Další vstávání do nechutného vedra už ve mně vyvolávalo dychtivou touhu po sebevraždě. Namísto klasických festivalových občerstvení (rozuměj snídaně ve stylu klobása + 3 piva) jsme se snažili alespoň trochu zmátořit za pomoci nanuků a pomerančových džusů. Jak už jsem zmiňoval v reportu ze dne prvního, sobotní dopoledne bylo plné kapel, na které bych rád mrknul, ale prostě jsem to nedal… (PSYCROPTIC, BLOOD RED THRONE, DEFEATED SANITY) Přesto jsme se dostali do areálu nejdříve ze všech dní, abychom zhlédli alespoň kousek vystoupení americké post-metal/HC bandy ROSETTA. A i s odstupem se mlátím do hlavy, že jsme lenost nepřekonali o pár minut dříve, neboť vystoupení pětice mělo enormní sílu a působilo i v tom nehezkém počasí jako živá voda. A ten zvuk! Jeden z nejlepších, který jsem na BA letos slyšel. Podle mě by ROSETTA mnohem lépe vynikla na menší scéně (nejlépe pak samozřejmě v klubu), i tak jsem si ale ty asi tři písně užil. (Opat)
Závěrečný den pro nás s Alešem nezačal vůbec vesele. Nějaký hmyz se rozhodl, že si z jeho kotníku udělá svačinku a tak hned po snídani vedly naše kulhavé kroky směrem k festivalovým zdravotníkům. Touto cestou děkujeme za nic a za doporučení léčivé vody z koryta. Celý den tak byl ve znamení soustavného ochlazování natékajícího kotníku, který omezoval pohyb. Není proto divu, že jsme nezvládli ani z půlky to, co jsme chtěli. (Niviat)
Za toho největšího pařáku jsme se vypravili na post hardcore sludgeovou ROSETTU, která připravila naprosto skvělý playlist. Vypustila sice moje nejzamilovanější skladby, vše mi však vynahradila naprostou precizností, kterou předvedla ve všech ohledech. Zároveň to však byl velice krátký set a já se divila, že chvíli po začátku je už konec. I přes neustávající vedro se sešlo před stageí poměrně dost posluchačů, kteří byli hned z kraje vystoupení odměněni zpěvákovým humorem, který podnítil dotaz z davu. Není tak vyloučeno, že se dočkáme prvního gay svazku v republice, který vznikl právě na výročním dvacátém Brutalu. Právě vokalista byl také největší hybnou silou celé kapely a jeho temperamentní projev nenechal spát naprosto nikoho. Jen škoda, že nedostali víc prostoru a lepší hrací čas, pro mě se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení tohoto ročníku. (Niviat)
Vzhledem ke krematornímu počasí jsem se uvelebil v prvních řadách očekávajíc amíky ROSETTA. Poslech jejich desek stále podceňuji, ač vím, že mě jejich hudba hodně baví. Celý koncert začíná zdravicí zpěváka a odpovědí hlasu z davu „Will you marry me?“ Dostalo se mu pohotové odpovědi, že by se prý musel zeptat své dívky. Nevšiml jsem si, zda tam postávala, ale za chvíli odpovídá, že to prý tedy není problém. Ale musí si uvědomit, že jejich vztah bude těžký, pokud se k němu má nastěhovat do Čech. Bude ho muset zaopatřit, protože pro něj nebude lehké najít práci, ale vzhledem k slibu, který manželé vzájemně skládají, si to vlastně pojistí. Když konečně začali hrát, nasázeli do davu naprosto exkluzivní dávku promakaného post hardcoru. Zvukaři na ně byli hodní, takže vše znělo naprosto skvěle. Znám od nich spíše poklidnější věci, ty ale nedostaly na BA prostor. Škoda krátkého hracího času, než jsem se nadál, ROSETTA končila. Předvedla skvělé vystoupení ve všech ohledech. (Aleš)
Na PROCESSION jsem se protlačil též do prvních řad, kde nevládl žlutý démon, a udělal jsem dobře. Na stage nakráčeli tři poctiví metloši v džískách, kožených kalhotách a začali sázet poctivý doom metal staré školy. Začalo se těmi rychlejšími skladbami, pánové nechtěli mořit lid v slunci pomalými tempy. Což mi neudělalo zrovna radost, ale od toho je doom metal doom metalem. Aby se trpělo. Když se ale dostalo na skvělou „To Reap Heavens Apart“ a zpomalilo se, byl jsem nadšen. Tahle chilská partička mě opravdu baví, lepší dávku doomu tohoto zrna mezi současnými aktivními kapelami těžko pohledat. (Aleš)
Polští OUTRE měli původně vystoupit ve dvě ráno, pravděpodobně kvůli pozdnímu příjezdu NE OBLIVISCARIS ale byli přesunuti na 15:30, což jsem osobně kvitoval s tím, že nevím, jak bych do dvou vydržel (nakonec celkem v pohodě). Polsko & black metal, to je z devadesáti procent sázka na jistotu. OUTRE jsem před BA jen tak letmo zaslechl a nevěnoval jim větší pozornost, tak nějak jsem se nechal překvapit. Podle textové náplně, zveřejněné na metalových archivech (nature, dreams, religion, occultism), jsem se trochu obával nějakého post-blacku (hlavně, aby to proboha neznělo jako poslední deska WOLVES IN THE THRONE ROOM – smích). Hm, tak za tyhle úvahy jsem dostal pěkně po držce! OUTRE se vytasili s nekompromisním materiálem, každá ze skladeb pořádně řezala, ale nešlo pouze o syrovou BM jízdu. Nechyběly kakofonické pasáže a zvolnění jakožto předzvěst totálního masakru. Za mikrofon se postavil Hellstorm, který mi po koncertě prozradil, že šlo o jeho první show s OUTRE. Všechna čest, znát to absolutně nebylo, spíše naopak, působil naprosto sebejistě a mezi skladbami také řádně misantropicky. Bohužel, u OUTRE nezůstává, podle FB stránek skupina hledá stálého vokalistu. Abych to nezakecal: prostě parádní vystoupení se vším všudy! (Opat)
Když se při psaní těchto řádků koukám na sobotní program, říkám si, že budu vypadat jak blbec. Proč? Protože jsem viděl na hlavní scéně pouze jeden celý koncert. Ale myslím, že si to obhájím. Předně tam nebyl až na dvě výjimky žádný extra tahák, což přišlo vhod. A v neposlední řadě jsme už mleli z posledního. Kolem poledního se sám vypravuju k nedalekému plavečáku, který krásně zchladil a byl plný podivuhodných, dlouhovlasých a opáskovaných individuí. Zatímco jsem si dopřával vody, zbytek naší výpravy atakující důchodcovský věk, si nazul papuče a sledoval filmy pro pamětníky. Ne, nemám jim to za zlé. (úsměv) Po odpočinku vstupujeme do areálu, když zrovna hrají MODERN DAY BABYLON. Ti se zabývají něčím, čemu nerozumím a ani rozumět nechci. Jsem naháněn kolegy, kteří se těší na rarachy CARACH ANGREN. Black metalová symfonie v jejich podání nebyla naživo vůbec špatná a musím říct, že na to, že si o nich nemyslím nic hezkého (vadí mi playback a celková pompéznost), tak hlavně díky zpěvákově přesvědčivosti a hereckému umu jsem v rámci možností spokojen. (Coornelus)
