Peťan:
Nedám dopustit na kapely, které mě v životě ovlivnily. JUDAS PRIEST jsou bezesporu jednou z nich a patří v mém žebříčku hodně vysoko. Měl jsem tuto anglickou legendu možnost vidět několikrát, pokaždé mě nadchli. Tentokrát jsem dlouho váhal, zda na koncert vůbec vyrazit. Po údajném posledním tour před pár lety jsem se zařekl, že na případné pokračování, které u podobných kapel bývá zcela běžné, rozhodně nepůjdu. Chyběl jsem na posledním koncertě v Pardubicích, ale tentokrát mi podvědomí říkalo, že bych měl vyrazit. Vždyť to může být naposled. Kupuji lístek na klasické stání. JUDAS PRIEST jsem viděl třikrát z první řady a tentokrát se mi ani nechtělo mačkat se v kotli. Scházíme se pár hodin před koncertem s kamarády, dáváme pivko, pokec a nasáváme atmosféru velkého koncertu před pražskou O2 Arénou. Dovnitř vcházíme po sedmé hodině, kupujeme ještě jedno předražené pivko a pomalu se trousíme do našeho sektoru. Stojíme nakonec ve druhé řadě hned za zábranou, cca 25-30 metrů od pódia. Ideálka. Narváno není, takže se po celý večer vůbec netlačíme a dokonce máme i prostor na to si zapařit (úsměv).
Nevím, kdo má na svědomí výběr předkapely, ale to, co vylezlo z amerických FIVE FINGER DEATH PUNCH, byla jedním slovem sračka. Nerad tohle o kapelách říkám, ale tady nemohu jinak. Parta rádoby drsňáků s nasládlými oplodňováky, za které by se nemuseli stydět ani ELÁNI. Čekal jsem, že lidi, kteří přišli na heavy metal, tuhle kapelu vyhlásí, ale k mému překvapení (zděšení) byli i rockoví taťkové k vytržení. Holt návštěva jednoho koncertu ročně asi udělá své. Nechci FIVE FINGER DEATH PUNCH nějak dál hodnotit, pro mě se jednalo o nekonečnou třičtvrtěhodinu hrůzy a utrpení…
Obrovská plachta přes celou stage a už se rozeznívá klasické intro v podobě nesmrtelné „War Pigs“ od BLACK SABBATH. Vzápětí s prvními údery letí plachta dolů a na scéně se objevuje pětice v kožených úborech – JUDAS PRIEST. Od prvního okamžiku mi spadla brada. Tihle borci jsou v neuvěřitelné formě a tak si dovolím o každém z nich napsat v pár řádcích své dojmy.
Scott Travis (53 let) – pan bubeník. Scott téměř nestárne, však je také výrazně mladší než původní jádro kapely. V Praze předváděl své umění na vysoké úrovni tak jako vždy. Přesný, usměvavý a plný nasazení. Při „Painkillerovi“ na začátku tradičně vyprášil svojí bicí soupravu, aby odstartoval největší nářez v diskografii kapely. Radost sledovat techniku tohoto elegána!
Richie Faulkner (35 let) – mlaďák v hvězdné sestavě. Richie před čtyřmi roky nahradil legendárního K. K. Downinga a nelehké role se zhostil na výbornou. Do kapely starých mazáků zapadl skvěle, přinesl svěží vítr a na pódiu umí vše skvěle prodat. Jeho střídání se s Tiptonem je plnohodnotné a díru v sestavě zalepil znamenitě. Veškerá sóla perfektně čistě zahraná včetně jeho osobní instrumentální vložky, která okořenila celý koncert a dala vyniknout nejmladšímu členu JUDAS PRIEST.
Ian Hill (64 let) – baskytarista pamětník. Ian se za ty roky příliš nezměnil. Snad jen ubyly vlasy a přibyly vrásky. Tomuhle chlapíkovi celý život stačí prostor jeden metr čtvereční, kde šermuje se svou baskytarou do rytmu hymnických skladeb své životní kapely. Praha nebyla výjimkou a ze svého „výběhu“ se Ian dostal až při závěrečné děkovačce (úsměv).
