Soupiska interpretů vystupujících na letošním ročníku slibovala, stejně jako každoročně, velkolepou podívanou, doplněna pak byla o kapely, kdy si člověk často říká, že by se v tuzemském podhoubí našlo desítky zajímavějších interpretů, ale to už je holt na MORu normální.
Festival oficiálně začínal ve čtvrtek odpoledne, ovšem po zkušenostech z minulých let, raději jsem vyrazil již ve středu. K areálu dřevařských závodů, kde pravidelně přebývám jak já, tak moje auto, jsem dorazil až kolem 23 hodiny v noci a hned na začátek jsem byl nepříjemně překvapen, že mi nebylo umožněno zajet do areálu a musel jsem tedy nocovat před vchodem. Nechápu, že si to majitelé nedokáží lépe zorganizovat, zdaleka jsem totiž nebyl sám. Otevíralo se v sedm ráno, takže po přesunu jsem se bez otálení oddal dalšímu spánku.
Velmi příjemným zjištěním byla přítomnost cca deseti normálních záchodů a pěti sprch pro každé pohlaví. Nikde jinde jsem takový luxus nenašel a možná také proto je tato lokalita pro kempování nejžádanější. Na druhou stranu se zase našly velké minusy, například zavřené koupaliště, které by se v extrémně horkých dnech jistě velmi hodilo, nebo naprosto katastrofální stav Toi-Toiek, kam jsem zabloudil pouze jednou v nouzi a ještě jen na malou stranu. Jinak zde bylo vše při starém, pouze pár jídelních stánků navíc, zvětšené pivní stany a opět mi chyběla větší přítomnost T-mobile, kteří v minulých letech poskytovali neocenitelnou službu – nabíjení telefonů. Publika bylo v areálu i okolo snad ještě víc než kdy jindy, pořadatelé museli být dozajista nadšeni. Až na pár výtek však musím smeknout, organizačně se Pragokoncert opět ukázal jako velmi schopný.
Kapely jsou však hlavním tématem tohoto reportu a hned na úvod musím podotknout, že právě to je zdrojem největšího zklamání, ale k tomu se ještě dostanu. Vzhledem k tomu, že tentokrát jsem na report sám a navíc mě omezoval zdravotní stav, neviděl jsem tolik kapel, jako obvykle, ale pokusím se zde načrtnout co nejucelenější obrázek o tomto ročníku. Vzhledem k dalším potížím jsou fotky pouze pro dokreslení celkové atmosféry.
DEN PRVNÍ
První sebrankou, která otevřela šestý ročník, byli Rattle Bucket. Bylo vidět, že kapela je na Moravě známá a své příznivce si našla, ale mě jejich crossover neoslovil. Následující parta Doga je sice v našich končinách dobře známým jevem, ale když už bych měl vybírat mezi nimi a Rattle Bucket, vyberu spíš Brňáky.
První zajímavou kapelkou a také prvním velmi hořkým zklamáním byli Norové Sirenia. První deska Sirenie – At Sixes And Sevens – má mezi mými oblíbenými cédesy čestné místo a další alba jsem raději jen poslechl a zahodil, abych si nekazil dojem o kapele. Z tohoto alba zazněl, pokud se nemýlím pouze jeden song a i ten mě tak zklamal, že jsem raději odešel, takže je možné, že nakonec přišlo ještě něco. Mohl jsem očekávat show, zajímavé vystoupení, plné melodických samplů. Dočkal jsem se však jen plytkého odvaru bez atmosféry, bez energie. I publikum značně ochladlo.
Zato na Korpiklaani se opět živě rozdovádělo, já jsem po chvíli opět odešel. Tito finové mě kdysi zaujali, když vylezli poprvé na velká podia a rozjeli parádní show, ovšem hudebně to vždy pokulhávalo. Nyní mají na kontě 6 alb, jedno jako druhé a pokud si jich poslechnete víc, musíte být skutečně zarytým fandou aby vás to bavilo. Naprostá nuda.
Úplným opakem byli američtí Ministry. Naprosto geniální show s poměrně dobrým zvukem jsem si užil dokonale! Nemám je tolik naposlouchané a ze tří alb, které mám, nehráli myslím ani jednu, přesto mě ale dostali do kolen, tato kapela prostě ví co dělá a absolutně si nepotřebuje na cokoli hrát. Pro mě vrchol čtvrtečního dne!
Def Leppard letos zaujímali pozici hard rockové legendy a stejně jako loni Uriah Heep se s touto rolí popasovali dokonale. Publikum šílelo a my jsme se mohli společně s kapelou dostat do starých dob, kdy světu vládl tento přemelodizovaný rock. Já znám pouze Adrenalize a na to se také dostalo, takže jsem spokojen, velmi příjemné vystoupení.
