FAITH NO MORE – Sol Invictus

Vlastně ani nevím, jestli jsem si po ukončení činnosti FAITH NO MORE vyloženě přál, aby někdy vydali novou desku. Těch proti mi v hlavě nabíhalo tolik, že resumé znělo: radši ne. Já ne, oni jo. Letos vydané album „ Sol Invictus“ stojí tak nějak mezi námi. Každý si své proč obhájí.

Bohužel jsem se nechtěl někdy dostat do pozice, kdybych neměl být zastáncem FAITH NO MORE. Tahle kapela je pro mě a vždy bude ta nejlepší a nejzásadnější. Desky „The Real Thing“, „Angel Dust“ a „King for a Day...“ mi z hlavy nikdo nikdy nevytluče a o jejich přínosu pro hudební svět se ani nemá cenu zmiňovat. Každopádně je tady nová deska, která od poslední řadové vyšla po osmnácti letech. Šílené číslo.

Ač to vážně říkám nerad, „Sol Invictus“ zní jako ty relativně slabší skladby z minulých období. Možná by na ně lépe sedělo pojmenování kolekce B stran singlů z nejplodnější éry. Na velké desce si být nezaslouží, ale jako doplněk určitě slušné. Je pochopitelné, že vyloženě slabou nebo dokonce špatnou skladbu FAITH NO MORE nenaservírovali, ale těch fantastických najdete na desce přesně nula. Hodně dobré dvě a pak už jen dobré, což je pro mě málo.

Začátek alba nezní špatně. Titulní věc a hned následující „Superhero“ nemůžou urazit, ale tak nějak povědomě čekáte, kdy už to přijde a objeví se ten hit. Čekáte dál. „Sunny Side Up“ to také není, navzdory povedeným momentům, které tahle věc obsahuje. Temnější aurou zahuštěná „Separation Anxiety“ připomene tvrdší věci z „Angel Dust“, nicméně čekání se prodlužuje a už se blížíme k polovině alba. A tady se konečně dočkávám. „Cone of Shame“ sází sice na takovou jistotu, kdy se přes pomalejší sloku rozezní chytlavý refrén a já si poprvé užívám chvil, za které jsem FAITH NO MORE obdivoval.

Druhá polovina startuje stejně nijak, jako ta první. Tu nejistotu, která se mi rozlévá po těle, naruší až pilotní singl téhle desky, loni vydaný „Motherfucker“. Ten mi dopředu nevyjasnil nic. Příjemná Pattonova vokální linka skladbu sice vytáhne do vysokých otáček, neobvyklá rytmika však nenaznačovala o tom, jak bude album vypadat zhola nic. Nebyl jsem z ní zrovna u vytržení, ale i když se mi skladba líbí, za což může hlavně živé, červnové vystoupení, kde se mi dostala pod kůži a řadím ji k těm dvěma hodně dobrým, lehčí pachuť na patře zůstává. Předposlední „Matador“ na mě působí podobným stylem jako většina. Nic, co by bylo špatně, ale abych prožíval euforii, to ne. Závěr patří volnější „From the Dead“. Klidná skladbička, kde hlavní prim, kromě Pattona, si bere španělka, ale zase… Žádná další věc typu „RV“ nebo „Take This Bottle“ se ani vzdáleně nekoná.

Co ovšem nemohlo zklamat je Pattonův vokál. Tady není nač si stěžovat. Tenhle chlap jen potvrdil to, co stejně už všichni víme. Bohužel bez kvalitního hudebního doprovodu ale ani mistr zázraky sám neudělá. O tom, že zřejmě nebylo kde brát, svědčí i délka desky, kdy mi po tolika letech nečinnosti těch 39 minut přijde hodně málo.

Snažil jsem si desku nalejvat do hlavy opravdu dlouho. Poslechy se počítají na desítky, ale s tím, že se jedná o nejslabší desku FAITH NO MORE (s Pattonovou přítomností), se holt už musím nějak vyrovnat. Přes veškerou kritiku ovšem platí, že když si album pustím, tak slyším FAITH NO MORE. Hudebně jasně identifikovatelní a o vokální podobě nemá cenu pochybovat, jen se prostě šetří silnými skladbami. Těch výjimečných momentů se na albu pár najde, ale na poměry FAITH NO MORE je to prostě málo.

Seznam skladeb: