Když jsem se dozvěděl, že v našem městě a v „našem“ klubu bude jiná metalová akce, než naše Peklo, docela mě to překvapilo i potěšilo, ale zároveň jsem se neubránil jistým rozpakům. Ty byly způsobené line-upem, který se vydal na společné turné napříč republikou, přičemž ani jedna z kapel nemá na Strakonice žádné vazby, navíc žádná neholduje zjednodušeně řečeno špinavější muzice, která v místních podmínkách táhne o trochu víc než melodičtější a čistější metaly. Nechci nějak machrovat, naše akce se taky nemůžou pokaždé chlubit rekordní návštěvností a vždy jsme před minifestiválkem napjatí, jestli lidi dorazí, ale strakonická zastávka Prozaic Tour mi prostě přišla jako odvážný krok do neznáma.
S Davidem a Kájou jsme do klubu vešli zhruba ve čtvrt na devět a tou dobou se v něm nacházely dvě kapely a asi pět fanoušků, takže nebylo problém chytit místo u stolu, který okupoval osamocený Rámus. Skoro hodinu se nic nedělo, jen se první kapela chystala na pódiu, dokonce se ani nikdo u vchodu nedožadoval zaplacení vstupného, organizace nikoliv punková, ale ještě volnější. (úsměv) Když už jsem u tohoto aspektu, tak to napíšu bez servítků – takhle se to prostě dělat nedá. Kapely jedou společné turné a nejsou schopné se domluvit na tak základní věci, jako je nějaký člověk u vstupu, který jednak vybere vlezné, jednak se postará, aby se do klubu nedostávali lidi, kteří na koncert jít nechtějí, pak odmítají zaplatit a horko těžko se jim vysvětluje, aby tedy odešli... Vybírat se totiž začalo v době, kdy na pódiu hrála první kapela, takže chudák Martina musela u každého stolu překřikovat kapelu a vysvětlovat některým sedícím, aby zaplatili. A takhle to šlo pořád dokola, u dveří nikdo, takže vešli dva tři lidi, nikdo jim nic neřekl, za chvíli si jich organizátoři všimli a šli je přesvědčovat, že to není zadarmo...
Až po 21. hodině začali hrát FINAL PAIN mix thrash a death metalu. Kapelu hodně srážely bicí puštěné z playbacku; pokud jsem správně pochopil tuhle záležitost, tak bubeníka mají, ale nemohl se zúčastnit. Nedokážu posoudit, nakolik by živý bicmen produkci téhle party pozdvihl, ale spíš mám obavy, že moc ne. Kdybych se měl nějak vykecat z obligátního „nebavilo mě to“, tak mě to nebavilo, protože muzika postrádala nějaké záchytné body, něco, co bych si dokázal zapamatovat, zanotovat. Slušný výkon předvedl zpěvák, naopak premiéra zpěvačky dopadla poměrně tristně, ale to možná bylo dáno nervozitou, nebo tím, že kapela nemá jasno, co a jak by slečna měla zpívat. Nelíbily se mi ani vokální vstupy kytaristy...
NEUROTIC MACHINERY jsem naposledy viděl loni na Satan Klaus Festu, od té doby ale urazila nemalý krok jinam, z deathmetalového hájemství kamsi k mixu metalu a post rocku. Metal zastupoval hlavně drsný vokál prokládaný občasným šepotem, který ale mikrofon nebral, takže to místy působilo divně, když zpěvák otvíral pusu, ale nebyl slyšet... Muzika směřovala spíše tím rockovým směrem, i když i na ten metal občas došlo. Mně se to líbilo hodně a nebyl jsem jediný, nakonec jsme se shodli, NEUROTIC MACHINERY se nám všem u stolu líbili nejvíc ze všech kapel. Mohly za to propracované kompozice, perfektní instrumentální výkony (čněl bubeník, ale ani ostatní nezaostávali) a dá se říci vlastní ksicht; o podobně znějící kapele u nás momentálně nevím.
DESIRE FOR SORROW se snaží, jsou vidět, makají, mají CD pod Pařátem i honosnější digipackovou verzi, mají parádní merch, mají vyzdobené pódium nejen bannery, ale i prapory, na pódiu vypadají všichni v černém stylově, ale co je to platné, když jsem je ještě nezažil s kvalitním zvukem. Z pódia se zase valil jednolitý mazec, který řada lidí pro zjednodušení přirovnává ke starším CRADLE OF FILTH, prostě melodický black metal se skřehotem, ale kdo se v tom má vyznat, když pořádně neslyší nic. Kytary zamotané, bicí zrovna tak, klávesy slyšitelné jen v pomalejších úsecích, kdy kytary trochu polevily... Podle mě je na vině příliš komplikovaná muzika, chtělo by to zjednodušit... Navenek energické a profi představení mě prostě nebralo...
O poznání lépe vyzněli SOUL DECODER, kteří sice nehráli nic extra objevného, ale jejich melodický death metal měl hlavu i patu a možná i díky šikovně vystavěným skladbám dokázal zaujmout po celou dobu vystoupení. Zpěvák sice vypadal, jako kdyby utekl z metalcore kapely, ale naštěstí se držel jen drsných poloh a do žádných čistých vokálů se nepouštěl; ty nařvané polohy pak často měnil, bylo vidět, že si s různorodými zpěvy dává práci a nechce znít monotónně. K dobrému vyznění přispěl i zvuk, jako mávnutím kouzelnické hůlky bylo všechno slyšet, hlavně kytarové vyhrávky, které stály za poslech.