Hlavním vrcholem měla být metalová opera Avantasia, což mě nebaví a vzhledem k tomu, že jsem již byl dost nasycen hudby, nechal jsem speedaře speedařema a šel se společensky unavit. Podle ohlasů známých, bratra apod se však jednalo o velmi slabé vystoupení.
DEN DRUHÝ
Náročný večer měl za následek mou ranní neúčast na punkových grupách a protože Dying Passion jsem viděl již nesčetněkrát, pouze jsem zamával Parohovi, který si mě nevšiml (holt nejsem pěkná slečna) a k podiu jsem se dostavil až na Dark Gamballe. Tuto kapelku již nějaký ten pátek sleduji a ač jsem je živě neviděl mnohokrát, toto bylo z těch navštívených bezesporu nejlepší. Za solidní podpory obecenstva do lidí hustili své největší hity hlava nehlava. Na mé nejoblíbenější album Superstar se nezapomnělo, takže jsem byl velmi spokojen. Kapela v současnosti propaguje nové cedlo Perpetuum Gamballe a podle živých ukázek si myslím, že by se mohlo jednat o velmi sympatického pokračovatele Bonboniery. Z českých kapel byli Dark Gamballe jednoznačně nejlepší!
A už je to tu zase, hezké slečny (nejsem si jist, koukal jsem z dálky), ale muzika totální nuda. Švédky Fourever mě tedy neoslovily. To jejich krajané Engel jsou úplně jiné kafe. Industriálem řízlý metálek byl po Fourever balzám pro uši. Doma bych si to asi nepustil, ale tady to bylo velmi příjemné.
Rakouští The Sorrow pro mě byli asi největším objevem festu. O kapele jsem nikdy neslyšel a musím to rychle napravit. Hudebně bych je asi zařadil do melodického rock/metalcoru, ale s důrazným podotknutím, že v rámci této škatule se kapelka zatraceně dobře drží na úrovni a nespadá do nudného průměru. Jejich debut Blessing From A Blackened Sky si musim rozhodně pořídit. Jejich vystoupení mělo šťávy na rozdávání a dokonce donutili publikum k nevídaným věcem (myšleno na MORu) – mosh pit apod.
Gothic/metaloví germáni Haggard jsou pojem, který jistě není třeba představovat. To co kapela produkuje není úplně můj šálek kafe, ale sem tam si člověk řekne, že to vůbec není špatné. Problém na MORu byl však úplně jinde, v první řadě to byl otřesný zvuk a v druhé řadě velmi překvapující nesehranost. V některých momentech do uší bijící! Od kapely takového formátu bych čekal něco úplně jiného. Pro mě největší páteční zklamání.
Následující Sabaton jsou potom kapelou, kterou bych zakázal. O této kapele jsem se zmiňoval v reportech již 2x a po tomto následujícím zážitku jsem se utvrdil pouze v jednom: 3x a dost! Větší kopírku jsem neviděl, Manowar s tím byli trapní již před deseti roky a teď s tím švédové!!! Sabaton vylezou jak s nějakým zázrakem. Lidi sorry, bylo vás fakt hodně, kterým se to líbilo, ale já osobně nechápu proč, to už i ty Manowar si poslechnu raději. Naprosto debilní kecy zpěváka tomu pak nasadily korunu. Uff!
Legendární Annihilator jsou potom stálicí, která své fanoušky snad nikdy nezklame. Já je sice příliš nemusím a song bych určitě nepoznal ani jeden, ale naživo to nebylo špatný, lidi to bavilo a po Sabaton to vlastně bylo dokonalý. Využil jsem však jejich set především na odpočinek, který se protáhl až do druhé půlky vystoupení německých Oomph!. Tento název znám snad od té doby co poslouchám hudbu, ale nikdy jsem je neslyšel ani neviděl. Popravdě, byl jsem dost překvapen, nejdříve se jednalo o upřímné zděšení, to se však rychle obrátilo do spokojeného pokyvování. Domů si to asi shánět nebudu, ani Rammstein tu nemám, ale takhle naživo, za tmy, to bylo velmi dobré vystoupení s výborným zvukem, sympatickou show a celkem dobrými nápady.
Vrcholem celého pátku byli bezesporu Moonspell. Temnota z Portugalska se naplno rozprostřela přes Vizovice a publikum bylo u vytržení z naprosto dokonalé, temné show. Únava si však začala vybírat svou daň, takže před Alma Mater jsem se odebral do auta. Ovšem musím smekat, po tolika letech je komando Moonspell stále velmi silnou zbraní!
