TARJA – What Lies Beneath

Druhá šance - živná půda zlomyslně smýšlejících - první dojem nesmaže; i ze sebehlubší propasti se ale většina lidí dokáže vyškrábat, třebaže o něčem takovém nemají potuchy...

Ač se mohou tři léta, po která trvalo Tarje nahrát následovníka debutu, zdát přlíš dlouhými, pro výslednou podobu díla se ukázaly být tři roky esenciálním časem. Dobou, která měla mít zásadní vliv na to, zda finská zpěvačka ustojí záři reflektorů; zástupů hudebníků, kterým sólová kariéra zlomila vaz, se po šedých pláních hudební historie prochází nespočet.

TARJA vsadila po vydání "My Winter Storm" na olbřímí turné, které dalo masám návštěvníků ochutnat skladby z debutu (které teprve v koncertním šatu dostaly ten správný odstín), ale především ukázalo zpěvaččinu ochotu vůči fanouškům. Živá komunikace s publikem a vřelá pokoncertní setkání sejmula z ledové královny mrazivé břímě. Výsledným vystoupením dost napomohla i Tarjina doprovodná kapela, ze které číšel čirý entusiasmus a ze preformovalo jádro, doprovázející Turunen dodnes. Během takřka tříletého turné nasbírala rodačka z Karelie dostatek zkušeností, které se jala přetavit do hudební podoby; i některé novinky, které zazněly během onoho prvního turné ("Enough"), ukazovaly skladatelsky vyspělejší postupy, propracovanější aranžmá.

Kompozice druhého alba začala během letních dní roku 2009, necelých dvanáct měsíců před samotným vydáním. Zkazky z příprav, pre-produkce a konečně nahrávání uvedly fanoušky dílem v očekávání a dílem v napětí, jak se nástupce  debutu (do morku kosti průměrného) vyvede. Vsazeno bylo dost - případný propad u laické i odborné veřejnosti mohl znamenat konec koncertních příležitostí, popř. degradaci hudební kariéry na "vzpomínková" turné, sestavená výhradně ze skladeb z katalogu NIGHTWISH. "What Lies Beneath" pokropilo ustarané tváře živou vodou...

Žánrová diverzita, představená na "My Winter Storm", hraje prim i na druhém albu, zásadní rozdíl je však v otupení ostrých přechodů mezi styly. Zatímco první album bylo nahodile seskládanou mozaikou střípků, tvořící ve výsledku kakofonickou změť barev, na pokračování se podařilo přesahy mezi styly částečně vyretušovat. Prim hraje samozřejmě stále tvrdá hudba, většina skladeb je na své bázi psána pro metalové nástroje; těch se tentokrát ujmuli hudebníci, podílející se i na živých vystoupeních. Někteří z nich krom svého umu přidali skladbám zdánlivě i typické prvky své osobní hudební historie; nejpatrnější je v tomto směru klávesák Christian Kretschmar, podílející se na chodu německého synth-popové skupiny SCHILLER. Jemné klávesové rejstříky a ambientní plochy tvoří základ bonusové skladby "Naiad", protkána jimi je ale i baladická "I Feel Immortal". Veliký vliv (ač zpočátku nepříliš postřehnutelný) zanechaly na skladbách postupy, známé z art rockového prostředí. Úvodní "Anteroom of Death", jež na sebe vzala titul nejprogresivnější skladby desky, nabízí posluchači za clavicembalových trylků osobitou snahu o metamorfózu dojmu z předchozí Tarjiny tvorby. Ladění orchestru v sobě nese ale více než metaforický vzkaz o přerodu; udává i tón, v jakém se následující hodina ponese.

Na klavíru postavená "Underneath" si posluchače získá počáteční jemností, po chvíli rozprostřené na plochu smyčců. Gradace v podobě bicích a kytar jemně tkanou strukturu skladby lehce narušují; je zde znát snaha o podobný propletenec, jakým do orchestru modeloval rockové party Holopainen, v případě Tarji je ale chvílemi takové propojení kontraproduktivní. Na stejném principu postavená "Rivers of Lust" zaujme nenapádně zakomponovaným mellotronem, sama sobě škodí přílišným nánosem sborů. Příjemným osvěžením je metalová část alba, tedy ta část, která byla na první desce nejvíce pochroumána produkcí a nedotaženou kompozicí. Rockový nářez "Little Lies" je prošpikovaný kytarami, které soudobý svět symfometalových kapel v drtivé většině postrádá. Velikým plusem desky je postavení basové kytary, konečně slyšitelné; její odvěká role - "vytvrzovat" hudbu - je zejména v rockovém průmyslu důležitá a je otázkou, proč byla v mixu na minulé nahrávce tak nešťastně stažená do pozadí. Zdatně totiž vytváří prostor pro sólování hostujícího Joea Satrianiho ve "Falling Awake", jehož rukopis do kontextu skladby krásně zapadá. Doporučuji sehnat si/shlédnout "alternativní" verzi, ve které se sólující kytary ujmul Kanaďan Jason Hook, který je svým riffujícím stylem v opozici vůči Satrianově shreddingu.

Pokud by "What Lies Beneath" vyšlo jako Tarjin debut, nikdo by zpěvačce nemohl vytknout slovo, na druhou stranu byla druhá studiovka ve své době příjemným překvapením a úlevným oddechnutím zároveň. Deska samozřejmě trpí mouchami, ty ale lze s přimhouřením oka v rámci "nezbytného" chybování (které je předpokladem rozvoje) odpustit. Turunen našla svůj styl a to, co se zdálo být na debutu jakýmsi "zmatením mysli", vykrystalizovalo v postupy, nenásilně a s úspěchem mísící Tarjino hudební pozadí.