Johan:
Jeden z nejstarších tuzemských festivalů se dostal k pokračování číslo 45. Žižkův vraždící palcát se v Táboře koná už devatenáct let, v poslední době v honosném prostředí Milenia, klubu nebo spíše sálu, kde se jinak potkávají větší šarže nebo konají maturitní plesy... Tentokrát se prostor ukázal pro metalu chtivé publikum poněkud nadrozměrný, protože lidí došlo mnohem méně než v minulosti. Své určitě sehrálo pěkné počasí, souběh dalších akcí ve městě a možná si sestava kapel. Jenže ta se mně líbila mnohem více na předchozích ročnících; sice chyběl headliner zvučnějšího jména (minule HYPNOS, předtím třeba DEBUSTROL nebo MALIGNANT TUMOUR), ale zato se mi všech sedm kapel plus mínus trefovalo do vkusu.
Po zveřejnění programu jsme s kamarádem usoudili, že chceme stihnout hned první kapelu. MURDER INC. jsou momentálně slušně rozjetí, hojným koncertováním si udělali jméno a dobrou formu přetavili ve velmi slušnou nahrávku „Povolení zabíjet“. Ta ostatně tvořila páteř táborského koncertu, který se berounským podle mého názoru povedl. Zpočátku sice trochu haproval zvuk, resp. nebyl slyšet vokál, ale po chvilce se vše srovnalo a nic nebránilo tomu užít si thrash toho nejklasičtějšího ražení, rychlý, plný vyhrávek a sól. Vedle prověřených fláků zazněla i jedna novinka a tak nezbývá, než se těšit na plnohodnotný debut, který by MURDER INC. měli letos nahrát a potvrdit pozice v tuzemské thrashové špičce vedle LAHAR, EXORCIZPHOBIA, KAAR a LAID TO WASTE.
SCARS OF THE INSANE jsou sice na scéně krátký čas, ale navazují na svou minulost, kterou psali pod názvem INSANE. Ani velká stylová proměna nenastala, pánové se drží v mantinelech tvořených death a thrash metalem, do kterého přidávají trochu progresivna a naživo i trochu hardcoreové nespoutanosti. Na pódiu dováděl hlavně zpěvák rA, který se ani na chvilku nezastavil, do skoku se pouštěli i ostatní členové kapely a výsledkem bylo živelné vystoupení, které mě bavilo.
Následovali MALLEPHYR, letos potřetí a zase výborně. Suverenita, s jakou tahle mladá kapela svůj black/death předkládá, je obdivuhodná, všichni čtyři pánové zvládají nástroje jen tak mimoděk, navíc servírují, nebojím se napsat, špičkovou muziku. Tak akorát technickou, tak akorát melodickou, rychlou i pomalejší, s vokálem extrémním i (sice sporadicky) civilnějším. Jsem opravdu zvědavý, jak bude znít nová deska, protože nové songy i přes svou délku nenudí a ukazují kapelu zase v trochu jiném světle. Lidí se taky sešlo zatím nejvíc a západočeští měli (taky zatím) nejvýraznější kulisu.
Ještě živěji bylo samozřejmě na domácí F.O.B., při jejichž setu se část rozvernější mládeže usadila na pódiu, kde páchala různé nepřístojnosti, nebo se nechávala poponášet nad hlavami kamarádů. (úsměv) F.O.B. jsou známí divočáci, strunná sekce se nezastaví, ale nejvíc toho naběhá zpěvák Mára, který lehce změnil image a zbavil se dredů. Zpívat a řvát ale nezapomněl, kapela to valila jako vždycky na plné pecky, a když zařadila METALLICKÝ velehit „Creeping Death“, ožilo to v sále ještě více. Fanoušci si pak ještě vyřvávali další legendární pecku, kterou táborští zpestřují svá vystoupení, ale čas na „Ace Of Spades“ nebyl.
RAMCHAT mě živě bavili víc než z aktuální nahrávky „Atrana“. Své určitě udělalo to, že jsem příliš nevnímal texty, které mi na albu do oka nepadly, ale užil si hlavně chytlavé melodie, které mají sílu zaujmout, stejně jako řada hitových refrénů. Na albu se o některé čisté zpěvy postaral hostující zpěvák, živě to všechno viselo na jednom hrdle a některé delší nápěvy byly lehce kráceny, ale až takový problém to nebyl. Nejvíce mě bavily songy „Perún hromom žehná nás“ a „Sila ducha“, v nichž se to melodiemi jen hemží, ale zároveň jde o slušné nářezy. Asi u dvou skladeb jsem se na vlnu kapely nedokázal naladit, ale nakonec jsem byl víceméně spokojený. RAMCHAT míchají do black metalu nějaké to pohanství, ještě více jej pak symbolizují stylové kazajky či kalhoty z režného plátna, ve kterých kapela vystupuje. Vždycky mě potěší, když muzikanti na pódiu „nějak“ vypadají, je to signál o tom, že to s muzikou myslí vážně. A ač se k některým žánrům stejnokroje nehodí, k pohanským a blackmetalovým kapelám tak nějak patří (dobře na pódiu vypadali i MALLEPHYR i PANYCHIDA).
