Liberecká skupina KOHOUT PLAŠÍ SMRT se nenápadně dožila dvaceti let. To, co během nich zažila, zvěčnila v knize s poněkud ujetým názvem „Nejlepší by bylo mít tučňáka ve vaně...“, navíc do ní vložila flash disk s novinkovým materiálem.
Kniha vypadá na první pohled velmi pěkně, je vázaná v pevných deskách, stránky jsou z kvalitního papíru, velikost písma je optimální a solidní je i grafika, a vůbec nevadí, že fotky jsou jen černobílé. V tomto směru bez výhrad.
Četl jsem několik knih popisujících historie kapel, většina byla psána chronologicky, což mi v podstatě vyhovuje, protože jsem tvor systematický a pořádkumilovný. (úsměv) KOHOUTI jsou ale zvolili poměrně netradiční způsob vyprávění. Každý z členů totiž sepsal své paměti a ty jsou řazeny v tom pořadí, v jakém pánové do kapely přicházeli.
Na začátek ale patří Předmluva, kterou napsal Filda, což je zřejmě kamarád kapely, který s ní prožil její kariéru takřka celou, takže oprášil pár společných zážitků a přidal přání do dalších dvaceti let. Následuje kapitola, jejímž autorem je Krtek (baskytara, vokál), zakladatel a tahoun kapely, takže jeho stať by měla být nejdelší, protože aktuálně je v sestavě z úplných začátků kapely jediný. Ale o pár stran ukecanější je zpěvák Matěj, který to s Krtkem táhne od roku 2000. Třetí do party je kytarista Honza, který to má zase o něco kratší (od roku 2005) a úplně nejkratší je povídání bicmena Béby, kroutícího v kapele dva roky. Dá se říci, že všechny kapitoly jsou čtivé, pánové nezdržují podružnostmi, ale popisují události vcelku obyčejně, s důrazem na vtipné a zajímavé momenty. Na druhou stranu mně trochu překáží, že se některé zážitky opakují, což je dáno právě pojetím této části - každý píše, co si pamatuje a někdy si holt pánové pamatují totéž.
Po členech aktuální sestavy dostal slovo i nehrající člen Kuba, který se KáPéeSku stará o distro na koncertech, následuje graf s „docházkou“ jednotlivých členů a ex-členů (kapelou prošlo celkem 16 lidí, nejvíc bubeníků - 9) a prostor dostali i bývalí členové, kteří zavzpomínali na léta strávená v řadách kapely.
Poslední delší útvar je tour report z Francie, kam KOHOUT PLAŠÍ SMRT vyrazili v roce 2005 skoro na měsíc (přesně na 27 dní). Autorem je Krtek a jeho report je přesně takový, jaké se objevují v hardcore/punkových zinech, plný opileckých zážitků (úsměv) a samozřejmě i těch hudebních.
V závěru nechybí diskografie, děkovačka a hlavně texty a pořadí (popletené) nových pěti písní, které jsou umístěny na výše zmíněné flešce.
Trochu zamrzí občasné řádění šotka, ale překlepů a chyb je méně, než je v punkových tiskovinách běžné, takže nad nimi až tak neláteřím...
Kniha - 240 stran
Kvintet nových skladeb mi přijde více do rocku a méně do punku než dříve. KPS nikdy nebyli ortodox punx, vždycky sázeli na melodie, čistý zpěv, žádný řev, snadno zapamatovatelné refrény a klasickou stavbu skladeb sloka-refrén, přičemž sloka většinou bývá pomalejší, refrén svižnější. Stačilo mi pár poslechů pěti dvouminutových písniček a už je mám všechny najeté a pamatuji si většinu slov, refrény pak všechny. Úvodní „Optimista“ je hodně postavený na pestré rytmice, „Sněhulák“ zaujme stereo hrátkami i vícehlasým refrénem, v obou skladbách nechybí pomalé ořezané/minimalistické pasáže, v nichž v prvním případě chvíli absentují jinak poměrně výrazné bicí (výrazné myslím co do nazvučení). Když už jsem nakousl zvuk, tak ten se pořizoval ve studiu ILL Fish a nahrávka zní slušně, jen bicí mi přijdou vytažené o fous víc, než by bylo třeba - soudím ale z poslechu u PC a ve sluchátkách, takže třeba by to z pořádných beden znělo lépe.
Při poslechu „Lodivoda“ mě napadá, že melodická muzika, která by klidně mohla znít v kterououkoliv denní dobu z jakéhokoliv rádia, aniž by urážela vkus běžného posluchače, je doplněna posmutnělými texty - první tři skladby spojuje lehký pesimismus, vyjádřený uvědoměním si stárnutí a pomíjivosti lidského života. „Ztracená generace“ je pak typický punkový termín, který mi z úst třicátníků moc věrohodný nepřijde - i když v závěru svá původně klišovitá slova (nemáme víru, úctu, respekt, sílu... jsme prázdný...) lehce korigují směrem k aspoň nějaké naději. Hudebně asi nejpunkovější kousek, lemovaný láteřením nějaké „dámy“, pěkně odsýpá a soft punkeři asi budou na koncertech vyvádět pěkné vylomeniny. Vyzdvihl bych tady pěkně brblající baskytaru - za její zvuk patří zvukařovi pochvala, a hráči taky, protože to není jen tupé brnkání na jedno brdo.
Poslední kousek je typická KOHOUTOVINA, tj. chytavá muzika a hlavně text ze života, nikoliv punkového, ale obyčejného. (úsměv) Hlavním hrdinou je nešťastník, který neovládá valčík, ale přitom se živí jako taneční mistr. Takže nejí, nespí, nepije, protože má obavy, že to na něj „praskne“.
Ač KOHOUT PLAŠÍ SMRT hrají typ punk/rocku, který obecně příliš nevyhledávám, mám pro tuhle partu slabost. Schválně jsem si poslechl všechna předchozí CD, která vlastním, a třeba při vaření to funguje jako ideální kulisa, která se pěkně poslouchá a nad texty se člověk nemusí červenat, protože nejsou napsané kostrbatě a věnují se normálním věcem.
Seznam skladeb:
Čas: 10:38
www.kohoutplasismrt.cz
www.bandzone.cz/kohoutplasismrt