na jedné akci hrát třeba grindové kapely s nějakým elektrem nebo třeba nu-metalem. To by ještě před 15 lety nikdo z publika neskousnul, ale dnes je skoro celá scéna tvrdých kytar mimo mainstream víc semknutá – tak to na mě působí.
Když se INSANIA proměnila z hardcore punku do elektro metalové kapely, abychom to hodně zobecnili, korespondovalo to i s tvými posluchačskými prioritami? Aneb od Biafry k Marilyn Mansonovi? (úsměv)
Ano. Ta vlna kapel typu RAMMSTEIN, NIN, Marilyn Manson, ale už předtím i FAITH NO MORE (naši velcí oblíbenci), nás ovlivnila znatelně. Všechny ty kapely přinesly novej výraz a zvuk do už značně zatuchlých a oposlouchaných postupů tradičního metalu. Abych se přiznal, já potřebuju cítit nějakej vývoj, jinak mě hudba přestává bavit. Hledám si pro sebe vždycky novej a čerstvej vítr.
Ptal se na to Johan v posledním rozhovoru a momentální situace na vaší novince „Na počátku byl spam“ je vlastně identická. Album je víceméně střednětempé, pro rychlejší vypalovačky se už nenajde tolik prostoru. Je mi jasné, že tak, jak to cítíte, tak to hrajete, ale dokážeš to nějak definovat, čím to může být?
Je to tím, že střední tempo nejlíp vyhovuje podladěným kytarám. Docela jsme propadli kouzlu zatěžkaných riffů. Taky se nám líbí, když třeba úder na bicí dostane nějaký prostor, aby mohl aspoň chvilku znít – dá se s tím daleko líp zvukově pracovat (i po stránce efektů), než když do 4 taktů nacpeš tisíc not. A v neposlední řadě: jde o srozumitelnost zpěvu a sdělení. Do velké míry zpěvu hudbu teď přizpůsobujeme, uhýbáme mu ve slokách často i s kytarou, zvlášť když jde o hlubší hlas.
Formulace textů na novince je tvou typickou prací, ale přece jen lze vypozorovat opět něco jiného. První, co mě napadlo, byla slova pistole a nože, což je oproti bohovi a ďáblovi v letech minulých něco jiného, netvrdím však, že něco neobvyklého, jen počet těchto pomůcek se v tvém slovníku rozšířil. V dřívější době se většina textů motala kolem boha a ďábla. Nyní jsi témata rozšířil a ani jsi se k tomu nemusel, až na jednu výjimku, vtělit do role rošťáka Joea. Je to i tím, že je doba taková, mírně řečeno, turbulentní, a bohužel těch negativních témat je tolik, že je neustále kde čerpat a dokonce přebila i věčné téma nebe a pekla?
Doba je VELMI turbulentní. Stačí se rozhlédnout, jak valnou část národa radikalizovala například otázka uprchlíků, na Facebooku jsem si denně četl příspěvky od jinak příčetných lidí v tom smyslu, že bychom si měli všichni pořídit střelné zbraně, atd. Existenciální myšlenky o smyslu života, o rolích Boha a ďábla atd. se mě sice drží pořád, ale na tomhle albu jsem se je snažil krotit. Najednou mi to téma přijde maličko laciný – jako že křesťanský symboly jsou snadnej terč… a je tu spousta temnějších témat.
Na obalu je takový fousatý „strejda“, který částečně připomíná nějakého kazatele a částečně, po grafické stránce, budovatelský plakát soudruhů z padesátých let. Různé detaily jej posunují do žhavé současnosti, ať už jde o nenápadný odkaz na Facebook (efko na konci „čarodějné“ hůlky nebo „palec dolů“), nechybí ani zmínka aktuálních 30 let… Onen pán je namalovaný na zakázku, nebo jste k obrazu svému upravili nějaký starý plakát?