Zatímco mlíčňák vyrazil okukovat jaroměřské slečny na koupaliště, rozumní dali přednost válení u Švejka, Trháku, Na samotě u lesa a Vrchního, který nakonec neprchl. (úsměv) Odpočinek přišel po třech náročných dnech k duhu, navíc sobotní program nabízel z mého pohledu nejméně zajímavý line-up, což ale vyvažovala kapela, kterou jsem měl napsanou jako číslo jedna letošního Brutalu. Jasně, řeč je o SÓLSTAFIR, ale napřed jsme minuli na velkém pódiu hrající MODERN DAY BABYLON (měli hrát na malém) a zamířili na CARACH ANGREN (měli hrát na velkém). Já spíš ze zvědavosti na vizáž muzikantů, protože studiová tvorba mě až tak zajímavá nepřijde, ale nakonec jsem svůj despekt vyměnil za respekt. Drze jsme se v hojně zaplněném stanu vecpali dopředu, kde bylo jednak dobře vidět pomalované tváře muzikantů, jednak tam byl velmi dobrý zvuk, díky kterému všechno pěkně vyniklo. Zpěvák je muž na svém místě, kapela sice hojně využívá předtočené nástroje, ale to dělá i řada dalších, takže ve finále spokojenost, i když stačila půlka setu. (Johan)
Po OUTRE jsem zůstal u MetalGate stage na nizozemské vypravěče CARACH ANGREN. Před třemi lety jsem je viděl před VREID v pražské Modré Vopici, jinak dobré vystoupení tehdy zkazil zvuk. Ani tentokrát to rozhodně nebylo ideální a CA jsem si užil ještě méně. Stál jsem dost vzadu, takže nemůžu obecně ozvučení hanit, ale osobně jsem téměř neslyšel kytary, naopak hodně výrazný byl vokál Seregora, jenž tentokrát kytaru přenechal někomu jinému a věnoval se výhradně zpěvu. Právě v kombinaci s neslyšitelností strunných nástrojů mi ale vokál začal vadit, jako by se Seregor snad ani na chvíli nezastavil a nedal prostor vyniknout instrumentální sekci své kapely. Stan nabitý až po okraj vytvářel CARACH ANGREN velmi příjemnou atmosféru, osobně jsem byl ale koncertem spíše zklamán. (Opat)
CARACH ANGREN pro mě celkem nepochopitelně hráli na MetalGate stage. Jsem přesvědčen, že hlavní pódium by jim slušelo mnohem víc. Každopádně koncert odehráli skvěle. Sympho-blacková jízda se vším všudy se fanouškům líbila a narvaný MetalGate stan tak mluvil za vše. Pro mě osobně se stali CA velkým překvapením. (Yvor)
K poslouchání CRYPTOPSY jsem se dostala kvůli své dlouholeté posedlosti bubeníky a sledováním jejich stylu hry. Naživo jsem měla tu čest až letos a přesvědčila jsem se tak o dokonalém mistrovství Flo Mourniera i na vlastní oči. Fascinující je, že ať hrají muzikanti jakoukoliv rychlostí cokoliv, vypadají u toho, jako by šlo jen o nějakou jednoduchou dětskou písničku. Zkrátka radost pohledět a ještě větší tuhle nádheru poslouchat. (Niviat)
Na Brutal přijeli a zahráli CRYPTOPSY. Skoro by stačilo napsat pouze toto. Protože je jasné, že v jejich případě to byl diktát. A to opravdu byl. Brutální, technické, nápadité a bezchybně zahrané. Jako starou fosilii mě potěšila převaha starých fláků s letitou „Defenestration“ a hitovkou „Cold hate, warm blood“ v čele. Na samotný závěr pak ještě novinka a konec. Takže co se CRYPTOPSY týče, z mojí strany naprostá spokojenost. (Goro)
Finští DEMILICH jsou považováni za kult. Poprvé vznikli roku 1990, o tři roky později se vytasili s vynikajícím albem „Nespithe“, aby se dva roky nato rozpadli. Pokusů o návrat bylo hned několik, ten třetí proběhl loni a pořadatelé Brutalu si tento technický death metal nenechali ujít. Základním kamenem setlistu byla samozřejmě zmiňovaná jediná dlouhohrající deska, DEMILICH ale nezapomněli ani na demo „The Four Instructive Tales ...of Decomposition“ z roku 1991, z nějž oživili skladbu „And the Slimy Flying Creatures Reproduce in Your Brains“, a zahráli také jedinou věc mladší než 22 let: „Emptiness of Vanishing“ z loňské kompilace „20th Adversary of Emptiness“. Skandinávský death metal toho nejhrubšího zrna s výborným zvukem kytar a brutálním murmurem Anttiho Bomana. Tento chlapík sice vystupoval po čas koncertu poněkud chladněji, bylo však vidět, že ho show více a více baví a v závěru nešetřil se slovy díků. Uvidíme, zda DEMILICH potají připravují i nový materiál, každopádně staré fláky fungovaly výborně. (Opat)
O SUICIDE SILENCE jen krátce. Hudebně v rámci deathcoru OK, zvukově to nebylo nic extra, ale ten vokál mě vyloženě sral. Hlubší pasáže v pohodě, ale tomu kvičení se snad nedalo ani říkat scream. Hernan Hermida dříve zpíval v ALL SHALL PERISH, které mám celkem rád, ale tímhle mě tedy dost nevalně překvapil. (Opat)
Zvednout pozadí z punk distra mě donutilo až uskupení ROME, o kterém jsem v životě neslyšel, ale škatulka popsaná v programu jako neofolk u mě vzbuzovala zvědavost. Neofolk možná ve své studiové podobě, naživo se jednalo o regulérní kapelu, hrající melancholický, pomalejší rock, který ač by se mohl zdát na BA mimo mísu, působil osvěžujícím dojmem. Opět je třeba pochválit dramaturgickou odvahu, což nemálo lidí oceňuje. Tohle vystoupení sedlo. (Coornelus)
ROME nevědomky příjemně naladili na jeden z vrcholů BA. Pro mě osobně nejočekávanější kapelu – SÓSLSTAFIR. Islanďané se sice stávají s každou svou další deskou známější, ale na jejich vystupování, a to především platí pro zpěváka Aðalbjörna „Addiho“ Tryggvasona, který byl evidentně naladěn na festivalovou vlnu, se nějaké hvězdné manýry nevztahují. Addi se co chvíli přibližoval k prvním řadám, aby ke konci setu chodil po hrazení a plácal si s lidmi. Tentokrát jsem na pódiu neviděl flašku kořalky Jim Beam, tak snad to bylo euforií. (úsměv) Hrálo se hlavně z poslední desky, ale pochopitelně nemohla chybět „Fjara“, kterou kdyby nezahráli, by jim fans neodpustili. Krásné vystoupení, které v mých očích povýšilo přátelské chování Addiho. SÓLSTAFIR působili jako kapela, která si přijela festival užít a rozdat radost, ne ho jen za slušný honorář odehrát. Hodně povedené. (Coornelus)
Na rovinu říkám, že vystoupení islandských SÓLSTAFIR se pro mě stalo vrcholem celého letošního BA. Z počátku si sice zvukaři hráli s naší nervovou soustavou, ale během prvních songů se naštěstí dalo vše do pořádku a mohli jsme si tak všichni vychutnat naprosto suverénní mrazivou jízdu těchto seveřanů. Jedním slovem skvost!!! (Yvor)
Byl jsem zvědav na aktuální formu SÓLSTAFIR, třebaže mě od desky „Svartir Sandar“ přestali bavit. Došoural jsem se na ně doomovým tempem, nedokázal uvěřit procítěnost vokálu jeho majiteli a i ty stadionrockové pohyby mě utvrdily v tom, že mě již naprosto míjí. Zavzpomínal jsem na skvělý koncert před pěti lety s MAR DE GRISES a SWALLOW THE SUN na Chmelnici a odbelhal se zase pryč. (Aleš)
