DARK GAMBALLE

SONIC BOOZE MACHINE – Doomed to Fail CD 2014, Setalight Records

Metal, doom, hardcore, rock´n´roll... Když jsem si v doprovodných materiálech k CD zaslanému na recenzi přečetl, co všechno berlínský kvartet míchá dohromady, měl jsem z poslechu debutové nahrávky docela obavy. Hlavně ten rock´n´roll mi tam nějak nepasoval, naštěstí hned první poslech prokázal, že to s r´n´r nebude tak horké...

Když poslouchám první song, přemýšlím, jaká sorta hudebních fanoušků chodí na koncerty SONIC BOOZE MACHINE; Sadističtí Black Metalisté to ale nejspíš nebudou. (úsměv) Kapela se hlásí k principům DIY subkultury, takže má asi ideově nejblíže k hardcore, ale hudební dění na albu se odvíjí spíše v pomalejším duchu, případně v tempech středních. S hardcore se okatě flirtuje, ale stejně tak není v případě úvodní „Rhinonaut“ daleko ke sludge. Skladba má docela zajímavý vývoj, od úvodních jednodušších riffů, přes zahuštěnou stěnu, až po kytarové vyhrávky; hlavně ta, která se proplétá závěrečnou pasáží, je povedená. O zpěv, nebo lépe řečeno řev, se dělí dvě hrdla, jedno freneticky řve, druhé používá hlubší polohu, takže po vokální stránce je to podobně pestré jako po hudební. Druhá skladba je totiž o něčem trochu jiném, byť se zpočátku tváří podobně; leč po chvilce pánové sešlápnou pedál a chvílemi ukazují, že jim nejsou cizí ani poněkud svižnější tempa, takže tady už můžeme mluvit o mixu groove metalu a hardcore. Nemám pravda tuhle muziku zrovna v oblibě, ale v podání německé party mě docela baví, asi i díky slušnému zvuku, v němž se nástroje neperou, ale všechny, včetně baskytary, jsou dobře slyšet. Navíc se pořád něco děje, monotónní úseky sice nechybí, ale trvají vždycky jen chvilku, po které se skladba překlopí jiným směrem. Pak nevadí, že jsou kompozice dlouhé jak týden před výplatou, když se v nich pořád něco děje. Na druhou stranu se občas přistihnu, že už je na mě těch změn moc, že mi muzika přijde hůře stravitelná, že bych se bez určitých částí, těch řekněme experimentálněji pojatých, obešel.

Když se vrátím k úvodu druhého odstavce, tak se přiznám, že odpověď na otázku týkající se fanouškovského zázemí nemám. Ono totiž dojde i na ten rock´n´roll, „Conformity Ruins“ je takovým pokřiveným r´n´r, smíchaným s německy mluveným slovem do chrochtání prasat. Nerozumím lautr nic, a počítám, že kromě Němců tohle ocení málokdo. Naštěstí to trvá jen chvilku, předposlední „Doomed to Fail“ pak nabízí úplně jinou tvář SBM, klidnější, zadoomanou, k podzimnímu počasí jako dělanou. Pro mě jde o vrchol nahrávky, opět lze zaslechnout kapku sludge, kapku doomu, kapku stoneru, celé je to zatěžkané, ale nechybí ani pěkné melodie, které se linou celou sáhodlouhou písní trvající skoro jedenáct minut. Dojde dokonce i na skoro čistý zpěv, je to působivé, až uhrančivé, prostě takhle kdyby zněla celá deska (mám sice CD, ale k dispozici by měl být i vinyl), dal bych o bod víc. Ale závěrečná tryzna mě zas vrací na zem, ponurá nervy drásající záležitost určitě potěší rozervané duše, na mě je tu toho zmaru nějak moc... možná kdesi v zakouřeném klubu by mi to přišlo k chuti víc (nesnáším zakouřené kluby, ale k téhle muzice přirozeně pasují).

Obal zdobí velmi pěkné obrázky Marca Thundergoata, dáma s lukem se tváří vážně, aby ne, když uvnitř strohého „bookletu“ (jen přeložený dvojlist) leží hromada jejích obětí, divokých prasat s šípy v tělech. Originální námět, pěkné namalované, jen škoda, že v obalu absentují texty, protože by mě docela zajímaly. 

Seznam skladeb:

  1. Rhinonaut
  2. Giving It all to the Rising
  3. This War Is Mine
  4. Conformity Ruins
  5. Doomed to Fail
  6. Iron Walls

Čas: 38:34

Sestava:

  • Stefan Keber – vocal, guitar
  • Marian Leifert – bass, vocal
  • Frank Schwarz – guitar
  • Sascha Münch – drums

www.sonicboozemachine.com
www.sonicboozemachine.bandcamp.com
http://www.setalight.com/


Zveřejněno: 30. 11. 2014
Přečteno:
2794 x
Hodnocení autora:
6 / 10

Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

01. 12. 2014 09:17 napsal/a Vojta
Booklet
Mno, originálním bych booklet moc nenazíval, mrkni se na obaly alb od Baroness nebo Black Tusk, který maloval John Baisley a uvidíš, kde se týpek víc než inspiroval.