Glenn Tipton (67 let) – ikona heavy metalu a jeden z nejoblíbenějších kytaristů vůbec. Glenn zestárl, působí víc klidněji než jindy a druhou stranu pódia přenechával povětšinou Richiemu. Ovšem hudebně se jednalo opět o prvotřídní zážitek. Jeho sóla, riffy a hlavně zvuk kytary bych mohl poslouchat do nekonečna. Každý pohled na hru Glenna Tiptona byl jedním slovem úchvatný.
Rob Halford (63 let) – Metal God a mistr převleků. Jedinečným charismatem oplývající frontman opět potvrdil svou neotřesitelnou pozici. Některé skladby (např. „Victim of Changes“) si mírně upravil své současné formě, ale jinak byl jeho neuvěřitelný vokál tam, kde před lety. Zkrátka geniální. Tohle se musí slyšet naživo. Rob během koncertu měnil své svršky jako na běžícím pásu, ale především předvedl vynikající výkon, před kterým nezbývá než smeknout. K tomu si přidejte dobrou náladu, skvělou komunikaci s publikem, tradiční rozezpívávání a triumfální příjezd na Harleyi a dostanete pravého Metalového Boha (úsměv).
JUDAS PRIEST disponovali po celý koncert prvotřídním zvukem, kde byla slyšet všechna sóla, všechny melodie a výrazný Halfordův vokál. Setlist byl tvořen starými hitovkami v čele s „Eletric Eye“, „Breaking the Law“, „Love Bites“, „Metal God“, „Victim of Changes“, „Jawbreaker“, „Painkiller“ či „Living After Midnight“. Vedle těchto skladeb se skvěle prezentovaly i věci z nové desky „Redeemer of Souls“, které působily jako výborné okořenění setlistu. Nový materiál naživo funguje parádně, skladby jsou tvrdé, mají potřebný drive i nápady. Došlo samozřejmě na přídavky a dlouhé vyvolávání „Priest! Priest!“. JUDAS PRIEST zase jednou ukázali svou výjimečnost. Tyto legendy mají obrovskou sílu. Ve jménu, ve vlivu, ale především ve hraném materiálu. Důležité je, že vaření ze jména zdaleka není případ JUDAS PRIEST. Obrovské nasazení a perfektně odehraný koncert jsou důkazem toho, že to pány i v takovém věku stále neskutečně baví. Jednoho dne JUDAS PRIEST přestanou hrát, jednoho dne tu nebudeme ani my, ale věřím, že jejich heavy metal nikdy neupadne v zapomnění. Silný zážitek!
Lukáš:
Po nedávnych KISS sa v pražskej O2 Arene zastavila ďalšia veľká kapela. Britská Legenda s veľkým L menom JUDAS PRIEST. Kapela fungujúca od roku 1970, ktorá definovala a formovala heavy metal a má na svojom konte úctyhodných 17 albumov, prišla do Českej republiky predstaviť necelý rok starý album "Redeemer of Souls" v rámci rovnomenného turné.
K miestu konania prichádzame v zložení Anet, Evka, Peťan a ja s dostatočným predstihom, aby sme sa vyhli frontám pri vstupe, ale nakoniec je všetko plynulé, odbavenie je na moje prekvapenie rýchle a po pár minútkach si môžeme dopriať pivo vnútri. Nakúkneme na oficálny merch, 900 korún za tričko? To si nedovolil vypýtať ani skrblík Gene Simmons, radšej rýchlo zdrháme. Miesto si nachádzame na pravej strane sektoru na obyčajné státie, len pár metrov za zábranou, takže výhľad máme celkom slušný. Hala sa pomaly zaplňuje, svetlá zhasnú a dnešná párty začína.
Ehm... asi som sa trošku unáhlil. Predkapela FIVE FINGER DEATH PUNCH spustí svoj set a ja neviem, či mám plakať, alebo sa mám smiať. Typická moderná blbosť bez štipky vlastného nápadu, debilný image, ktorý vykradli a nevkusne pozliepali z iných kapiel... Pre mňa katastrofa. A pri pohľade okolo som určite nebol sám, kto si to myslí. Vačšina ľudí, ktorí prišli na JUDAS PRIEST, len stála a nechápavo krútila hlavami, no žiaľ sa našli aj takí, ktorých toto utrpenie evidentne bavilo. Nuž, občas mám pocit, že metal je ohrozený, ale viem, že vo svete existuje veľa ďalších maniakov, ktorých srdcia bijú pre skutočnú muziku a nedovolia pózerom hrajúcim pre 15ročné pubertiačky ovládnuť metalovú scénu.