Z Rakouska dorazili BREWED AND CANNED, kteří byli avizováni jako brutální masakr. Z toho jsem měl trochu obavy, protože ty největší brutality moc nemusím, ale naštěstí to nebylo tak horké. Kvintet tvořený zručnými instrumentalisty a (znovu) akčním zpěvákem nabídl vedle hrubého death metalu i řadu melodií a sól, hodně zajímavě se na vyznění podílel i basák, který se do hry zcela ponořil a sledovat jej stálo za to. Sice jsme tak trochu mudrovali, že kdyby zahraniční kapela v programu nebyla a skončilo se PANYCHIDOU a o hodinu dřív, byly by to pro nás přespolní šikovnější, ale ve finále jsem čas strávený s rakouskou bruskou nepovažoval za ztrátu času.
Obavy, že na poslední kapelu vydrží jen pár vytrvalců, vzaly za své ve chvíli, kdy PANYCHIDA hrábla do strun. Najednou se ze všech stran vyrojili fanoušci a začali si koncert dalších skoro pohanů užívat. PANYCHIDA má za více než deset let existence z čeho vybírat, ale pro někoho asi překvapivě hrála hlavně ze starších desek a z novinky zazněla jen jedna skladba (doufám, že se nepletu - úsměv). Pro mě to až takové překvapení nebylo, protože mi něco na ten způsob (jako že se bude hrát starší materiál) prozradil Karel před koncertem. Ten se nadmíru vyvedl, lidi to klukům doslova zobali, a to, že bylo po půlnoci, nehrálo roli - nakonec si natěšení vytrvalci vykřičeli přídavek. Další strhující vystoupení, a že jich za jeden večer bylo.
Pětačtyřicátý Žižkův vraždící palcát se povedl. Už dlouho se mi na podobné akci nestalo, že mě všechny kapely dokázaly zaujmout, některá více, některá méně, ale ani jednou jsem ze sálu neodešel, kvůli tomu, že by mě předváděná muzika překážela. Navíc dorazily známé tváře, které (rád) vídám jen na Žižkovi, a došlo i na příjemné rozhovory s některými muzikanty, což je vždycky obohacující.
4horsemen:
Protože jsem lakomý, tak přijíždím do Tábora tak, abych nemusel platit za vstup víc než libových dvě stě kaček. (úsměv) Nahlížím do sálu, kde se poctivě zvučí, počítám lidi... jedna ruka stačí. To jsem někde nedávno zažil. (úsměv) Naštěstí mě uklidnily nějaké shluky lidí před klubem Milenium. Za chvíli přijíždí Johan, kterého rád vidím, a nakonec i ostatní lidí, které znám a delší dobu neviděl. Může se začít.
První myšlenka, která proběhla hlavou, když jsem uslyšel řezající kytary kapely, která rozjela Žižkův vraždící palcát s pořadovým číslem 45, byla, že konečně slyším i vidím po delší době něco pořádného. MURDER INC. jsou od nás (rozuměj okolí Berouna), ale proto, abych je viděl, musím zajet do Týnce nad Labem anebo právě do Tábora. Ale abych tak trochu nekecal, přiznávám, že thrashery jsem poprvé viděl v Hořovicích skoro na den přesně před dvěma lety. Už tam se mi líbili a musím říct, že za tu dobu odvedli kus práce. Nejsolidnější vystoupení jsem viděl loni na Týneckém mazci, kde mě při příjezdu přivítal super zvuk, který zde na rozjezd festu nebyl až tak dobrý, ba mě překvapila absence zpěváka, respektive počáteční výpadek mikrofonu. Ale to nic nemění na faktu, že jsem si jejich poctivý a surový thrash metal parádně vychutnal. Takže jen dodám, že se snad uvidíme 15. dubna v Hořovicích.
Už od začátku byla laťka postavena vysoko a tak jsem byl zvědav, zda to tak zůstane, protože opavské SCARS OF THE INSANE jsem neznal a jen z pár ukázek na netu a recenze jsem věděl, že by to mohl být mix thrash/death metalu. I jejich CD „Searching for the Dead Sun“ ještě doma zahálí a tak předpokládám, že se hrálo právě ze zmiňovaného alba. Vystoupení SCARS... bylo energické, směsici kytarových pasáží podporoval hutný sound, v němž vynikal perfektní zvuk basy. Líbil se mi projev zpěváka, který střídal „klidnější“ polohy hlasu s řevem. Jen mi vrtá hlavou, kde jsem jej (rA) již viděl, protože jeho předchozí band TARTARO:S jsem zřejmě taky neviděl (úsměv).
