Listopad pořádně ještě ani nezačal a už se na nás chrlí jedna akce za druhou. Kdybych měl dost energie, neměl povinnosti a navrch měl naditou peněženku, nenechal bych si ujít nic z trojice SHINING – středa, CARCASS a spol. – čtvrtek, BELL WITCH – pátek. Zdánlivě nelogicky jsem si vybral až koncert BELL WITCH v pátek.
Duo ze Seattlu se vrátilo do Prahy po více jak dvou letech a tentokrát v roli headlinera. Novinkou u BELL WITCH je, že propagují pořád ještě nové album „Four Phantoms“. Za zmínku také stojí fakt, že dredatého sympaťáka Adriana (nahrál ještě poslední desku) tak nějak v tichosti vystřídal nový bubeník Jesse Shreibman. Na tom, že taktovku v kapele drží basák Dylan Desmond, se nic nezměnilo. Snad s výjimkou jeho porostu na hlavě. Když jsem je viděl předloni na Sedmičce, měl dredy až na zem, teď měl vlasy o dost kratší.
BELL WITCH hrají funeral sludge doom a i když jsou ve svém stylu hodně ceněni, za což může hlavně debutová deska „Longing“, se kterou se dostali do širšího povědomí, pořád jsou totální underground. Tudíž čekat na ně nějaké návaly bylo málo pravděpodobné. A možná i z tohoto důvodu se rozhodli pořadatelé uspořádat akci ve sklepních prostorech Žižkostela, který se tak opravdu nazývá a patří husitské církvi. Absolutně jsem nevěděl, co od toho prostoru očekávat. Samotný kostel sám o sobě jako kostel ani nevypadá a od sklepních prostorů nešla očekávat nějaká senzace. Spíš než sklep, kde by někteří milovníci hororů čekali temné hroby atd., se jednalo o normální sklep o velikosti cca 100 m2, který byl rozdělený prkennými příčkami, nechyběla betonová podlaha a dost sloupů. Spíš než nějaké tajemno (to jediné při troše fantazie představovaly vyřazené kostelní lavice) se dalo čekat, že se bude v rohu válet uhlí, brambory a nebo odložená veteš, á la běžný sklep. Každopádně se jednalo o netradiční místo. Aby toho nebylo málo, zároveň s touto akcí se v horní části kostela odehrával koncert nějakých hipíků, takže bylo živo nahoře i dole.
Samotný koncert ve sklepě odstartoval SWEEPS 04. SWEEPS 04 hraje sám. Hraje na kytaru a pomocí efektů „droní“. Jak moc kvalitně a jak moc autenticky to dělá, můžu těžko říct. Jeho hudba mě totiž nechává chladným a radši jeho výplody poslouchám jen jako kulisu při rozhovoru.
To holandská ORTEGA je už jiná káva. Klasický sludge metal se valí velkou hlasitostí z beden, ale zase je to tak nějak předvídatelné, bez výrazné nadstavby navíc. Slušně přehraná variace těch nejznámějších sludge / post metalových postupů, které ač v případě holandských ORTEGA slyšíte poprvé, jsou vám tak nějak povědomé. Bohužel takových kapel je už dnes mraky.
To BELL WITCH jsou celkem unikát. V letošní záplavě kvalitních doomovek se odlišují svým pohledem na věc. Přece jen je na nich ta jejich domovina cítit. Po kratším ozvučení přešli chlapi rovnou na věc a spustili svou tryznu v podobě otvíráku poslední desky „Suffocation, A Burial: I - Awoken (Breathing Teeth)“. Vzhledem k tomu, že má skladba nějakých 23 minut, jednalo se o půlku setu. Setu, který dokázal pohltit a nabízel spoustu zajímavých momentů, které si ale musel člověk zasloužit a něco protrpět, než na ně došlo. Ale když se už zmiňovaná skladba ve své půlce zlomí, jedná se o hodně sugestivní chvíle. BELL WITCH táhne basák Dylan, který se svojí šestistrunnou basou vyvádí zajímavé věci a její zvuk je už od debutu „Longing“ pro kapelu docela charakteristický. Bubeník Jesse mu pak sekunduje a nešetří bicí ani trochu, což demonstrovaly údery do kopáku, jejichž intenzita byla tak silná, že to nevydržela zadní blána. Ne že by byla hudba BELL WITCH napěchovaná vokály, ale v jejich repertoáru lze najít dva typy zpěvů, kdy se o čistou, téměř až éterickou polohu hlasu stará Dylan, zatímco bubeník Jesse do mikrofonu chroptí. Vytvářejí tak zajímavý kontrast, který přispívá k oživení. Důležité ale bylo, že i přes své sporé vybavení BELL WITCH vytvořili tu správně dusnou atmosféru a i díky pomoci kvalitního zvuku dokázali nejednoho z přihlížejících svým umem pohltit. Po necelé hodině bylo vystoupení ukončeno, což bylo tak akorát na to, aby se nezačalo slévat a nudit. Po odeznění posledních tónů utrousil Dylan do mikrofónu „Thank You“, což byla jediná dvě slova za celý večer, a bylo po všem.
Koncert to byl bezesporu zajímavý, jak svou hudební produkcí, tak i místem konání. Netradiční prostory jsem jenom uvítal, návštěva byla na podobný typ akce až nadstandardní, tipuju něco mezi sedmdesáti až osmdesáti hlavami. Od BELL WITCH potěšil pestrý výběr marchandise s rozumnými cenami, pískání v uších odeznělo někde na strakonické a dobrý pocit se mě drží pořád, co víc si přát?