DEN TŘETÍ
Příjemně odpočat, vydal jsem se po ránu na speedaře Salamandra. Přišel jsem lehce pozdě, ale většinu jsem viděl, čekaje na song The King, vydržel jsem celé vystoupení. Musím konstatovat dvě věci, tuto skladbu mi nezahráli (pokud tedy nebyla na začátku) a když si to vezmu kolem a kolem, Salamandra už odehrála o hodně lepší koncerty.
Následoval oběd a k podiu jsem se vrátil velmi natěšen na irské piráty Alestorm. Žel to co následovalo musím označit jako největší zklamání snad všech MORů. Z jediného alba Captain Morgan’s Revenge se Alestorm tváří jako parádní šlapající komando, které rozpoutá dokonalou pirátskou veselici. Skutečnost byla taková, že zpěvák a klávesák si něco udělal a nepřijel, rychlý náhradník z Polska sice zastal klávesové party na jedničku a jeho sóla byla jedinou zajímavou věcí (řekl bych, že cvičí podle Children Of Bodom), ale totálně nezvládal zpěv, v tuto chvíli frontman Gavin Harper naprosto nezvládl svou roli a stejně jako klávesák nezvládal zpěv. Kapela byl skutečně hodně mimo, zřejmě po jedné či dvou zkouškách dohromady. Nervozní koukání po sobě se stávalo čím dál častěji běžnou věcí a pokud jsem psal něco o show, o tom jsme si mohli leda tak nechat zdát. K tomu má kapela ještě hodně daleko. Navíc kapele velmi citelně chybí druhá kytara. Publikum odcházelo již v průběhu setu velmi otráveno a mě nezbylo, než udělat to samé.
Irové mě tak otrávili, že jsem se rozhodl úplně odejít a dát si pauzu. Přítelkyně Katka však zůstala na Horkýže Slíže a Stormwarrior tvrdila mi, že obojí bylo dobré..J. Neviděl jsem to, takže to nemohu vyvrátit, ale dost pochybuji, že by mě něco z toho bavilo.
Toužebně jsem tedy vyhlížel „tu originální kapelu od Sirenie“. Mluvím samozřejmě o norských inovátorech Tristania. Po zážitku se Sirenií jsem se trochu bál, ovšem potom co jsem je viděl posledně v Roxy, řikal jsem si, že tato kapela snad nemůže zahrát špatně – a taky nezklamala! Pro fanoušky, kteří uvízli u Beyond The Veil to však bylo martyrium. Kapela sázela především na nové kusy z Ashes a Illumination a ze starších snad zaznělo pouze World Of Glass a Beyond The Veil. Nová pěvulka je sice velmi sympatická a schopná, ale na charismatickou osobnost Vibeke tato prostě nemá. Celkově však paráda!
Je to již drahně let co se Brainstorm rozhodli, že jejich pojetí powermetalu se bude odlišovat od klasické interpretace a myslím, že je bez diskuse jejich úspěch v tomto směru. Brainstorm mi nikdy nepřipadali, že by se někomu snažili přibližovat a například alba Metus Mortis nebo Soul Temptation považuji za vrchol svého stylu. Zpěvák Andy B. Franck navíc disponuje jedním z nejzajímavějších hlasů v branži. Vystoupení samo – dokonalost!!! (volná interpretace dle mého bratra Cryptuse).
Arakain jsem též viděl tolikrát, že jsem v klidu poodešel a shlédl pouze několik songů. Hlavní dojem je takový, že Arakain vůbec nemusel mít orchestr, protože kromě klidných pasáží nebyl vůbec slyšet, jinak klasika a kvalita.
Do této chvíle bylo na MORu všechno možné, ale pocit toho, že ještě žádná kapela to tu opravdu pořádně nerozbalila se o to víc ukázal pravdivým, když naběhli vikingové Amon Amarth. Z desek už mě tato kapela příliš nebaví, ale na MORu to bylo nepopsatelné, dokonalé peklo! Bezkonkurenčně nejlepší kapela celého festivalu! AA se s tím nemazali a prali to do lidí co mohli. Bezvadná atmosféra a nepřekonatelný nadhled, to byly největší plusy celého vystoupení. Když přidáme ještě perfektní zvuk a dokonale poskládaný playlist – nezapomnělo se na moje tři nejoblíbenější: Asathor, Death In Fire a Victorious March – rovná se nám to téměř bezchybnému koncertu po všech stránkách.
Apocalyptica je další ze zásadních kapel, která mě prostě nebaví. Ať už mají show sebelepší, hudebně mě to neoslovuje.