Vzhledem k tomu, že jsem se s částí naší výpravy vracel domů už v sobotu večer, byli SÓLSTAFIR poslední kapelou, kterou jsem na letošním ročníku viděl celou. A těžko bych vybral někoho, kdo by se na rozloučení hodil víc. Kovbojové z Islandu s novicem za bicími mi zajistili pár posledních báječných chvilek v areálu pevnosti. Po dvou skladbách ze „Svartir Sandar“ (vím, že je „Fjara“ provařená, ale mě zase bavila…) a „Ótta“, závěrečná „Goddes of the ages“ z „Köld“ a hotovo. Pěkné to bylo, jen co je pravda. Takové pohlazení s nostalgií na závěr. A pak už pouze loučení, balení, sprcha a odjezd přes Jaroměř se smutkem, že už to skončilo… (Goro)
Poslední dobou zažívám k SÓLSTAFIR jistý druh odporu, jelikož je mi všude vnucována jejich „Fjara“. I když se jedná o povedenou skladbu, mezi top podle mě nepatří a její neustálé objevování se, hraničí až s otravností. Všechny tyto předsudky jsem však nechala doma a hodlala si jejich koncert užít. A to i když jsem věděla, že tato skladba určitě zazní. Tak se i stalo, ale já zjistila, že mě kapela naživo prostě nebaví. Chyběla mi atmosféra, na kterou jsem zvyklá z desek, naléhavější a tesknější vokál a hlavně melodie na banjo ve skladbě „Ótta“, která naprosto zapadla a byla jsem tak ochuzena o část, kterou mám z nové tvorby ráda. Ač instrumentálně zahrané skvěle, odcházela jsem, když byl konec ještě v nedohlednu. (Niviat)
Nej, nej, nej... nejdojemnější, nejupřímnější a nejlepší byli SÓLSTAFIR. Nevím, jestli je tahle islandská parta i jinde tak populární jako u nás, ale skoro bych si tipl, že ne. Rozjařený frontman vypadal jako u vytržení, jako kdyby nevěřil vlastním očím a uším, jaký že ohlas muzika ostrovanů má. Tolik úsměvů od chladného seveřana by jeden nečekal, stejně jako opuštění stage a balancování na předpódiových zábranách... Poslední dvě alba mám ve svém osobním žebříčku pořád hodně vysoko, „Svartir Sandar“ snad i nejvýše, „Fjara“ se mi pořád neoposlouchala a při psaní těchto řádků mi tu běží onen parádní klip, takže není divu, že když ji pánové spustili, ocitl jsem se nadšením v šestém pekle... (Johan)
V euforii ze SÓSLSTAFIR se blížíme k punk distru, ale zdá se nám, že Metalgate ještě burácí. Letíme tam a chytáme ještě dvě věci od HC/punkových VICTIMS. Ti hrnuli do přítomných pravou severskou jízdu, kterou pod pódiem oceňovali příznivci divokého moshe, circle pitu obzvlášť. Škoda, že jsme nestihli víc. (Coornelus)
Jestli mě v pátek mrzelo, že jsem neviděl celé DEATH DTA, tak v sobotu mě stejný pocit přepadl, když jsem doběhl do stanu, kde to valili VICTIMS. Živelné HC rubanice by mě bavily klidně půl hodiny, škoda, že jsme stihli jen pět minut... Snad někdy příště. (Johan)
DEAD CONGREGATION pro mne byli jedním z TOP taháků letošního ročníku Brutal Assaultu, a tak přestože bych se na CRADLE OF FILTH jinak podíval, přednost jasně dostali řečtí smrtonoši. Obě studiové desky „Graves of the Archangels“ (2008) a „Promulgation of the Fall“ (2014) mohu s klidem doporučit jakožto ukázku poctivého, temného a neobyčejného death metalu. Vždy je skvělý pocit, když mohu napsat, že kapela, na kterou jsem se hodně těšil, mě naprosto rozsekala. A právě to platí pro DEAD CONGREGATION. Padesát minut nekompromisních smrtících zářezů, které si hrají s atmosférou a nejsou pouze bezduchou řezačkou. Zazněly skladby jako „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“, „Quintessence Maligned“ nebo „Morbid Paroxysm“, každý zásek v setlistu zabíjel. Perfektní zvuk přispěl ke stoprocentnímu prožití tohoto rituálu a v tu chvíli jsem měl jasno o nejlepším vystoupení sobotního dne. Jenže to se ještě měly dít věci…(Opat)
DEAD CONGREGATION byli zničující, démoničtí a přesvědčiví tak, že jsem vydržel sledovat kompletní set a neustále se skvěle bavit. Aktuální řadové album nakopává zadky kdejaké světové veličině, mně se tahle řecká legie líbí mnohem víc, než třeba... no raději nebudu jmenovat, aby mi pak někdo nenadával do ignorantů. (úsměv) Přesvědčivému vystoupení byl nakloněný i zvukař a pro mě se DEAD CONGREGATION stali nejlepší deathmetalovou kapelou letošního Brutalu. (Johan)
Rychle jsem po DEAD CONGREGATION přeběhl k hlavní stage, abych viděl alespoň dvě poslední skladby britsko-českých CRADLE OF FILTH. Alba vydaná do roku 2003 mám stále dost v oblibě a vzhledem k tomu, že setlist měl být postaven hodně právě na starších počinech, byl jsem alespoň na kousek zvědav. Stihl jsem hitovku „Her Ghost in the Fog“ a „From the Cradle to Enslave“… a stačilo. Doufal jsem, že frontman Dani bude v trochu větší formě, než před pár lety na Metalfestu v Plzni, ale nestalo se. Zase to bylo jen příšerné pištění, kde že jsou ty časy silného a působivého vokálu tohoto maniaka. Stál jsem na místě, ze kterého jsem měl možnost pouze poslouchat a ne cokoliv vidět, takže jsem se až doslechu dozvěděl, že CRADLE OF FILTH nenechali pro Brutal svoji klávesačku/vokalistku Lindsay doma. Tu totiž zvukař naprosto zazdil. (Opat)
Poslední kapelou pro mne měli být ESOTERIC, bohužel se situace s kotníkem natolik prohloubila, že jsme zvládli již jen CRADLE OF FILTH. Šla jsem si tedy poprvé naživo poslechnout svůj pubertální kult a podívat se na to, jak se rozrůstá v sestavě zastoupení naší malé republiky. Photoshop tentokrát Danimu nemohl pomoci a za pomalovaný obličej se toho také mnoho neschovalo. Poprvé v životě jsem spatřila jeho pravou tvář. Dohromady s jeho pódiovým projevem na mě působil jako malý naštvaný buldoček, který štěká, protože mu utekla jeho fenka. To, že mu nejspíš něco zásadního chybí, dokázal několikrát průpovídkou o krásných českých ženách a věnoval jim dokonce i jednu skladbu. Škoda jen, že spousta návštěvníků byla ze zahraničí a tak ani toto gesto nepadlo na úrodnou půdu. Jak jsem se tak smála pod vousy a poslouchala příšerný vokál, zrodila se mi v hlavě myšlenka o výměně zpěváka. Instrumentálně totiž CoF nijak citelně netratí na líbivosti, zbytku se jde ovšem jen smát. (Niviat)