Keď sa tí šaškovia konečne poberú z pódia, okamžite sa prestávam trápiť nad tým, čo som práve zažil. Depka je hneď preč. Vzápätí sa ozve intro ku koncertu JUDAS PRIEST v podobe reprodukovanej legendárnej skladby „War Pigs“ od nemenej legendárných BLACK SABBATH, padá plachta s logom kapely, ktorá zakrývala scénu počas prestavby stageu a zaznieva prvá skladba nového albumu „Dragonaut“. Priznám sa, že som nový album nepočul, ale naživo ma aj všetky ďalšie pecky z tejto fošny bavia. Druhá zastávka setlistu sa prepadne o 34 rokov skôr, na skromnej obrazovke za kapelou sa objavia pochodujúci panáčikovia a bohovia Halford a spol do nás hneď navalia jeden z ich najzásadnejších hitov „Metal Gods“ z kultového albumu „British Steel“. Zvuk je od začiatku dobrý a postupne sa to ešte zlepší tak, až nadobúdam pocit, že som doma na gauči a počúvam to z CD (úsmev). Kapela šlape ako dobre namazaný stroj, sledovať ich je pre mňa ohromným zážitkom. Celý život som na to čakal a skoro neverím, že sa to práve deje. Glenn Tipton pobehuje po pódiu, Scott Travis počas hrania vyhadzuje paličky až niekam k streche O2 Areny, Ian Hill drtí basu trošku nezaujato, mám pocit, že sa celý koncet zo svojej značky nepohol. Zato mladý a energický Richie Faulkner exceluje sólami a je vidieť, že si plní svoj sen a hranie ho strašne baví. No koho by to nebavilo… Halfordovi to v necelých 64 rokoch spieva náramne a jeho výšky sa mi zarývaju hlboko pod kožu. Toto som veru nečakal a o to viac si to užívam. V tomto tempe do nás naše idoly valia jeden hit za druhým. „Devil’s Child“, „Victim of Changes“, „Love Bites“, počas ktorej sa na projekčnej stene objavujú nesmrteľné zábery z filmu Nosferatu, ďalej nesmie chýbať napríklad „Turbo Lover“ či „Breaking the Law“ na ktorú všetci už netrpezlivo čakali. Pre mňa nastáva vrchol večera až počas poslednej časti koncertu, v prídavkoch. „Electric Eye“, „You’ve got Another Thing Coming“ „Painkiller“ a veselá „LIving after Midnight“. Štyri skladby, ktoré zásadne ovplyvnili môj život. V absolútnom tranze to s Halfordom „odspievam“, čo bude mať za následok moje párdňové bolesti v krku (úsmev).
Po skoro dvoch hodinkách absolútne dokonalej show, kedy sa presne zhmotnil význam slovného spojenia Heavy Metal, je koniec. Obrovský zážitok ma dobil energiou, zatláčam slzičku od dojatia a pomaličky opúšťame O2 Arenu. Na december je naplánovaný koncert JUDAS PRIEST v Brne a je dosť možné, že sa tam pôjdem podívať…
Tomáš:
Bylo by metalové hudby, pokud by nebylo anglické oblasti, známé pod svébytným názvem „Black Country“? Toto území, rozkládající se v okolí města Birmingham, se v polovině 19. století stalo centrem britské průmyslové revoluce. O více než století později byl poválečný Birmingham domovem dělnické třídy, jejíž potomci se protloukali životem plným oceli a těžby nerostného bohatství. Jedním z mála možných úniků z tohoto světa byla hudba; kde jinde ostatně mohli být metalové hudbě položeny kořeny?