Někdy kolem jedné je konec trochu smutné akce, na které se sešlo nějakých dvacet, možná třicet platících, z nichž se v první řadě před pódiem zdržovalo pět až osm zvědavců, takže o nějaké atmosféře mohla být řeč jen stěží. Sem tam někdo chvilku poskakoval, ale jinak se kapely musely spokojit s potleskem. Já nakonec desetiminutové pěší cesty (úsměv) nelitoval, NEUROTIC MACHINERY mi za to stáli.
S Davidem a Kájou jsme do klubu vešli zhruba ve čtvrt na devět a tou dobou se v něm nacházely dvě kapely a asi pět fanoušků, takže nebylo problém chytit místo u stolu, který okupoval osamocený Rámus. Skoro hodinu se nic nedělo, jen se první kapela chystala na pódiu, dokonce se ani nikdo u vchodu nedožadoval zaplacení vstupného, organizace nikoliv punková, ale ještě volnější. (úsměv) Když už jsem u tohoto aspektu, tak to napíšu bez servítků – takhle se to prostě dělat nedá. Kapely jedou společné turné a nejsou schopné se domluvit na tak základní věci, jako je nějaký člověk u vstupu, který jednak vybere vlezné, jednak se postará, aby se do klubu nedostávali lidi, kteří na koncert jít nechtějí, pak odmítají zaplatit a horko těžko se jim vysvětluje, aby tedy odešli... Vybírat se totiž začalo v době, kdy na pódiu hrála první kapela, takže chudák Martina musela u každého stolu překřikovat kapelu a vysvětlovat některým sedícím, aby zaplatili. A takhle to šlo pořád dokola, u dveří nikdo, takže vešli dva tři lidi, nikdo jim nic neřekl, za chvíli si jich organizátoři všimli a šli je přesvědčovat, že to není zadarmo...
Až po 21. hodině začali hrát FINAL PAIN mix thrash a death metalu. Kapelu hodně srážely bicí puštěné z playbacku; pokud jsem správně pochopil tuhle záležitost, tak bubeníka mají, ale nemohl se zúčastnit. Nedokážu posoudit, nakolik by živý bicmen produkci téhle party pozdvihl, ale spíš mám obavy, že moc ne. Kdybych se měl nějak vykecat z obligátního „nebavilo mě to“, tak mě to nebavilo, protože muzika postrádala nějaké záchytné body, něco, co bych si dokázal zapamatovat, zanotovat. Slušný výkon předvedl zpěvák, naopak premiéra zpěvačky dopadla poměrně tristně, ale to možná bylo dáno nervozitou, nebo tím, že kapela nemá jasno, co a jak by slečna měla zpívat. Nelíbily se mi ani vokální vstupy kytaristy...
NEUROTIC MACHINERY jsem naposledy viděl loni na Satan Klaus Festu, od té doby ale urazila nemalý krok jinam, z deathmetalového hájemství kamsi k mixu metalu a post rocku. Metal zastupoval hlavně drsný vokál prokládaný občasným šepotem, který ale mikrofon nebral, takže to místy působilo divně, když zpěvák otvíral pusu, ale nebyl slyšet... Muzika směřovala spíše tím rockovým směrem, i když i na ten metal občas došlo. Mně se to líbilo hodně a nebyl jsem jediný, nakonec jsme se shodli, NEUROTIC MACHINERY se nám všem u stolu líbili nejvíc ze všech kapel. Mohly za to propracované kompozice, perfektní instrumentální výkony (čněl bubeník, ale ani ostatní nezaostávali) a dá se říci vlastní ksicht; o podobně znějící kapele u nás momentálně nevím.
DESIRE FOR SORROW se snaží, jsou vidět, makají, mají CD pod Pařátem i honosnější digipackovou verzi, mají parádní merch, mají vyzdobené pódium nejen bannery, ale i prapory, na pódiu vypadají všichni v černém stylově, ale co je to platné, když jsem je ještě nezažil s kvalitním zvukem. Z pódia se zase valil jednolitý mazec, který řada lidí pro zjednodušení přirovnává ke starším CRADLE OF FILTH, prostě melodický black metal se skřehotem, ale kdo se v tom má vyznat, když pořádně neslyší nic. Kytary zamotané, bicí zrovna tak, klávesy slyšitelné jen v pomalejších úsecích, kdy kytary trochu polevily... Podle mě je na vině příliš komplikovaná muzika, chtělo by to zjednodušit... Navenek energické a profi představení mě prostě nebralo...
O poznání lépe vyzněli SOUL DECODER, kteří sice nehráli nic extra objevného, ale jejich melodický death metal měl hlavu i patu a možná i díky šikovně vystavěným skladbám dokázal zaujmout po celou dobu vystoupení. Zpěvák sice vypadal, jako kdyby utekl z metalcore kapely, ale naštěstí se držel jen drsných poloh a do žádných čistých vokálů se nepouštěl; ty nařvané polohy pak často měnil, bylo vidět, že si s různorodými zpěvy dává práci a nechce znít monotónně. K dobrému vyznění přispěl i zvuk, jako mávnutím kouzelnické hůlky bylo všechno slyšet, hlavně kytarové vyhrávky, které stály za poslech.
Někdy kolem jedné je konec trochu smutné akce, na které se sešlo nějakých dvacet, možná třicet platících, z nichž se v první řadě před pódiem zdržovalo pět až osm zvědavců, takže o nějaké atmosféře mohla být řeč jen stěží. Sem tam někdo chvilku poskakoval, ale jinak se kapely musely spokojit s potleskem. Já nakonec desetiminutové pěší cesty (úsměv) nelitoval, NEUROTIC MACHINERY mi za to stáli.