CRADLE OF FILTH jsem prožil sedící v bordelu, protože jsem již nemohl chodit. To, co jsem slyšel, mě strašně bavilo, ale bohužel v jiném smyslu, než by se kapele líbilo. Je to prostě sranda. Skákající Dani s jeho exkluzivním vokálem by zkrátka vydal na pravidelnou show v TV. A Ashokův pozdrav publiku vyzněl dost zvláštně. Takhle přesně zní člověk, který je donucen říct něco do mikrofonu, ač sám nechce. Ale budu doufat v to, že se pletu. A tím má muka dosáhla nejvyššího levelu. Nohy jsem měl oteklé tak, že jsem nemohl téměř chodit a tak jsem se smutkem v srdci musel opustit areál a přijít o AT THE GATES a hlavně o ESOTERIC. A to byl nakonec po SKEPTICISM ten největší doom. Sbohem Brutale, bylo to krásné a budu se těšit na další rok stejně tak, jako vzpomínat na těch osm předchozích. (Aleš)
A je to tady. Nečekaný vrchol celého festivalu. Formace, která byla pozvána jakožto náhrada za ANTAEUS, kteří ukončili ze dne na den koncertní kariéru. Formace, při jejímž koncertu jsem tu zůstával čumět s otevřenou hubou, nevnímaje své okolí, tu si mohl ukroutit hlavu. Loňská deska „Sun Eater“ je výborná, o tom žádná, ale tohle jsem nečekal ani ve snu. Řeč je o londýnských occult black/death metalistech LVCIFYRE. Ti postavili setlist výhradně na jmenovaném počinu, naživo ale nabraly skladby ještě stokrát více zlé aury. Zhudebněná temnota, žádné kecy mezi skladbami, famózní instrumentální výkony (zejména bubeník Menthor, kterého můžete znát z ENTHRONED, NIGHTBRINGER, CORPUS CHRISTII a dalších veličin, to tam neuvěřitelně sypal), perfektní zvuk. Jen škoda, že se na LVCIFYRE nedošlo podívat více lidí, stan byl poloprázdný. Britové (no, Britové… sestava LVCIFYRE jest dva Poláci, jeden Kypřan a jeden Portugalec – úsměv) se kryli s AT THE GATES, které jsem sice vynechával nerad, ale tohle za to jednoznačně stálo. Původně jsem si říkal, že jako náhrada za ANTAEUS pro mě LVCIFYRE úplně působit nebudou, neb Francouzi byli mojí nejočekávanější kapelou BA. Ale hned po koncertě jsem uznal, že tohle bylo naprosto adekvátní zastoupení. Ještě pěknou dobu jsem to vydýchával a nebýt na programu ještě kapely jako CULT OF FIRE nebo ANAAL NATHRAKH, asi bych to rovnou zabalil. (Opat)
Možná je na čase konečně ozřejmit, co se skrývá za oním termínem nejpunkovější distro. Inu to je krámek, kde není zákazník zrovna vítaný, mnohem důležitější je pohoda, spousta kamarádů a piva. Těch padlo tři sta, což se v sobotu ukázalo jako dost. (úsměv) K tomu měl jeden člen naší výpravy narozeniny, takže bylo třeba je trochu zapít, k čemuž se ideálně hodily zkumavky s lahodným mokem... Zatímco většina lidí už padala na hubu, do nás začali padat Jégry, a to zrovna když na pódiu blbli EINHERJER. Nejhezčí okamžik nastal ve chvíli, kdy každý z nás držel v rukou tři zkumavky najednou a do toho hrál... norský ALKEHOL. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale EINHERJER zněli jako česká agro hovadina, což nám ale pranic nevadilo, protože jsme zrovna chytali slinu... (smích) (Johan)
ANAAL NATHRAKH hráli. To je asi tak jediné, co k tomu říct. Hráli rychle, hráli nahlas a nešlo se v tom vyznat. Stáli... ale jo, spíš stáli (úsměv), jsme na konci stanu a zvuk se rozpadal. Nevím, co dělali ti nebožáci vepředu. Absolutně nečitelná koule, nám ovšem nevadila v divoké zábavě. ANAAL NATHRAKH jsem viděl už poněkolikáté a vždy s rozpaky. Jejich vohulená hudba z desek je fajn, ale naživo to nefunguje, když teda nejste příznivci noise. (Coornelus)
Kamarádi jsou fajn věc, alkohol taky, a vůbec nejlepší je oboje dohromady a k tomu ANAAL NATHRAKH. (smích) Z desek mě hodně baví, i z té poslední, živě to většinou bývá zvukový teror, ale jak to bylo na Brutalu... těžko říct. Většinu setu jsme propařili a bylo nám celkem fuk, co hraje, hlavně že to hraje rychle a nahlas... Sem tam se někdo proletěl nad hlavami ostatních, což postihlo hlavně muší váhy, sem tam jsme ohoblovali imaginární kytary, ale hlavně jsme se na závěr Brutalu luxusně vyřádili... (Johan)
O CULT OF FIRE si budete moci přečíst ve speciálním reportu k jednovečerní Oriental stage, přeskočím tedy rovnou na ANAAL NATHRAKH, další našlapanou kapelu v sobotním programu MetalGate stage. Je fakt, že po třech atmosférických koncertech, které předvedli DEAD CONGREGATION, LVCIFYRE a CULT OF FIRE, jsem příliš náladu na náklep těchto Britů neměl. Ale byla by chyba si je nechat ujít, neboť před narvaným stanem předvedli opravdu energickou show. Polovinu playlistu sice zabírala nová deska „Desideratum“, která mě moc nechytla, ale když přišlo na pecky jako „In the Constellation of the Black Widow“, „Do Not Speak“ nebo „Between Shit and Piss we are Born“, bylo o zábavu postaráno. Předvedl se také další ze série proklatě nadupaných bubeníků, Steve Powell alias St. Evil si v kulichu s přehledem dával zběsilé party, které jsou na albech naprogramovány. (Opat)
Bohužel přicházím k ESOTERIC až na konci jejich setu a i v „ovíněném“ stavu si rvu vlasy, že jsem se neutrhl dřív. Zvukově bravurně a hudebně skvěle. Poslední skladba přibíjela k zemi a zněla jako rajská hudba. Strašná škoda, tohle musel být zážitek. (Coornelus)
Po AN se na pódium konečně dostali australští NE OBLIVISCARIS, před jejichž instrumentálním umem musím smeknout, ale na celý set už jsem neměl moc náladu. (Opat)
Většinu obecných připomínek, pozitivních i negativních, jsem napsal do středečního reportu, jediné, co mi navíc vyvstalo na mysli, je určitě nedostatek vody v celém areálu. Jedna korýtka u vstupu, z čehož polovina byla nefunkčních (z čehož samozřejmě nelze nikoho vinit), to je prostě v teplotách 35°C a více málo. Minimálně u zadní stage by to nějaká zařízení na opláchnutí chtělo. (Opat)
Jinak ale patří všechna čest pořadatelům, neboť je asi až nepředstavitelné, kolik práce za jedním takovým čtyřdenním (nejen) metalovým dýchánkem je. Asi každý návštěvník si vybral alespoň několik kapel, které mu udělaly radost. Pokud bych měl udělat souhrnný TOP 5 ze všech dní, všechny tři sobotní by v něm byly, dále asi TRIPTYKON a MARDUK. Zajímavým zpestřením byly také dvě malé galerie Dávida Glomby (obaly CULT OF FIRE, INFERNO, DEATH KARMA ad.) a Petera Besteho (fotografie z knihy „True Norwegian Black Metal“, které jsem sice na internetu viděl stokrát, ale v takto větším rozlišení měly své kouzlo) v příjemném prostoru Octagonu. (Opat)