JUDAS PRIEST v roce 2015 tepají energií, kterou by jim mohli závidět i lidé o dvě generace mladší. Pionýři metalového žánru jsou si své role velmi dobře vědomi a k šíření stylu, u jehož zrodu stáli, se staví s obdivuhodným zapálením. Než však jubilejní desátá zastávka kultu Jidášova vypukla naplno, bylo potřeba hlavní hvězdu večera uvést. Této role se zhostila americká skvadra FIVE FINGER DEATH PUNCH, jejíž hvězda stoupá se stejnou razancí, jako se kdysi podařilo právě JUDAS PRIEST. Moderní metal s tíživou atmosférou a výlety do zátočin extrémna zní v podání pětice z Nevady přesvědčivě; však také publikum reagovalo s patřičnou odezvou. Osobně jsem byl z jejich vystoupení ale poněkud rozpačitý. Přiznávám, předělávka „Bad Company“ od stejnojmenné skupiny, okořeněná o patřičný feeling, byla jedním z vrcholů večera; příliš mi ale neseděla stylizace jednotlivých členů a hlavně prvoplánové cílení na mladší část publika. Obzvláště iritující byla skladba „Burn MF“, která se nejpozději s refrénem stala až jakýmsi manifestem primitivismu.
Hlavní hvězda večera nic dokazovat nemusí; nespočet živých vystoupení je zárukou sehranosti, miliony prodaných desek potom hovoří ve prospěch (ač ne nezbytně) kvalitní hudby. Krátce po deváté večer tak svatostánek českého hokeje potemněl a olbřímí halou se snesl pozdrav od praotců žánru; nakousnutá „War Pigs“ od BLACK SABBATH se přetavila v živou produkci skladby „Dragonaut“ z aktuální studiovky „Redeemer of Souls“. V prvních sekundách vyložila kapela na stůl všechny karty. Za první, živé provedení písní z loňského alba zní mnohem úderněji, a to i s přihlédnutím k limitujícím schopnostem Roba Halforda („Halls of Valhalla“). Za druhé, zvukař měl pro jednou šťastnou ruku a výsledkem tak nebyla zvuková koule, jak bývá bohužel v O2 Aréně zvykem. A za třetí, Rob Halford je - i přes zmínku o jistém omezení vokálních výkonů - stále jedním z nejlepší frontmanů žánru. Jeho charakteristické výšky jsou stále čitelné a s věkem takřka neztrácí na intenzitě. Navíc Halford vládne i jakýmsi growlingem, který se stal již pevnou součástí jeho vokální palety („Jawbreaker“).
Skupina působila mimořádně uvolněně, což u kapel na podobné úrovni nebývá vždy pravidlem. Nakolik je za tím příchod Richieho Faulknera do řad skupiny těžko odhadovat, chemie z pódia ale doslova tryskala. Hned na úvod se dostalo divákům letitého hitu „Metal Gods“, který frontman ozvláštnil vokálními variacemi na refrén. Rockovovější počátky JUDAS PRIEST připomněla - v kontextu doby vydání a žánru - neobvykle dlouhá záležitost „Victim of Changes“ z desky „Sad Wings of Destiny“. Většina setlistu se ale mimo novinku zaměřila na provařené metalové kousky. Nechyběla tak příslušná porce britské oceli, v přídavku zazněl samosebou i tandem „The Hellion/Electric Eye“, který v živém provedení zatížen jakýmsi elementem osudovosti. Vrcholem večera se pro mne však stala eklektická „Beyond the Realms of Death“. Veškerou agresi tvrdších kousků přebila jedna z nejlepších balad metalového žánru...
Jedním z mála negativ koncertu tak bylo promítací plátno, které ve většině případů působilo jako pěst na oko. Většina animací byla nepovedená a pokud už neběžela nějaká z nich, střídaly se na plátně obaly desek k právě hraným kompozicím. Koncert JUDAS PRIEST se samozřejmě neobešel ani bez svého trademarku v podobě příjezdu frontmana na pekelném stroji. „Hell Bent for Leather“ poté následovalo (ne)povinné vytleskávání přídavku - a další ze zlatých hřebů, nesmrtelná záležitost „Painkiller“. Člověku až přichází na mysl, čím se musí zpěvák ve svém věku dopovat, aby ty neuvěřitelné výšky zvládal večer co večer...
