TRNY & ŽILETKY "Podměstí"

Čtvrtek 6.2.2014, Praha - MeetFactory

Stárnutí některých rockových hvězd se zdá být jen kosmetickou záležitostí; duchem stále mladí, srdce oddaná žánru. Čas od času se ozvou hlasy, že umělec by měl vytušit, kdy skončit, kdy se stává stínem sebe sama. Samozřejmě, s chřadnoucí fyzickou schránkou jsou výkony hudebníků čím dál více limitovány; více než stoprocentní výkon (vroubený často chladným přístupem) ocením ale nadšení, se kterým se veteráni, pionýři metalové hudby do svého výkonu pokládají...

Udo Dirkschneider je v našich zemích častým, vítaným zjevením; po festivalových štacích se cyklus jeho vystoupení přenesl zpět na klubová pódia, která mu ostatně sluší více, než prostory pod širým nebem. Pražská zákoutí byla svědkem jeho návštěvy v rámci "Christmas Metal Symphony" sice před několika týdny, to ale zapěl ze svého repertoáru jen několik písní (a "Svatou noc" k tomu), na plnohodnotné vystoupení došlo až nyní. Těžko si představit lepší prostředí pro jeho vystoupení, než pražský multifunční prostor, skrytý pod hlavičkou Meet Factory. Ač je klubů s industriálním rázem po Praze více, MeetFactory získává plusové body svým umístěním. Pásy železničních kolejí, nedbale pohozené před prahem, cihlové budovy nahlodané zubem času, vrakoviště dopravních vehiklů v sousedství. Metalovější genius loci na tváři Prahy těžko pohledat.

Hvězda večera přivezla krom své maličkosti i hutný předkrm v podobě krajanů BLACK BLITZ, sídlících v Mnichově. Sympatická trojice kráčí po vyšlapaných cestičkách, nařknutí z vykrádání se však nonšalantně vyhýbá entusiasmem, kterým je jejich vystoupení prodchnuto. Kombinace sedmdesátkových riffů AC/DC se snoubí s dravějšími metalovými postupy, vynašlými o dekádu později. Kytarista/pěvec Thomas Bauer, sympaťák každým coulem, se dřevním rockem inspiruje nejen hudebně, ale i co do pódiové stylizace; s umem se mu daří vyhýbat bodu, ve kterém by se jeho pódiový charakter dostával na hranu nepřesvědčivých póz. Kytarové party si berou za inspiraci metu nejvyšší - mezi tóny občas probleskne zachmuřený Ritchie Blackmore, o chvíli později se z rozmáchlých gest vynoří nefalšovaný rock'n'roll. Nepopírám - z BLACK BLITZ nedští originalita, ale svým přístupem k věci zaujmou natolik, že si těžko člověk představí lepší těleso na rozehřátí publika.

U metalového kmeta se v kontrastu předešlých vět nějaké to kovem nasáklé klišé očekává - ostatně jako jeden z mála, Udo byl u toho, když se poklepávalo na základní kámen žánru. Loňská novinka "Steelhammer" se v koncertní smršti vytvrdila a zasloužene zaujala své místo ve třetině setlistu. Čtrnácté studiové album (které se podle mnohých vrací ke kořenům kapely) je ostatně tím nejlepším, co U.D.O. za poslední léta nahráli - svou roli dost možná sehrála i generační obroda sestavy. Dlouholetá kytarová dvojice Stefan Kaufmann - Igor Gianola byla nahrazena tandemem Andrey Smirnov - Kasperi Heikkinen; z kapely se tím pádem stalo regulérní mezinárodní těleso. Zatímco Smirnov pochází z Ruska a našincům se mohl představit v nedávné době v roli doprovodného kytarové dříče zpěváka BLAZE BAYLEYHO, Kasperi (sídlící v Helsinkách) byl svého času členem AMBERIAN DAWN či koncertní posilou GAMMA RAY. Nad kvalitami zmíněných netřeba pochybovat, otázkou bylo, jaká chemie mezi nimi samotnými i se zbytkem kapely zavládne.

Krátce po deváté večerní vytvořila instrumentální sekce v sále zuřivý nápor podkladů pro Udovi vokální kreace. Úvodní "Steelhammer" zněla daleko lépe, než z desky a totéž se dá tvrdit i o zbytku novinek, které šestice natěšenému publiku předložila. Na pódiu stál toho večera opravdu sextet - angažmá za klávesami dostal nepříliš známý Ulli Köllner, který se ukázal být nejslabším článkem sestavy. Hudba U.D.O. sem tam sice klávesové pasáže obsahuje, klávesy ale "zněly" i v těch skladbách, jejichž aranžmá je postaveno výhradně na strunných nástrojích s bicí kanonádou. Výsledkem bylo, že zmíněný muzikant byl schopen během celé písně vystřídat tři tóny; jeho hlavní rolí bylo zřejmě hecování publika, to ale zvládal dost dobře frontman sám a chvílemi jsem ke klávesákovi cítil silnou averzi. Zbytek sestavy se se svými popasoval na výtečnou; "malý velký muž" za mikrofonem nastavil svou hlasovou cirkulárku na nejvyšší otáčky, kytarové duo se během několika měsíců společného koncertování sehrálo fenomenálním způsobem. Uda člověk na proslovy příliš neužije, nechává za sebe hovořit hudbu - jestli během těch 120 minut, které strávil na pódiu, prohodil k publiku pět vět, bylo to až moc.

Hudební produkce večera krom novinkových skladeb dlela dílem v začátcích kapely, svůj kousek potom ukrojily silné písně z devadesátých let. Klasická "They Want War" zapojila do skladby i několikasethlavé publikum, vinou počátečního nevydařeného nazvučení jsem ji zpočátku považoval za skladbu z posledního alba; zda to hovoří pro kvality nové desky, nevím, nové věci zněly naživo ale sakra dobře. "Devil's Bite" zaťal do rozvášněné atmosféry kovové čelisti a pasoval se na vrchol večera; pozadu nezůstaly ani starší sourozenci. "Azrael", balada laděná na temnou strunu, ukázala, kterak vytvořit melancholii ve vrcholovém rocku. Zpestřením v polovině show se stalo nezbytné sólování, které muselo nutně vzít vítr z plachet i posledním pochybovačům, ušklíbajících se nad novými posilami. Poslední záchvěvy koncertu patřily letitým klasikám Accept, vyprošeným ve dvojitém předvolávání kapely zpět na pódium. Eliška s kovovým srdcem v hrudi mi vždy vykouzlí úsměv; sborové prozpěvování melodie staletí staré skladby má v sobě nádech mystična.

V den koncertu zbývaly do Udových 62. narozenin přesně dva měsíce. Dvě hodiny, které tráví na dlouhých štacích takřka každý večer na pódiu, by byly zkouškou vytrvalosti i pro ty, kteří jsou o dvě generace mladší. Klobouk dolů.

Za poskytnutí fotografií děkuji Karlovi Fleischhansovi.

Zveřejněno: 08. 02. 2014
Přečteno:
2915 x
Autor: Tomáš | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

09. 02. 2014 10:48 napsal/a Asphyx
HELL
moc pěkný report a tak trošku závist, že jsem tam nebyl....díky...