Pro 21. ročník už jsou potvrzeny dvě kapely: EXODUS (USA – thrash metal) & BIRDFLESH (Švédsko – grindcore). Osobně bych uvítal i větší množství black metalu, než tomu bylo letos, tací DARK FUNERAL by bodli (úsměv). Tak mi napadlo: loni bylo kolem 30-32 stupňů bez kapky deště, letos 35-37 taktéž, jestli to takhle půjde dál, možná by nebylo od věci před scénami vybudovat koupaliště. (smích) (Opat)
Fotky: Ignor
Top 3:
Závěrečný den pro nás s Alešem nezačal vůbec vesele. Nějaký hmyz se rozhodl, že si z jeho kotníku udělá svačinku a tak hned po snídani vedly naše kulhavé kroky směrem k festivalovým zdravotníkům. Touto cestou děkujeme za nic a za doporučení léčivé vody z koryta. Celý den tak byl ve znamení soustavného ochlazování natékajícího kotníku, který omezoval pohyb. Není proto divu, že jsme nezvládli ani z půlky to, co jsme chtěli. (Niviat)
Za toho největšího pařáku jsme se vypravili na post hardcore sludgeovou ROSETTU, která připravila naprosto skvělý playlist. Vypustila sice moje nejzamilovanější skladby, vše mi však vynahradila naprostou precizností, kterou předvedla ve všech ohledech. Zároveň to však byl velice krátký set a já se divila, že chvíli po začátku je už konec. I přes neustávající vedro se sešlo před stageí poměrně dost posluchačů, kteří byli hned z kraje vystoupení odměněni zpěvákovým humorem, který podnítil dotaz z davu. Není tak vyloučeno, že se dočkáme prvního gay svazku v republice, který vznikl právě na výročním dvacátém Brutalu. Právě vokalista byl také největší hybnou silou celé kapely a jeho temperamentní projev nenechal spát naprosto nikoho. Jen škoda, že nedostali víc prostoru a lepší hrací čas, pro mě se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení tohoto ročníku. (Niviat)
Vzhledem ke krematornímu počasí jsem se uvelebil v prvních řadách očekávajíc amíky ROSETTA. Poslech jejich desek stále podceňuji, ač vím, že mě jejich hudba hodně baví. Celý koncert začíná zdravicí zpěváka a odpovědí hlasu z davu „Will you marry me?“ Dostalo se mu pohotové odpovědi, že by se prý musel zeptat své dívky. Nevšiml jsem si, zda tam postávala, ale za chvíli odpovídá, že to prý tedy není problém. Ale musí si uvědomit, že jejich vztah bude těžký, pokud se k němu má nastěhovat do Čech. Bude ho muset zaopatřit, protože pro něj nebude lehké najít práci, ale vzhledem k slibu, který manželé vzájemně skládají, si to vlastně pojistí. Když konečně začali hrát, nasázeli do davu naprosto exkluzivní dávku promakaného post hardcoru. Zvukaři na ně byli hodní, takže vše znělo naprosto skvěle. Znám od nich spíše poklidnější věci, ty ale nedostaly na BA prostor. Škoda krátkého hracího času, než jsem se nadál, ROSETTA končila. Předvedla skvělé vystoupení ve všech ohledech. (Aleš)
Na PROCESSION jsem se protlačil též do prvních řad, kde nevládl žlutý démon, a udělal jsem dobře. Na stage nakráčeli tři poctiví metloši v džískách, kožených kalhotách a začali sázet poctivý doom metal staré školy. Začalo se těmi rychlejšími skladbami, pánové nechtěli mořit lid v slunci pomalými tempy. Což mi neudělalo zrovna radost, ale od toho je doom metal doom metalem. Aby se trpělo. Když se ale dostalo na skvělou „To Reap Heavens Apart“ a zpomalilo se, byl jsem nadšen. Tahle chilská partička mě opravdu baví, lepší dávku doomu tohoto zrna mezi současnými aktivními kapelami těžko pohledat. (Aleš)
Polští OUTRE měli původně vystoupit ve dvě ráno, pravděpodobně kvůli pozdnímu příjezdu NE OBLIVISCARIS ale byli přesunuti na 15:30, což jsem osobně kvitoval s tím, že nevím, jak bych do dvou vydržel (nakonec celkem v pohodě). Polsko & black metal, to je z devadesáti procent sázka na jistotu. OUTRE jsem před BA jen tak letmo zaslechl a nevěnoval jim větší pozornost, tak nějak jsem se nechal překvapit. Podle textové náplně, zveřejněné na metalových archivech (nature, dreams, religion, occultism), jsem se trochu obával nějakého post-blacku (hlavně, aby to proboha neznělo jako poslední deska WOLVES IN THE THRONE ROOM – smích). Hm, tak za tyhle úvahy jsem dostal pěkně po držce! OUTRE se vytasili s nekompromisním materiálem, každá ze skladeb pořádně řezala, ale nešlo pouze o syrovou BM jízdu. Nechyběly kakofonické pasáže a zvolnění jakožto předzvěst totálního masakru. Za mikrofon se postavil Hellstorm, který mi po koncertě prozradil, že šlo o jeho první show s OUTRE. Všechna čest, znát to absolutně nebylo, spíše naopak, působil naprosto sebejistě a mezi skladbami také řádně misantropicky. Bohužel, u OUTRE nezůstává, podle FB stránek skupina hledá stálého vokalistu. Abych to nezakecal: prostě parádní vystoupení se vším všudy! (Opat)
Když se při psaní těchto řádků koukám na sobotní program, říkám si, že budu vypadat jak blbec. Proč? Protože jsem viděl na hlavní scéně pouze jeden celý koncert. Ale myslím, že si to obhájím. Předně tam nebyl až na dvě výjimky žádný extra tahák, což přišlo vhod. A v neposlední řadě jsme už mleli z posledního. Kolem poledního se sám vypravuju k nedalekému plavečáku, který krásně zchladil a byl plný podivuhodných, dlouhovlasých a opáskovaných individuí. Zatímco jsem si dopřával vody, zbytek naší výpravy atakující důchodcovský věk, si nazul papuče a sledoval filmy pro pamětníky. Ne, nemám jim to za zlé. (úsměv) Po odpočinku vstupujeme do areálu, když zrovna hrají MODERN DAY BABYLON. Ti se zabývají něčím, čemu nerozumím a ani rozumět nechci. Jsem naháněn kolegy, kteří se těší na rarachy CARACH ANGREN. Black metalová symfonie v jejich podání nebyla naživo vůbec špatná a musím říct, že na to, že si o nich nemyslím nic hezkého (vadí mi playback a celková pompéznost), tak hlavně díky zpěvákově přesvědčivosti a hereckému umu jsem v rámci možností spokojen. (Coornelus)
Zatímco mlíčňák vyrazil okukovat jaroměřské slečny na koupaliště, rozumní dali přednost válení u Švejka, Trháku, Na samotě u lesa a Vrchního, který nakonec neprchl. (úsměv) Odpočinek přišel po třech náročných dnech k duhu, navíc sobotní program nabízel z mého pohledu nejméně zajímavý line-up, což ale vyvažovala kapela, kterou jsem měl napsanou jako číslo jedna letošního Brutalu. Jasně, řeč je o SÓLSTAFIR, ale napřed jsme minuli na velkém pódiu hrající MODERN DAY BABYLON (měli hrát na malém) a zamířili na CARACH ANGREN (měli hrát na velkém). Já spíš ze zvědavosti na vizáž muzikantů, protože studiová tvorba mě až tak zajímavá nepřijde, ale nakonec jsem svůj despekt vyměnil za respekt. Drze jsme se v hojně zaplněném stanu vecpali dopředu, kde bylo jednak dobře vidět pomalované tváře muzikantů, jednak tam byl velmi dobrý zvuk, díky kterému všechno pěkně vyniklo. Zpěvák je muž na svém místě, kapela sice hojně využívá předtočené nástroje, ale to dělá i řada dalších, takže ve finále spokojenost, i když stačila půlka setu. (Johan)