Setlist:
Nedám dopustit na kapely, které mě v životě ovlivnily. JUDAS PRIEST jsou bezesporu jednou z nich a patří v mém žebříčku hodně vysoko. Měl jsem tuto anglickou legendu možnost vidět několikrát, pokaždé mě nadchli. Tentokrát jsem dlouho váhal, zda na koncert vůbec vyrazit. Po údajném posledním tour před pár lety jsem se zařekl, že na případné pokračování, které u podobných kapel bývá zcela běžné, rozhodně nepůjdu. Chyběl jsem na posledním koncertě v Pardubicích, ale tentokrát mi podvědomí říkalo, že bych měl vyrazit. Vždyť to může být naposled. Kupuji lístek na klasické stání. JUDAS PRIEST jsem viděl třikrát z první řady a tentokrát se mi ani nechtělo mačkat se v kotli. Scházíme se pár hodin před koncertem s kamarády, dáváme pivko, pokec a nasáváme atmosféru velkého koncertu před pražskou O2 Arénou. Dovnitř vcházíme po sedmé hodině, kupujeme ještě jedno předražené pivko a pomalu se trousíme do našeho sektoru. Stojíme nakonec ve druhé řadě hned za zábranou, cca 25-30 metrů od pódia. Ideálka. Narváno není, takže se po celý večer vůbec netlačíme a dokonce máme i prostor na to si zapařit (úsměv).
Nevím, kdo má na svědomí výběr předkapely, ale to, co vylezlo z amerických FIVE FINGER DEATH PUNCH, byla jedním slovem sračka. Nerad tohle o kapelách říkám, ale tady nemohu jinak. Parta rádoby drsňáků s nasládlými oplodňováky, za které by se nemuseli stydět ani ELÁNI. Čekal jsem, že lidi, kteří přišli na heavy metal, tuhle kapelu vyhlásí, ale k mému překvapení (zděšení) byli i rockoví taťkové k vytržení. Holt návštěva jednoho koncertu ročně asi udělá své. Nechci FIVE FINGER DEATH PUNCH nějak dál hodnotit, pro mě se jednalo o nekonečnou třičtvrtěhodinu hrůzy a utrpení…
Obrovská plachta přes celou stage a už se rozeznívá klasické intro v podobě nesmrtelné „War Pigs“ od BLACK SABBATH. Vzápětí s prvními údery letí plachta dolů a na scéně se objevuje pětice v kožených úborech – JUDAS PRIEST. Od prvního okamžiku mi spadla brada. Tihle borci jsou v neuvěřitelné formě a tak si dovolím o každém z nich napsat v pár řádcích své dojmy.
Scott Travis (53 let) – pan bubeník. Scott téměř nestárne, však je také výrazně mladší než původní jádro kapely. V Praze předváděl své umění na vysoké úrovni tak jako vždy. Přesný, usměvavý a plný nasazení. Při „Painkillerovi“ na začátku tradičně vyprášil svojí bicí soupravu, aby odstartoval největší nářez v diskografii kapely. Radost sledovat techniku tohoto elegána!
Richie Faulkner (35 let) – mlaďák v hvězdné sestavě. Richie před čtyřmi roky nahradil legendárního K. K. Downinga a nelehké role se zhostil na výbornou. Do kapely starých mazáků zapadl skvěle, přinesl svěží vítr a na pódiu umí vše skvěle prodat. Jeho střídání se s Tiptonem je plnohodnotné a díru v sestavě zalepil znamenitě. Veškerá sóla perfektně čistě zahraná včetně jeho osobní instrumentální vložky, která okořenila celý koncert a dala vyniknout nejmladšímu členu JUDAS PRIEST.
Ian Hill (64 let) – baskytarista pamětník. Ian se za ty roky příliš nezměnil. Snad jen ubyly vlasy a přibyly vrásky. Tomuhle chlapíkovi celý život stačí prostor jeden metr čtvereční, kde šermuje se svou baskytarou do rytmu hymnických skladeb své životní kapely. Praha nebyla výjimkou a ze svého „výběhu“ se Ian dostal až při závěrečné děkovačce (úsměv).
Glenn Tipton (67 let) – ikona heavy metalu a jeden z nejoblíbenějších kytaristů vůbec. Glenn zestárl, působí víc klidněji než jindy a druhou stranu pódia přenechával povětšinou Richiemu. Ovšem hudebně se jednalo opět o prvotřídní zážitek. Jeho sóla, riffy a hlavně zvuk kytary bych mohl poslouchat do nekonečna. Každý pohled na hru Glenna Tiptona byl jedním slovem úchvatný.