Jednoznačně nejsilnější den MORu potom majestátně zakončily legendy legend doom metalu – My Dying Bride. Kapelku jsem viděl naposledy na Brutal Assaultu a ač se mi to tam tenkrát líbilo převelice, tohle bylo ještě o notný kus lepší. Zvuk měli snad nejlepší ze všech kapel, takže o to víc mě mrzelo, že po dešti se tolik lidí rozhodlo opustit plac a MDB tak hráli pro méně lidí než na Brutalu. Ovšem ti co zůstali, neměli proč litovat! Parádní show, dokonale zahrané – publikum bylo nadšeno! Song Cry Of Mankind potom byl jedinou skladbou na celém festu, který mě donutil pařit. S Amon Amarth dvě nejlepší kapely.
DEN ČTVRTÝ
Festivalová únava dosáhla vrcholu a nejen já jsem dal přednost trošce odpočinku. První kapelou posledního dne, kterou jsem shlédl tedy byli až čeští Endless. Spolu s The Sorrow pro mě byli největším překvapením. Živelné vystoupení, za které by se nemusela stydět ani žádná z večerních kapel rozhýbalo pěknou řádku lidí a kapela tak může být navýsost spokojena ze svého vystoupení. Paráda!
Bloodbound a Communic jsem poslouchal pouze z auta, ale byl příznivý vítr, takže jsem si mohl užít v rámci prvně jmenovaných naprostou nudu a v případě druhých poměrně zajímavou hudbu, kterou jsem však slyšel poprvé.
Na dány Volbeat jsem se odebral zpět do areálu a to jsem asi neměl dělat, vůbec netuším co si o tom mám myslet. Styl, který by se dal označit jako metal’n’roll mě tedy vůbec nezaujal a vystupování rádoby vtipného zpěváka mě potom úplně otrávil.
Gotthard je sice poměrně známé jméno, ovšem nikdy jsem nevěděl s čím bych si to měl spojit. Teď už vím, že se jedná o velmi příjemný hard rock, který ocení asi každý fanda tohoto stylu.
Další obrovské zklamání se týká finských speedařů, které jsem dříve moc rád poslouchal – Sonata Arctica. Uznávám, že nová alba této kapely mě příliš neberou, takže pokud se hrálo z těchto desek, nebavilo mě to. Problém nastal ve chvíli, kdy se mi nelíbily ani jejich největší hity. Nevím čím to bylo, protože nasazení kapely bylo perfektní, zpěvák vtipný a akční, možná zvuk, možná pro mě nezajímavý playlist, ale nelíbilo se mi to.
Within Temptation vydali nedávno nové album The Heart Of Everything, které se mi poměrně dost líbí a tak jsem se na jejich show těšil skoro nejvíc. Koncert začal slibně songem Jullian (nebo See Who I Am teď si nejsem jist) a v té chvíli jsem si velmi spokojeně podupával. Někdy zkraje také zazněla ještě hitovka Stand My Ground, poté však nastal naprosto nepochopitelný blok, který trval prakticky celé vystoupení, kdy kapela hrála pouze nové album. Jednoduše řečeno, pro lidi, které to ještě neslyšeli se muselo jednat o totální nudu. Mě se to líbilo, ale kolem mě lidi houfně, otráveně odcházeli. Všechno se to seběhlo zpět až na závěrečné Mother Earth a Ice Queen. Celkově z toho mám ale také rozporuplné pocity. Ač se mi nové album líbí, ne všechny songy mi připadají vhodné pro live show, řekl bych, že nejlepší by bylo zařadit 2 a zbytek playlistu narvat na lidi působícími klasikami, ale kapela zřejmě přemýšlí jinak. Škoda, minule to bylo o hodně zajímavější.
Die Apokalyptischen Reiter jsou dalšími metalisty, kteří staví svůj úspěch na přiblblých popěvcích a skákavých melodiích, přesto byla jejich show velmi důstojným zakončením celého festivalu, přitáhla hodně lidí, kteří se evidentně velmi bavili. Mě to však po loňském Brutalu nebavilo, takže jsem se odebral do hajan.
Sečteno, podtrženo, jednalo se hudebně o nejslabší MOR, který jsem zatím navštívil. Ovšem pozor, sestava vypadala slibně, to spíš ze strany dobrých kapel, které zklamaly. Ještě si hodně promyslím, jestli pojedu příští rok, ale je mi jasné, že kamarádi mě opět ukecají. Organizace byla dobrá, Jelínkovy produkty též a počasí fajn, škoda jen, že mi bylo tak špatně.
Děkuji Vám, pokud jste to dočetli až sem, jsem rád, že to někoho zajímá a nepřichází tak moje snažení v úplný zmar. Chtěl bych se tady také omluvit za málo fotek, případné chyby, divné slovosledy a slohové chyby. Píši to celé na jeden zátah, protože odjíždím na další festivaly, tak aby to bylo tento týden on-line. Nashle příště!