Po OUTRE jsem zůstal u MetalGate stage na nizozemské vypravěče CARACH ANGREN. Před třemi lety jsem je viděl před VREID v pražské Modré Vopici, jinak dobré vystoupení tehdy zkazil zvuk. Ani tentokrát to rozhodně nebylo ideální a CA jsem si užil ještě méně. Stál jsem dost vzadu, takže nemůžu obecně ozvučení hanit, ale osobně jsem téměř neslyšel kytary, naopak hodně výrazný byl vokál Seregora, jenž tentokrát kytaru přenechal někomu jinému a věnoval se výhradně zpěvu. Právě v kombinaci s neslyšitelností strunných nástrojů mi ale vokál začal vadit, jako by se Seregor snad ani na chvíli nezastavil a nedal prostor vyniknout instrumentální sekci své kapely. Stan nabitý až po okraj vytvářel CARACH ANGREN velmi příjemnou atmosféru, osobně jsem byl ale koncertem spíše zklamán. (Opat)
CARACH ANGREN pro mě celkem nepochopitelně hráli na MetalGate stage. Jsem přesvědčen, že hlavní pódium by jim slušelo mnohem víc. Každopádně koncert odehráli skvěle. Sympho-blacková jízda se vším všudy se fanouškům líbila a narvaný MetalGate stan tak mluvil za vše. Pro mě osobně se stali CA velkým překvapením. (Yvor)
K poslouchání CRYPTOPSY jsem se dostala kvůli své dlouholeté posedlosti bubeníky a sledováním jejich stylu hry. Naživo jsem měla tu čest až letos a přesvědčila jsem se tak o dokonalém mistrovství Flo Mourniera i na vlastní oči. Fascinující je, že ať hrají muzikanti jakoukoliv rychlostí cokoliv, vypadají u toho, jako by šlo jen o nějakou jednoduchou dětskou písničku. Zkrátka radost pohledět a ještě větší tuhle nádheru poslouchat. (Niviat)
Na Brutal přijeli a zahráli CRYPTOPSY. Skoro by stačilo napsat pouze toto. Protože je jasné, že v jejich případě to byl diktát. A to opravdu byl. Brutální, technické, nápadité a bezchybně zahrané. Jako starou fosilii mě potěšila převaha starých fláků s letitou „Defenestration“ a hitovkou „Cold hate, warm blood“ v čele. Na samotný závěr pak ještě novinka a konec. Takže co se CRYPTOPSY týče, z mojí strany naprostá spokojenost. (Goro)
Finští DEMILICH jsou považováni za kult. Poprvé vznikli roku 1990, o tři roky později se vytasili s vynikajícím albem „Nespithe“, aby se dva roky nato rozpadli. Pokusů o návrat bylo hned několik, ten třetí proběhl loni a pořadatelé Brutalu si tento technický death metal nenechali ujít. Základním kamenem setlistu byla samozřejmě zmiňovaná jediná dlouhohrající deska, DEMILICH ale nezapomněli ani na demo „The Four Instructive Tales ...of Decomposition“ z roku 1991, z nějž oživili skladbu „And the Slimy Flying Creatures Reproduce in Your Brains“, a zahráli také jedinou věc mladší než 22 let: „Emptiness of Vanishing“ z loňské kompilace „20th Adversary of Emptiness“. Skandinávský death metal toho nejhrubšího zrna s výborným zvukem kytar a brutálním murmurem Anttiho Bomana. Tento chlapík sice vystupoval po čas koncertu poněkud chladněji, bylo však vidět, že ho show více a více baví a v závěru nešetřil se slovy díků. Uvidíme, zda DEMILICH potají připravují i nový materiál, každopádně staré fláky fungovaly výborně. (Opat)
O SUICIDE SILENCE jen krátce. Hudebně v rámci deathcoru OK, zvukově to nebylo nic extra, ale ten vokál mě vyloženě sral. Hlubší pasáže v pohodě, ale tomu kvičení se snad nedalo ani říkat scream. Hernan Hermida dříve zpíval v ALL SHALL PERISH, které mám celkem rád, ale tímhle mě tedy dost nevalně překvapil. (Opat)
Zvednout pozadí z punk distra mě donutilo až uskupení ROME, o kterém jsem v životě neslyšel, ale škatulka popsaná v programu jako neofolk u mě vzbuzovala zvědavost. Neofolk možná ve své studiové podobě, naživo se jednalo o regulérní kapelu, hrající melancholický, pomalejší rock, který ač by se mohl zdát na BA mimo mísu, působil osvěžujícím dojmem. Opět je třeba pochválit dramaturgickou odvahu, což nemálo lidí oceňuje. Tohle vystoupení sedlo. (Coornelus)
ROME nevědomky příjemně naladili na jeden z vrcholů BA. Pro mě osobně nejočekávanější kapelu – SÓSLSTAFIR. Islanďané se sice stávají s každou svou další deskou známější, ale na jejich vystupování, a to především platí pro zpěváka Aðalbjörna „Addiho“ Tryggvasona, který byl evidentně naladěn na festivalovou vlnu, se nějaké hvězdné manýry nevztahují. Addi se co chvíli přibližoval k prvním řadám, aby ke konci setu chodil po hrazení a plácal si s lidmi. Tentokrát jsem na pódiu neviděl flašku kořalky Jim Beam, tak snad to bylo euforií. (úsměv) Hrálo se hlavně z poslední desky, ale pochopitelně nemohla chybět „Fjara“, kterou kdyby nezahráli, by jim fans neodpustili. Krásné vystoupení, které v mých očích povýšilo přátelské chování Addiho. SÓLSTAFIR působili jako kapela, která si přijela festival užít a rozdat radost, ne ho jen za slušný honorář odehrát. Hodně povedené. (Coornelus)
Na rovinu říkám, že vystoupení islandských SÓLSTAFIR se pro mě stalo vrcholem celého letošního BA. Z počátku si sice zvukaři hráli s naší nervovou soustavou, ale během prvních songů se naštěstí dalo vše do pořádku a mohli jsme si tak všichni vychutnat naprosto suverénní mrazivou jízdu těchto seveřanů. Jedním slovem skvost!!! (Yvor)
Byl jsem zvědav na aktuální formu SÓLSTAFIR, třebaže mě od desky „Svartir Sandar“ přestali bavit. Došoural jsem se na ně doomovým tempem, nedokázal uvěřit procítěnost vokálu jeho majiteli a i ty stadionrockové pohyby mě utvrdily v tom, že mě již naprosto míjí. Zavzpomínal jsem na skvělý koncert před pěti lety s MAR DE GRISES a SWALLOW THE SUN na Chmelnici a odbelhal se zase pryč. (Aleš)
Vzhledem k tomu, že jsem se s částí naší výpravy vracel domů už v sobotu večer, byli SÓLSTAFIR poslední kapelou, kterou jsem na letošním ročníku viděl celou. A těžko bych vybral někoho, kdo by se na rozloučení hodil víc. Kovbojové z Islandu s novicem za bicími mi zajistili pár posledních báječných chvilek v areálu pevnosti. Po dvou skladbách ze „Svartir Sandar“ (vím, že je „Fjara“ provařená, ale mě zase bavila…) a „Ótta“, závěrečná „Goddes of the ages“ z „Köld“ a hotovo. Pěkné to bylo, jen co je pravda. Takové pohlazení s nostalgií na závěr. A pak už pouze loučení, balení, sprcha a odjezd přes Jaroměř se smutkem, že už to skončilo… (Goro)