Rob Halford (63 let) – Metal God a mistr převleků. Jedinečným charismatem oplývající frontman opět potvrdil svou neotřesitelnou pozici. Některé skladby (např. „Victim of Changes“) si mírně upravil své současné formě, ale jinak byl jeho neuvěřitelný vokál tam, kde před lety. Zkrátka geniální. Tohle se musí slyšet naživo. Rob během koncertu měnil své svršky jako na běžícím pásu, ale především předvedl vynikající výkon, před kterým nezbývá než smeknout. K tomu si přidejte dobrou náladu, skvělou komunikaci s publikem, tradiční rozezpívávání a triumfální příjezd na Harleyi a dostanete pravého Metalového Boha (úsměv).
JUDAS PRIEST disponovali po celý koncert prvotřídním zvukem, kde byla slyšet všechna sóla, všechny melodie a výrazný Halfordův vokál. Setlist byl tvořen starými hitovkami v čele s „Eletric Eye“, „Breaking the Law“, „Love Bites“, „Metal God“, „Victim of Changes“, „Jawbreaker“, „Painkiller“ či „Living After Midnight“. Vedle těchto skladeb se skvěle prezentovaly i věci z nové desky „Redeemer of Souls“, které působily jako výborné okořenění setlistu. Nový materiál naživo funguje parádně, skladby jsou tvrdé, mají potřebný drive i nápady. Došlo samozřejmě na přídavky a dlouhé vyvolávání „Priest! Priest!“. JUDAS PRIEST zase jednou ukázali svou výjimečnost. Tyto legendy mají obrovskou sílu. Ve jménu, ve vlivu, ale především ve hraném materiálu. Důležité je, že vaření ze jména zdaleka není případ JUDAS PRIEST. Obrovské nasazení a perfektně odehraný koncert jsou důkazem toho, že to pány i v takovém věku stále neskutečně baví. Jednoho dne JUDAS PRIEST přestanou hrát, jednoho dne tu nebudeme ani my, ale věřím, že jejich heavy metal nikdy neupadne v zapomnění. Silný zážitek!
Lukáš:
Po nedávnych KISS sa v pražskej O2 Arene zastavila ďalšia veľká kapela. Britská Legenda s veľkým L menom JUDAS PRIEST. Kapela fungujúca od roku 1970, ktorá definovala a formovala heavy metal a má na svojom konte úctyhodných 17 albumov, prišla do Českej republiky predstaviť necelý rok starý album "Redeemer of Souls" v rámci rovnomenného turné.
K miestu konania prichádzame v zložení Anet, Evka, Peťan a ja s dostatočným predstihom, aby sme sa vyhli frontám pri vstupe, ale nakoniec je všetko plynulé, odbavenie je na moje prekvapenie rýchle a po pár minútkach si môžeme dopriať pivo vnútri. Nakúkneme na oficálny merch, 900 korún za tričko? To si nedovolil vypýtať ani skrblík Gene Simmons, radšej rýchlo zdrháme. Miesto si nachádzame na pravej strane sektoru na obyčajné státie, len pár metrov za zábranou, takže výhľad máme celkom slušný. Hala sa pomaly zaplňuje, svetlá zhasnú a dnešná párty začína.
Ehm... asi som sa trošku unáhlil. Predkapela FIVE FINGER DEATH PUNCH spustí svoj set a ja neviem, či mám plakať, alebo sa mám smiať. Typická moderná blbosť bez štipky vlastného nápadu, debilný image, ktorý vykradli a nevkusne pozliepali z iných kapiel... Pre mňa katastrofa. A pri pohľade okolo som určite nebol sám, kto si to myslí. Vačšina ľudí, ktorí prišli na JUDAS PRIEST, len stála a nechápavo krútila hlavami, no žiaľ sa našli aj takí, ktorých toto utrpenie evidentne bavilo. Nuž, občas mám pocit, že metal je ohrozený, ale viem, že vo svete existuje veľa ďalších maniakov, ktorých srdcia bijú pre skutočnú muziku a nedovolia pózerom hrajúcim pre 15ročné pubertiačky ovládnuť metalovú scénu.