To je originální dílo našeho grafika Danteho. Byl to jeho první návrh na titulní stranu alba a sotva jsme ho viděli, už žádná další dělat nemusel. Už se na něm jen vychytávaly detaily a symboly. Hlavní požadavek byl, aby to bylo jedovatý a špinavý. Je to Stvořitel-hacker, který za spamování dostal přes hubu. Název alba je „Na počátku byl spam“, symbol spamování a sociálních sítí se objevuje i na samotném albu, takže kromě facebookovského efka si můžete povšimnout i cvrlikajících twitterovských ptáčků a dalších roztomilých symbolů.
Poly, pro mě jsi nejlepší textař na světě, s každou novou deskou mě dostaneš. Vždy mě ale překvapí tvá upřímná prohlášení, jak texty vznikaly těžce. Mně to přijde, že to tam sázíš levou zadní s lehkostí závodního koně na Velké pardubické. Děláš si třeba během roku různé poznámky a různě na textech pracuješ tzv. „do foroty“? Můžeš zavzpomínat a prozradit, na jakém albu ti to šlo nejlehčeji a naopak?
Tedy… vážně díky. Ale je to opravdu tak, že texty vznikají dlouho a těžce. Já si prakticky neustále průběžně zapisuju jeden nápad přes druhej, a když začínám psát texty, tak v těchhle poznámkách hledám něco, co mě zaujme, od čeho se odpíchnu. Když to najdu, roubuju na to další nápady, pak si to přečtu, roztrhám to a začnu znovu od začátku. Čmárám si verše na papíry, hodně v nich škrtám a trvá i několik dní, než text nějak drží pohromadě a jsem s ním spokojenej. Častokrát mám taky v hlavě vymeteno. (I Stvořitel mívá tvůrčí krizi.) Texty mi šly poměrně snadno, když jsem je ještě psal v angličtině. S češtinou si najednou daleko víc hraju, hůř se v ní frázuje a možná jsem na sebe zbytečně přísnej. Ale mám pocit, že pokud na textech nekrvácím, nezaslouží si jít k lidem. Mám k nim pak mnohem osudovější vztah.
Když natočíš desku, baví tě ještě nové skladby poslouchat? Dostáváš se ve studiu do fáze, že už ti nahrávané skladby lezou po x vyslechnutích na nervy?
U téhle desky jsem se do toho stavu ještě nepropracoval, ale je fakt, že hlavně když se po nahrávání poslouchají různé varianty mixu, pak se vychytávají drobnosti, kterých je vždy hodně a každý na ně má jinej názor, tak toho samozřejmě už začínáš mít dost.
Po dlouhé době ses v textu vrátil k angličtině. Pravda, jenom na krátký okamžik a v textově jednodušší skladbě „We are the losers“, ale statistici a Láďa Oliva to už mají v zaznamenané? (úsměv) Proč jsi znovu oprášil angličtinu? K tomuto faktu ještě musím dodat, že dodnes blahořečím den, kdy jsi se rozhodl, že už další texty budou jen v češtině.
Tahle věc musela zůstat v angličtině, jinak by ten fór nebyl z toho patrnej. Je to jakejsi bonus na závěr alba – kopnutí do ikony. Tuhle hymnu pro šampióny zná v originále každej, ona sama za to nemůže, ale nás štvalo, jak je zprofanovaná. Tak jsme udělali hymnu pro břídily a losery, aby nepřišli zkrátka. Můžeme si ji tu všichni pouštět, kdykoli se nám zase podaří něco zvorat, kdykoli s náma někdo zamete.
Přijde mi, Poly, že se neustále vokálně vyvíjíš. Jak ty sám sebe vnímáš? Pracoval jsi někdy v minulosti na svém projevu nějakou intenzivnější formou? Poly a lekce zpěvu… nějak mi to nejde k sobě, proběhlo někdy něco takového, jestli ne, tak alespoň v myšlenkách? A jak ty se cítíš jako zpěvák?
Ne ne, lekce zpěvu jsem nikdy nebral. Ani nejsem vybavebej žádným skvělým hlasem. Ale v poslední době už tolik neřvu za každou cenu, baví mě spíš taková ta úchylnější poloha, temnější hluboký projev, a snažím se do něj dávat výraz. Zpěv je pro nás hrozně důležitej, protože skrz něj písnička „mluví“. Zpěv mě baví. V posledních letech mnohem víc než kytara. Baví mě posílat ty slova z pódia k lidem. Ale ne že bych na něm cíleně pracoval, na to jsem línej.