Poslední dobou zažívám k SÓLSTAFIR jistý druh odporu, jelikož je mi všude vnucována jejich „Fjara“. I když se jedná o povedenou skladbu, mezi top podle mě nepatří a její neustálé objevování se, hraničí až s otravností. Všechny tyto předsudky jsem však nechala doma a hodlala si jejich koncert užít. A to i když jsem věděla, že tato skladba určitě zazní. Tak se i stalo, ale já zjistila, že mě kapela naživo prostě nebaví. Chyběla mi atmosféra, na kterou jsem zvyklá z desek, naléhavější a tesknější vokál a hlavně melodie na banjo ve skladbě „Ótta“, která naprosto zapadla a byla jsem tak ochuzena o část, kterou mám z nové tvorby ráda. Ač instrumentálně zahrané skvěle, odcházela jsem, když byl konec ještě v nedohlednu. (Niviat)
Nej, nej, nej... nejdojemnější, nejupřímnější a nejlepší byli SÓLSTAFIR. Nevím, jestli je tahle islandská parta i jinde tak populární jako u nás, ale skoro bych si tipl, že ne. Rozjařený frontman vypadal jako u vytržení, jako kdyby nevěřil vlastním očím a uším, jaký že ohlas muzika ostrovanů má. Tolik úsměvů od chladného seveřana by jeden nečekal, stejně jako opuštění stage a balancování na předpódiových zábranách... Poslední dvě alba mám ve svém osobním žebříčku pořád hodně vysoko, „Svartir Sandar“ snad i nejvýše, „Fjara“ se mi pořád neoposlouchala a při psaní těchto řádků mi tu běží onen parádní klip, takže není divu, že když ji pánové spustili, ocitl jsem se nadšením v šestém pekle... (Johan)
V euforii ze SÓSLSTAFIR se blížíme k punk distru, ale zdá se nám, že Metalgate ještě burácí. Letíme tam a chytáme ještě dvě věci od HC/punkových VICTIMS. Ti hrnuli do přítomných pravou severskou jízdu, kterou pod pódiem oceňovali příznivci divokého moshe, circle pitu obzvlášť. Škoda, že jsme nestihli víc. (Coornelus)
Jestli mě v pátek mrzelo, že jsem neviděl celé DEATH DTA, tak v sobotu mě stejný pocit přepadl, když jsem doběhl do stanu, kde to valili VICTIMS. Živelné HC rubanice by mě bavily klidně půl hodiny, škoda, že jsme stihli jen pět minut... Snad někdy příště. (Johan)
DEAD CONGREGATION pro mne byli jedním z TOP taháků letošního ročníku Brutal Assaultu, a tak přestože bych se na CRADLE OF FILTH jinak podíval, přednost jasně dostali řečtí smrtonoši. Obě studiové desky „Graves of the Archangels“ (2008) a „Promulgation of the Fall“ (2014) mohu s klidem doporučit jakožto ukázku poctivého, temného a neobyčejného death metalu. Vždy je skvělý pocit, když mohu napsat, že kapela, na kterou jsem se hodně těšil, mě naprosto rozsekala. A právě to platí pro DEAD CONGREGATION. Padesát minut nekompromisních smrtících zářezů, které si hrají s atmosférou a nejsou pouze bezduchou řezačkou. Zazněly skladby jako „Only Ashes Remain“, „Promulgation of the Fall“, „Quintessence Maligned“ nebo „Morbid Paroxysm“, každý zásek v setlistu zabíjel. Perfektní zvuk přispěl ke stoprocentnímu prožití tohoto rituálu a v tu chvíli jsem měl jasno o nejlepším vystoupení sobotního dne. Jenže to se ještě měly dít věci…(Opat)
DEAD CONGREGATION byli zničující, démoničtí a přesvědčiví tak, že jsem vydržel sledovat kompletní set a neustále se skvěle bavit. Aktuální řadové album nakopává zadky kdejaké světové veličině, mně se tahle řecká legie líbí mnohem víc, než třeba... no raději nebudu jmenovat, aby mi pak někdo nenadával do ignorantů. (úsměv) Přesvědčivému vystoupení byl nakloněný i zvukař a pro mě se DEAD CONGREGATION stali nejlepší deathmetalovou kapelou letošního Brutalu. (Johan)
Rychle jsem po DEAD CONGREGATION přeběhl k hlavní stage, abych viděl alespoň dvě poslední skladby britsko-českých CRADLE OF FILTH. Alba vydaná do roku 2003 mám stále dost v oblibě a vzhledem k tomu, že setlist měl být postaven hodně právě na starších počinech, byl jsem alespoň na kousek zvědav. Stihl jsem hitovku „Her Ghost in the Fog“ a „From the Cradle to Enslave“… a stačilo. Doufal jsem, že frontman Dani bude v trochu větší formě, než před pár lety na Metalfestu v Plzni, ale nestalo se. Zase to bylo jen příšerné pištění, kde že jsou ty časy silného a působivého vokálu tohoto maniaka. Stál jsem na místě, ze kterého jsem měl možnost pouze poslouchat a ne cokoliv vidět, takže jsem se až doslechu dozvěděl, že CRADLE OF FILTH nenechali pro Brutal svoji klávesačku/vokalistku Lindsay doma. Tu totiž zvukař naprosto zazdil. (Opat)
Poslední kapelou pro mne měli být ESOTERIC, bohužel se situace s kotníkem natolik prohloubila, že jsme zvládli již jen CRADLE OF FILTH. Šla jsem si tedy poprvé naživo poslechnout svůj pubertální kult a podívat se na to, jak se rozrůstá v sestavě zastoupení naší malé republiky. Photoshop tentokrát Danimu nemohl pomoci a za pomalovaný obličej se toho také mnoho neschovalo. Poprvé v životě jsem spatřila jeho pravou tvář. Dohromady s jeho pódiovým projevem na mě působil jako malý naštvaný buldoček, který štěká, protože mu utekla jeho fenka. To, že mu nejspíš něco zásadního chybí, dokázal několikrát průpovídkou o krásných českých ženách a věnoval jim dokonce i jednu skladbu. Škoda jen, že spousta návštěvníků byla ze zahraničí a tak ani toto gesto nepadlo na úrodnou půdu. Jak jsem se tak smála pod vousy a poslouchala příšerný vokál, zrodila se mi v hlavě myšlenka o výměně zpěváka. Instrumentálně totiž CoF nijak citelně netratí na líbivosti, zbytku se jde ovšem jen smát. (Niviat)
CRADLE OF FILTH jsem prožil sedící v bordelu, protože jsem již nemohl chodit. To, co jsem slyšel, mě strašně bavilo, ale bohužel v jiném smyslu, než by se kapele líbilo. Je to prostě sranda. Skákající Dani s jeho exkluzivním vokálem by zkrátka vydal na pravidelnou show v TV. A Ashokův pozdrav publiku vyzněl dost zvláštně. Takhle přesně zní člověk, který je donucen říct něco do mikrofonu, ač sám nechce. Ale budu doufat v to, že se pletu. A tím má muka dosáhla nejvyššího levelu. Nohy jsem měl oteklé tak, že jsem nemohl téměř chodit a tak jsem se smutkem v srdci musel opustit areál a přijít o AT THE GATES a hlavně o ESOTERIC. A to byl nakonec po SKEPTICISM ten největší doom. Sbohem Brutale, bylo to krásné a budu se těšit na další rok stejně tak, jako vzpomínat na těch osm předchozích. (Aleš)