Keď sa tí šaškovia konečne poberú z pódia, okamžite sa prestávam trápiť nad tým, čo som práve zažil. Depka je hneď preč. Vzápätí sa ozve intro ku koncertu JUDAS PRIEST v podobe reprodukovanej legendárnej skladby „War Pigs“ od nemenej legendárných BLACK SABBATH, padá plachta s logom kapely, ktorá zakrývala scénu počas prestavby stageu a zaznieva prvá skladba nového albumu „Dragonaut“. Priznám sa, že som nový album nepočul, ale naživo ma aj všetky ďalšie pecky z tejto fošny bavia. Druhá zastávka setlistu sa prepadne o 34 rokov skôr, na skromnej obrazovke za kapelou sa objavia pochodujúci panáčikovia a bohovia Halford a spol do nás hneď navalia jeden z ich najzásadnejších hitov „Metal Gods“ z kultového albumu „British Steel“. Zvuk je od začiatku dobrý a postupne sa to ešte zlepší tak, až nadobúdam pocit, že som doma na gauči a počúvam to z CD (úsmev). Kapela šlape ako dobre namazaný stroj, sledovať ich je pre mňa ohromným zážitkom. Celý život som na to čakal a skoro neverím, že sa to práve deje. Glenn Tipton pobehuje po pódiu, Scott Travis počas hrania vyhadzuje paličky až niekam k streche O2 Areny, Ian Hill drtí basu trošku nezaujato, mám pocit, že sa celý koncet zo svojej značky nepohol. Zato mladý a energický Richie Faulkner exceluje sólami a je vidieť, že si plní svoj sen a hranie ho strašne baví. No koho by to nebavilo… Halfordovi to v necelých 64 rokoch spieva náramne a jeho výšky sa mi zarývaju hlboko pod kožu. Toto som veru nečakal a o to viac si to užívam. V tomto tempe do nás naše idoly valia jeden hit za druhým. „Devil’s Child“, „Victim of Changes“, „Love Bites“, počas ktorej sa na projekčnej stene objavujú nesmrteľné zábery z filmu Nosferatu, ďalej nesmie chýbať napríklad „Turbo Lover“ či „Breaking the Law“ na ktorú všetci už netrpezlivo čakali. Pre mňa nastáva vrchol večera až počas poslednej časti koncertu, v prídavkoch. „Electric Eye“, „You’ve got Another Thing Coming“ „Painkiller“ a veselá „LIving after Midnight“. Štyri skladby, ktoré zásadne ovplyvnili môj život. V absolútnom tranze to s Halfordom „odspievam“, čo bude mať za následok moje párdňové bolesti v krku (úsmev).
Po skoro dvoch hodinkách absolútne dokonalej show, kedy sa presne zhmotnil význam slovného spojenia Heavy Metal, je koniec. Obrovský zážitok ma dobil energiou, zatláčam slzičku od dojatia a pomaličky opúšťame O2 Arenu. Na december je naplánovaný koncert JUDAS PRIEST v Brne a je dosť možné, že sa tam pôjdem podívať…
Tomáš:
Bylo by metalové hudby, pokud by nebylo anglické oblasti, známé pod svébytným názvem „Black Country“? Toto území, rozkládající se v okolí města Birmingham, se v polovině 19. století stalo centrem britské průmyslové revoluce. O více než století později byl poválečný Birmingham domovem dělnické třídy, jejíž potomci se protloukali životem plným oceli a těžby nerostného bohatství. Jedním z mála možných úniků z tohoto světa byla hudba; kde jinde ostatně mohli být metalové hudbě položeny kořeny?