Duo ze Seattlu se vrátilo do Prahy po více jak dvou letech a tentokrát v roli headlinera. Novinkou u BELL WITCH je, že propagují pořád ještě nové album „Four Phantoms“. Za zmínku také stojí fakt, že dredatého sympaťáka Adriana (nahrál ještě poslední desku) tak nějak v tichosti vystřídal nový bubeník Jesse Shreibman. Na tom, že taktovku v kapele drží basák Dylan Desmond, se nic nezměnilo. Snad s výjimkou jeho porostu na hlavě. Když jsem je viděl předloni na Sedmičce, měl dredy až na zem, teď měl vlasy o dost kratší.
BELL WITCH hrají funeral sludge doom a i když jsou ve svém stylu hodně ceněni, za což může hlavně debutová deska „Longing“, se kterou se dostali do širšího povědomí, pořád jsou totální underground. Tudíž čekat na ně nějaké návaly bylo málo pravděpodobné. A možná i z tohoto důvodu se rozhodli pořadatelé uspořádat akci ve sklepních prostorech Žižkostela, který se tak opravdu nazývá a patří husitské církvi. Absolutně jsem nevěděl, co od toho prostoru očekávat. Samotný kostel sám o sobě jako kostel ani nevypadá a od sklepních prostorů nešla očekávat nějaká senzace. Spíš než sklep, kde by někteří milovníci hororů čekali temné hroby atd., se jednalo o normální sklep o velikosti cca 100 m2, který byl rozdělený prkennými příčkami, nechyběla betonová podlaha a dost sloupů. Spíš než nějaké tajemno (to jediné při troše fantazie představovaly vyřazené kostelní lavice) se dalo čekat, že se bude v rohu válet uhlí, brambory a nebo odložená veteš, á la běžný sklep. Každopádně se jednalo o netradiční místo. Aby toho nebylo málo, zároveň s touto akcí se v horní části kostela odehrával koncert nějakých hipíků, takže bylo živo nahoře i dole.
Samotný koncert ve sklepě odstartoval SWEEPS 04. SWEEPS 04 hraje sám. Hraje na kytaru a pomocí efektů „droní“. Jak moc kvalitně a jak moc autenticky to dělá, můžu těžko říct. Jeho hudba mě totiž nechává chladným a radši jeho výplody poslouchám jen jako kulisu při rozhovoru.
To holandská ORTEGA je už jiná káva. Klasický sludge metal se valí velkou hlasitostí z beden, ale zase je to tak nějak předvídatelné, bez výrazné nadstavby navíc. Slušně přehraná variace těch nejznámějších sludge / post metalových postupů, které ač v případě holandských ORTEGA slyšíte poprvé, jsou vám tak nějak povědomé. Bohužel takových kapel je už dnes mraky.
To BELL WITCH jsou celkem unikát. V letošní záplavě kvalitních doomovek se odlišují svým pohledem na věc. Přece jen je na nich ta jejich domovina cítit. Po kratším ozvučení přešli chlapi rovnou na věc a spustili svou tryznu v podobě otvíráku poslední desky „Suffocation, A Burial: I - Awoken (Breathing Teeth)“. Vzhledem k tomu, že má skladba nějakých 23 minut, jednalo se o půlku setu. Setu, který dokázal pohltit a nabízel spoustu zajímavých momentů, které si ale musel člověk zasloužit a něco protrpět, než na ně došlo. Ale když se už zmiňovaná skladba ve své půlce zlomí, jedná se o hodně sugestivní chvíle. BELL WITCH táhne basák Dylan, který se svojí šestistrunnou basou vyvádí zajímavé věci a její zvuk je už od debutu „Longing“ pro kapelu docela charakteristický. Bubeník Jesse mu pak sekunduje a nešetří bicí ani trochu, což demonstrovaly údery do kopáku, jejichž intenzita byla tak silná, že to nevydržela zadní blána. Ne že by byla hudba BELL WITCH napěchovaná vokály, ale v jejich repertoáru lze najít dva typy zpěvů, kdy se o čistou, téměř až éterickou polohu hlasu stará Dylan, zatímco bubeník Jesse do mikrofonu chroptí. Vytvářejí tak zajímavý kontrast, který přispívá k oživení. Důležité ale bylo, že i přes své sporé vybavení BELL WITCH vytvořili tu správně dusnou atmosféru a i díky pomoci kvalitního zvuku dokázali nejednoho z přihlížejících svým umem pohltit. Po necelé hodině bylo vystoupení ukončeno, což bylo tak akorát na to, aby se nezačalo slévat a nudit. Po odeznění posledních tónů utrousil Dylan do mikrofónu „Thank You“, což byla jediná dvě slova za celý večer, a bylo po všem.
Koncert to byl bezesporu zajímavý, jak svou hudební produkcí, tak i místem konání. Netradiční prostory jsem jenom uvítal, návštěva byla na podobný typ akce až nadstandardní, tipuju něco mezi sedmdesáti až osmdesáti hlavami. Od BELL WITCH potěšil pestrý výběr marchandise s rozumnými cenami, pískání v uších odeznělo někde na strakonické a dobrý pocit se mě drží pořád, co víc si přát?