Když si vzpomenu na klubové akce léta zpátky, vždy v Čechách, nebo zrovna tam, kde jsem byl já, přišlo na INSANII nedůstojné publikum. Nechyběli sice věrní, kteří oděni do dresu INSANIA a zpívajíc všechny texty si koncert užili, přesto to bývalo co do publika slabší. Poslední léta se hodně zvedla svou návštěvností Praha, ale nikdy nezapomenu na koncert na Flédě, kam jsem se vypravil, abych vás zažil „doma“. 400 lidí… no paráda. Čím si vysvětluješ vaší oblíbenost a tak hodně rozevřené nůžky?
Návštěvnost se hodně zvedla při turné k „Zapal dům poraž strom…“. Najednou jsme měli plné kluby, což pro nás byla samozřejmě vítaná změna. Já si to nijak nevysvětluju. Taková věc prostě nastane, aniž bys ji plánoval. Až pojedeme na podzim turné ke „Spamu“, třeba bude chodit lidí míň, třeba ještě víc, netušíme… v každým případě: my děláme hudbu pro sebe, a kvantita publika pro nás není tak důležitá jako kvalita. Ale to, že v posledních letech máme výborný koncerty v Praze, je pro nás příjemný. Protože dřív to tak rozhodně nebývalo – mám k Praze dost úzkej osobní vztah, mám tam spoustu známých a vlastně i skoro celou rodinu.
V repertoáru je pořád místo i pro věci z debutu. Starší skladby hrajete proto, že to vyžadují fanoušci a vy je nechcete zklamat a prostě by to bez nich nešlo? A kolik věcí z novinek máte v plánu zařadit do běžného setu?
Na koncertech hrajeme běžně takových necelých dvacet nevergreenů, tj. cca hodinu a půl. S každou novou deskou musíš 5-6 starších písniček vyhodit, abys udělal místo pro nové. Takže pokud máš 9 alb a těžiště koncertu jsou nový skladby, je jasný, že nemůžeme z některých starších alb hrát víc než jednu věc. Snažíme se o nějakej reprezentativní průřez, časem i některé starší oživujeme, jak jsme to udělali nedávno s „Letíme dál“, ale jinak koncertní set není nafukovací – takhle intenzivní hudbu nemůžeš do lidí hustit 3 hodiny, to by málokdo vydržel.
V létě se objevíte na prestižních tuzemských festivalech. Je to pro vás taková odměna a odskok od všedních dní? Asi je to jiné pnutí, než když jedeš na „obyčejnej“ koncert pro 50 lidí, i když i ty mají své kouzlo. Jak ty to vnímáš? Letos hrajete na Rock For People, zároveň i na Brutalu, kolik kapel tohle může říct... přitom si myslím, že ani na jedné akci nebudete pěstí na oko, i když ty by sis to asi možná přál. (úsměv) Líbí se ti momentální situace, kdy je INSANIA vlastně takovou nadžánrovou kapelou?
K nadžánrovosti jsme tíhli vždycky! Nechtěli bychom být uzavření do jediné, přesně definované škatulky – skončit tam hezky přesně definovaní a zařazení s cedulkou na krku. Navíc je pro nás důležitá ta možnost vývoje. Mít svobodu udělat příště cokoli, co vybočuje. Na festivaly se pochopitelně těšíme, ale jinak mám radši atmosféru menších koncertů. Kontakt s lidmi je osobnější, nikdo na tebe netlačí „honem honem sklidit aparát z pódia, ať se může připravit další kapela“. Nazvučíš v klidu, všechno je víc v pohodě, vše si víc vychutnáš.
Poly, moc díky za tvůj čas. Na závěr se tě nebudu ptát, na plány do blízkého budoucna, ale jen na ty hodně vzdálené. Přijde jednou Poly do nebe nebo do pekla?
Já bych rád tam, kde je víc zábavy. Takže v tom nemám ještě jasno. Tady na zemi kolem toho kolují samé dezinformace a fake news. Snad dostanu příležitost to časem zlehka vysondovat.