JUDAS PRIEST v roce 2015 tepají energií, kterou by jim mohli závidět i lidé o dvě generace mladší. Pionýři metalového žánru jsou si své role velmi dobře vědomi a k šíření stylu, u jehož zrodu stáli, se staví s obdivuhodným zapálením. Než však jubilejní desátá zastávka kultu Jidášova vypukla naplno, bylo potřeba hlavní hvězdu večera uvést. Této role se zhostila americká skvadra FIVE FINGER DEATH PUNCH, jejíž hvězda stoupá se stejnou razancí, jako se kdysi podařilo právě JUDAS PRIEST. Moderní metal s tíživou atmosférou a výlety do zátočin extrémna zní v podání pětice z Nevady přesvědčivě; však také publikum reagovalo s patřičnou odezvou. Osobně jsem byl z jejich vystoupení ale poněkud rozpačitý. Přiznávám, předělávka „Bad Company“ od stejnojmenné skupiny, okořeněná o patřičný feeling, byla jedním z vrcholů večera; příliš mi ale neseděla stylizace jednotlivých členů a hlavně prvoplánové cílení na mladší část publika. Obzvláště iritující byla skladba „Burn MF“, která se nejpozději s refrénem stala až jakýmsi manifestem primitivismu.
Hlavní hvězda večera nic dokazovat nemusí; nespočet živých vystoupení je zárukou sehranosti, miliony prodaných desek potom hovoří ve prospěch (ač ne nezbytně) kvalitní hudby. Krátce po deváté večer tak svatostánek českého hokeje potemněl a olbřímí halou se snesl pozdrav od praotců žánru; nakousnutá „War Pigs“ od BLACK SABBATH se přetavila v živou produkci skladby „Dragonaut“ z aktuální studiovky „Redeemer of Souls“. V prvních sekundách vyložila kapela na stůl všechny karty. Za první, živé provedení písní z loňského alba zní mnohem úderněji, a to i s přihlédnutím k limitujícím schopnostem Roba Halforda („Halls of Valhalla“). Za druhé, zvukař měl pro jednou šťastnou ruku a výsledkem tak nebyla zvuková koule, jak bývá bohužel v O2 Aréně zvykem. A za třetí, Rob Halford je - i přes zmínku o jistém omezení vokálních výkonů - stále jedním z nejlepší frontmanů žánru. Jeho charakteristické výšky jsou stále čitelné a s věkem takřka neztrácí na intenzitě. Navíc Halford vládne i jakýmsi growlingem, který se stal již pevnou součástí jeho vokální palety („Jawbreaker“).
Skupina působila mimořádně uvolněně, což u kapel na podobné úrovni nebývá vždy pravidlem. Nakolik je za tím příchod Richieho Faulknera do řad skupiny těžko odhadovat, chemie z pódia ale doslova tryskala. Hned na úvod se dostalo divákům letitého hitu „Metal Gods“, který frontman ozvláštnil vokálními variacemi na refrén. Rockovovější počátky JUDAS PRIEST připomněla - v kontextu doby vydání a žánru - neobvykle dlouhá záležitost „Victim of Changes“ z desky „Sad Wings of Destiny“. Většina setlistu se ale mimo novinku zaměřila na provařené metalové kousky. Nechyběla tak příslušná porce britské oceli, v přídavku zazněl samosebou i tandem „The Hellion/Electric Eye“, který v živém provedení zatížen jakýmsi elementem osudovosti. Vrcholem večera se pro mne však stala eklektická „Beyond the Realms of Death“. Veškerou agresi tvrdších kousků přebila jedna z nejlepších balad metalového žánru...
Jedním z mála negativ koncertu tak bylo promítací plátno, které ve většině případů působilo jako pěst na oko. Většina animací byla nepovedená a pokud už neběžela nějaká z nich, střídaly se na plátně obaly desek k právě hraným kompozicím. Koncert JUDAS PRIEST se samozřejmě neobešel ani bez svého trademarku v podobě příjezdu frontmana na pekelném stroji. „Hell Bent for Leather“ poté následovalo (ne)povinné vytleskávání přídavku - a další ze zlatých hřebů, nesmrtelná záležitost „Painkiller“. Člověku až přichází na mysl, čím se musí zpěvák ve svém věku dopovat, aby ty neuvěřitelné výšky zvládal večer co večer...
Setlist:
- Dragonaut
- Metal Gods
- Devil's Child
- Victim of Changes
- Halls of Valhalla
- Love Bites
- March of the Damned
- Turbo Lover
- Redeemer of Souls
- Beyond the Realms of Death
- Jawbreaker
- Breaking the Law
- Hell Bent for Leather
- The Hellion
- Electric Eye
- You've Got Another Thing Comin'
- Painkiller
- Living After Midnight