Škoda, že na festival přišel menší počet lidí, byť na MALLEPHYR se to trochu zlepšilo. MALLEPHYR jsou také od nás (rozuměj Rokycansko) a tady na Žižkovi je to pro mě koncertní premiéra. Aspoň hlava teď nemusí pracovat, protože jména pekelníků Opata a Sinnerala jsou mi známa dostatečně z jiných kapel (úsměv), a tím pádem jsem si užíval zahuštěnou pekelnou výheň za dusotu bicích s temným vokálem, kterou rozčísne pronikavě ostrá a zároveň melodická kytara. Pánové rozpoutali peklo a já jim to věřil. Musím konstatovat, že hudební laťka se posunula zas o kousek výše.
„Jen houšť a větší kapky“, to je jediné, co mě napadlo při vystoupení F.O.B. Už při koncertu MURDER INC. byl vytvořen mini mosh pit a tady se pokračovalo i „plachtilo“ na rukou. I když v malém počtu lidí je to úsměvné... ale bavili mě lidi, bavila mě kapela. Vystoupení se mi líbilo, protože z F.O.B. tryská energie na všechny strany a jak jsem z minulého Žižky v reportu napsal: dělají mi radost... A „Creeping Death“ v jejich podání byla neskutečně smrticí a to i přesto, že Jardu trochu pozlobila kytara. On F.O.B.ácký koktejl byl vůbec tentokrát celý nějaký zabijácký a myslím, že mě bavili ještě víc než na podzim. Takže jen dodám, že se snad uvidíme 15. dubna v Berouně.
Od LUNATIC GODS mám doma všechna alba, poslední „Vlnobitie" považuji za „naozaj skvostné dielo“ a proto jsem byl na slovenské RAMCHAT, jež po odchodu z LG založil kytarista Hirax, docela zvědavý. Slovenští pohané do nás řezali black/deathmetalový nářez. Některé písně mně připadaly takové nic neříkající, zdlouhavé, ale to můžu přičítat tomu, že je zas tolik nemám naposlouchané a možná, že mám silně zafixované zmiňované „Vlnobitie", i když RAMCHAT jsou takovým následovníkem tohoto alba. V každém případě jsem se u jejich vystoupení bavil a melodické písně jako „Perún hromom žehná nás“ anebo tvrdší a temnější „Tŕne hrobov“ byly perfektní. Přehrávalo se aktuální album „Atrana" a objevil se i starší vydařený zběsilý kus „Mor ho!“. Ke konci zazněla i novinková, pozvolná skladba „Už nebudeme otroci“. Pohanské povídačky skončily, za mě dobrý.
Klub se opět trochu vyprázdnil a brutální Rakušané BREWED & CANNED rozjeli „pivní“ show. Respektive zpěvák, protože když to řeknu s nadhledem, tak co song, to plechovka piva. Ke konci mě jen napadlo, jak by asi dopadl, kdyby měl odzpívat nějaký delší set. Brutální death metal nebyl až tak brutální, jak se tvářil, neboť se v něm objevovaly i zajímavé kytarové vyhrávky, což jsem přijal s povděkem. Hodně mě zaujal baskytarista, který, ač menšího vzrůstu, ovládal velkou basu s grácii a jehož prsty běhaly po pražci radost pohledět. A opět mě potěšila METALLICA („Ride the Lightning“) a SLAYER („Raining Blood“).
V předsálí slyším, jak do mikrofonu štěká Vlčák, tak to znamená, že je čas se jít podívat tentokrát na plzeňské pohany se jménem PANYCHIDA, které jsem již delší dobu neviděl a tak jsem se na ně docela těšil. Potěšil i plnější sál, což ke konci není až tak obvyklé (i kvůli pozdní hodině), ale určitě to byl dobrý tah pořadatele dát takovou kapelu na závěr. Byl to libový nářez. Metalová černota plná melodií s folkovým či symfonickým pozadím. Bavil mě osobitý projev zpěváka, který v pohodě střídal skřehot se šepotem a hrubým growlem. PANYCHIDA přehrála starší kusy jako „Moon, Forest, Blinding Snow“ nebo „Ryhope“, tak i nářez z aktuálního alba. A ačkoliv poslední album „Haereticalia...“ nemám až tak moc naposlouchané, tak se mně nová skladba líbila. A vše s výborným zvukem... co víc si na koncertě přát, tady se nedá nic vytknout.
Takhle nadšený z festivalu jsem již dlouho neodjížděl. Ať litují ti, co nepřišli. Á propos, teď mám dilema, kam půjdu toho 15. dubna. (úsměv)