A je to tady. Nečekaný vrchol celého festivalu. Formace, která byla pozvána jakožto náhrada za ANTAEUS, kteří ukončili ze dne na den koncertní kariéru. Formace, při jejímž koncertu jsem tu zůstával čumět s otevřenou hubou, nevnímaje své okolí, tu si mohl ukroutit hlavu. Loňská deska „Sun Eater“ je výborná, o tom žádná, ale tohle jsem nečekal ani ve snu. Řeč je o londýnských occult black/death metalistech LVCIFYRE. Ti postavili setlist výhradně na jmenovaném počinu, naživo ale nabraly skladby ještě stokrát více zlé aury. Zhudebněná temnota, žádné kecy mezi skladbami, famózní instrumentální výkony (zejména bubeník Menthor, kterého můžete znát z ENTHRONED, NIGHTBRINGER, CORPUS CHRISTII a dalších veličin, to tam neuvěřitelně sypal), perfektní zvuk. Jen škoda, že se na LVCIFYRE nedošlo podívat více lidí, stan byl poloprázdný. Britové (no, Britové… sestava LVCIFYRE jest dva Poláci, jeden Kypřan a jeden Portugalec – úsměv) se kryli s AT THE GATES, které jsem sice vynechával nerad, ale tohle za to jednoznačně stálo. Původně jsem si říkal, že jako náhrada za ANTAEUS pro mě LVCIFYRE úplně působit nebudou, neb Francouzi byli mojí nejočekávanější kapelou BA. Ale hned po koncertě jsem uznal, že tohle bylo naprosto adekvátní zastoupení. Ještě pěknou dobu jsem to vydýchával a nebýt na programu ještě kapely jako CULT OF FIRE nebo ANAAL NATHRAKH, asi bych to rovnou zabalil. (Opat)
Možná je na čase konečně ozřejmit, co se skrývá za oním termínem nejpunkovější distro. Inu to je krámek, kde není zákazník zrovna vítaný, mnohem důležitější je pohoda, spousta kamarádů a piva. Těch padlo tři sta, což se v sobotu ukázalo jako dost. (úsměv) K tomu měl jeden člen naší výpravy narozeniny, takže bylo třeba je trochu zapít, k čemuž se ideálně hodily zkumavky s lahodným mokem... Zatímco většina lidí už padala na hubu, do nás začali padat Jégry, a to zrovna když na pódiu blbli EINHERJER. Nejhezčí okamžik nastal ve chvíli, kdy každý z nás držel v rukou tři zkumavky najednou a do toho hrál... norský ALKEHOL. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale EINHERJER zněli jako česká agro hovadina, což nám ale pranic nevadilo, protože jsme zrovna chytali slinu... (smích) (Johan)
ANAAL NATHRAKH hráli. To je asi tak jediné, co k tomu říct. Hráli rychle, hráli nahlas a nešlo se v tom vyznat. Stáli... ale jo, spíš stáli (úsměv), jsme na konci stanu a zvuk se rozpadal. Nevím, co dělali ti nebožáci vepředu. Absolutně nečitelná koule, nám ovšem nevadila v divoké zábavě. ANAAL NATHRAKH jsem viděl už poněkolikáté a vždy s rozpaky. Jejich vohulená hudba z desek je fajn, ale naživo to nefunguje, když teda nejste příznivci noise. (Coornelus)
Kamarádi jsou fajn věc, alkohol taky, a vůbec nejlepší je oboje dohromady a k tomu ANAAL NATHRAKH. (smích) Z desek mě hodně baví, i z té poslední, živě to většinou bývá zvukový teror, ale jak to bylo na Brutalu... těžko říct. Většinu setu jsme propařili a bylo nám celkem fuk, co hraje, hlavně že to hraje rychle a nahlas... Sem tam se někdo proletěl nad hlavami ostatních, což postihlo hlavně muší váhy, sem tam jsme ohoblovali imaginární kytary, ale hlavně jsme se na závěr Brutalu luxusně vyřádili... (Johan)
O CULT OF FIRE si budete moci přečíst ve speciálním reportu k jednovečerní Oriental stage, přeskočím tedy rovnou na ANAAL NATHRAKH, další našlapanou kapelu v sobotním programu MetalGate stage. Je fakt, že po třech atmosférických koncertech, které předvedli DEAD CONGREGATION, LVCIFYRE a CULT OF FIRE, jsem příliš náladu na náklep těchto Britů neměl. Ale byla by chyba si je nechat ujít, neboť před narvaným stanem předvedli opravdu energickou show. Polovinu playlistu sice zabírala nová deska „Desideratum“, která mě moc nechytla, ale když přišlo na pecky jako „In the Constellation of the Black Widow“, „Do Not Speak“ nebo „Between Shit and Piss we are Born“, bylo o zábavu postaráno. Předvedl se také další ze série proklatě nadupaných bubeníků, Steve Powell alias St. Evil si v kulichu s přehledem dával zběsilé party, které jsou na albech naprogramovány. (Opat)
Bohužel přicházím k ESOTERIC až na konci jejich setu a i v „ovíněném“ stavu si rvu vlasy, že jsem se neutrhl dřív. Zvukově bravurně a hudebně skvěle. Poslední skladba přibíjela k zemi a zněla jako rajská hudba. Strašná škoda, tohle musel být zážitek. (Coornelus)
Po AN se na pódium konečně dostali australští NE OBLIVISCARIS, před jejichž instrumentálním umem musím smeknout, ale na celý set už jsem neměl moc náladu. (Opat)
Většinu obecných připomínek, pozitivních i negativních, jsem napsal do středečního reportu, jediné, co mi navíc vyvstalo na mysli, je určitě nedostatek vody v celém areálu. Jedna korýtka u vstupu, z čehož polovina byla nefunkčních (z čehož samozřejmě nelze nikoho vinit), to je prostě v teplotách 35°C a více málo. Minimálně u zadní stage by to nějaká zařízení na opláchnutí chtělo. (Opat)
Jinak ale patří všechna čest pořadatelům, neboť je asi až nepředstavitelné, kolik práce za jedním takovým čtyřdenním (nejen) metalovým dýchánkem je. Asi každý návštěvník si vybral alespoň několik kapel, které mu udělaly radost. Pokud bych měl udělat souhrnný TOP 5 ze všech dní, všechny tři sobotní by v něm byly, dále asi TRIPTYKON a MARDUK. Zajímavým zpestřením byly také dvě malé galerie Dávida Glomby (obaly CULT OF FIRE, INFERNO, DEATH KARMA ad.) a Petera Besteho (fotografie z knihy „True Norwegian Black Metal“, které jsem sice na internetu viděl stokrát, ale v takto větším rozlišení měly své kouzlo) v příjemném prostoru Octagonu. (Opat)
Pro 21. ročník už jsou potvrzeny dvě kapely: EXODUS (USA – thrash metal) & BIRDFLESH (Švédsko – grindcore). Osobně bych uvítal i větší množství black metalu, než tomu bylo letos, tací DARK FUNERAL by bodli (úsměv). Tak mi napadlo: loni bylo kolem 30-32 stupňů bez kapky deště, letos 35-37 taktéž, jestli to takhle půjde dál, možná by nebylo od věci před scénami vybudovat koupaliště. (smích) (Opat)
Fotky: Ignor
Top 3:
- Aleš: ROSETTA, PROCESSION
- Coornelus: SÓLSTAFIR, ESOTERIC
- Goro: CRYPTOPSY, SÓSLTAFIR
- Johan: SÓLSTAFIR, DEAD CONGREGATION, ROME
- Manafob: HEAVEN SHALL BURN
- Márty: HEAVEN SHALL BURN, RATOS DE PORAO, SUCIDE SILENCE
- Niviat: CRYPTOPSY, ROSETTA
- Opat: LVCIFYRE, DEAD CONGREGATION, CULT OF FIRE
