KLADIVO NA PÝCHU

V.A.R. – Level 6 CD 2014, Pařát

Liberečtí V.A.R., čili Vratislavický Alkoholický Rachot nebo také Vratislavice Alcoholic Roar, patří už dlouhé čtvrtstoletí do kategorie poctivých, žánrově pravověrných, svým způsobem nezničitelných a v tomto ohledu ryze sympatických kapel. Žel, letos v létě po dlouhé těžké nemoci zemřel kytarista Šnek alias Sznegh, který však ještě stihl spoluvytvořit a spolunahrát příznačně nazvané šesté album skupiny, jež je věnováno právě jeho památce. Zároveň tím padlo cosi trvalého a neměnného, neboť mimo VISACÍ ZÁMEK a donedávna i novodobý OLYMPIC lze asi jen velmi těžko dohledat jinou známější formaci, která by tak dlouho fungovala ve stejné sestavě.

Mladší ročníky už dnes asi těžko uvěří tomu, že debutové album tohoto souboru bylo v květnu 1992 patnáctým nejprodávanějším albem v tehdejším Československu, a to přitom kapela nepatřila mezi ty vyloženě nejpopulárnější metalové smečky u nás, ale spíše do jakéhosi pomyslně druhého sledu. Nemůže být pochyb o tom, že prodejní čísla pozdějších nahrávek klesala prudce dolů, čili o to více je potřeba ocenit skutečnost, že to pánové nikdy nevzdali. Aktuálně se tak ocitli v paradoxní situaci, kdy vzhledem k nákladu časopisu Pařát, jehož je toto album součástí, plus nynějším obecně malým prodejům se nejenže dostanou k podstatně vyššímu počtu potenciálních posluchačů, než kolik by si koupilo samostatně vydané album, ale dokonce se tím, byť jen jako příloha magazínu, po dlouhých dvaadvaceti letech opět zařadili mezi vůbec nejprodávanější interprety u nás. Jenže s tím rozdílem, že tentokrát to žádné oficiální prodejní žebříčky nezaznamenají.

Album vyšlo sedm let po tom předchozím a proto není divu, že na něm nechybí již před čtyřmi lety živě vydaná „Hvězda Lucifer“. Nicméně nejen tato, ale i většina ostatních patří mezi dobře zahrané, leč nepříliš nápadité, občas trochu křečovité a spíše průměrné skladby, jež nezmění dějiny českého metalu, milovníkům starých pořádků však můžou stačit. Tedy zejména těm, kteří jsou na tom stejně jako kapela a i přes čím dál pokročilejší věk zůstali věrni metalu.

„Můj hevy medl, podivná pohádka a v srdci tříska vesele si kurva píská“, praví jeden z textů, čímž naznačuje mnohé. Základem budiž metal neurčitého ražení, vycházející z pevně daných klasických kořenů žánru, ale současně nepopírající ani ostře thrashmetalové počátky souboru, jak o tom svědčí kratší a údernější palby „Vránami rozklován“ či „Ledový bytosti“, vůči kterým kontrastuje tempově oddechovější, ale výrazově neméně tvrdé „Budou cvakat železa“.

Opravdu velmi těžko se hodnotí album, během jehož realizace zemřel jeden z protagonistů. Kdekdo nutně propadá pietě či sentimentu a může mít tendenci hodnotit mírněji a smiřlivěji. Každopádně je potěšitelné, že album disponuje povedeným zvukem a také zkušeným a sebejistým výkonem kapely, leč současně musí být jasné, že od pánů ve věku kolem padesátky lze už jen těžko očekávat nějaký vývoj. Nahrávka se proto nejen hudebně, ale i textově odehrává v předpokládatelných mantinelech obstarožního metalu, který zřejmě může uspokojit konzervativní vyznavače kovového žánru, jenže v jakémkoli širším kontextu nemůže mít žádný zásadnější dopad.

Na druhou stranu, když člověk vidí ty nezlomné vlasatce a vousatce, jak vytrvale řežou do kytar či bubnů, při trošce potřebné vstřícnosti z nich musí mít radost. Sice už to není takové jako kdysi, kdy „Prdel Evropy“ zněla v běžném televizním vysílání, ale snad je to alespoň o fous lepší než poslední ASGARD, ASSESSOR, TÖRR, Šakal a podobné zkameněliny.


Seznam skladeb:
  1. Samota Waldhaus
  2. Černej had
  3. Krvelačný proudy
  4. Stíny a krev
  5. Hvězda Lucifer
  6. Jednou mě zabiješ
  7. Vránami rozklován
  8. Nesahej na nás
  9. Budou cvakat železa
  10. Ledový bytosti

Čas: 41:41

Sestava:
  • Berun – zpěv
  • Sznegh – kytara
  • Shoopy – kytara
  • Vyczka – baskytara
  • Jeny - bicí

Zveřejněno: 02. 11. 2014
Přečteno:
2854 x
Hodnocení autora:
5 / 10

Autor: Oliva | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

03. 11. 2014 09:57 napsal/a Norr
Personal Destruction
Ano, sice už to není takové jako kdysi, byla „Prdel Evropy“, ale tentokrát se mi Vaři trefili do noty. A musím říct, že pravě od \"Personal Destruction\" (1992) je to deska, kterou si ještě někdy rád pustím.