„Čiré zoufalství a beznaděj. Tápání v temnotě a všudypřítomný strach. Nejsvětlejšími barvami v širokém dalekém okolí jsou jen pochmurné odstíny šedi. Jinak se vším prolíná jen černá s ještě tmavší. Zvíře chycené v pasti, marně se snažící ukousat si vlastní tlapu. Smrt by mohla být východiskem, ale zde se zdá být jen tou jednodušší cestou. Najednou se vynoří z matky (ano je to ta na obalu) dítě s pokřiveným obličejem. A místo typického křiku novorozeňat se z jeho úst ozývají první sotva srozumitelná slova rouhání.“
SVART CROWN jsou takovým malým temným úkazem na evropské undergroundové scéně. Hráli si vždy po svém a vždy byli zcela originální. Jejich základy, původně vystavěné na muzice, kterou tvořily takové spolky, jako jsou IMMOLATION, INCANTATION (s notnou dávkou syrového black metalu), byly pokaždé obohacovány vlivy od smeček jako DEATHSPELL OMEGA, BLUT AUS NORD a možná chvílemi i GORGUTS a ULCERATE (slyším tam jenom já střípky starých VITAL REMAINS?). Na každém novém albu byly pokaždé „odkazy“ na tyto kapely „doplňovány“ jejich vlastními, postupně čím dál „originálnějšími“ nápady. SVART CROWN si tak získali časem svůj jasný nezaměnitelný rukopis s jakousi tajemnou aurou, která se kolem jejich tvorby vždy vznášela.
První, ne příliš šťastné setkání jsem s touhle kapelou zažil při jejich vystoupení před lety v Plzni, kde jsem byl totálně nachlazen a vůbec se mi nelíbil zvuk. I přesto jsem si (místo piva) koupil jejich předchozí desku „Witnessing the Fall“ (2010). Ta se postupně stala mou oblíbenou vždy ve chvílích, kdy jsem měl chuť na pořádný zlo-metal. Na novinku jsem čekal tedy s napětím. Ještě před koupí desky jsem si střihnul jejich koncert s NILE v Praze, kde jsem dostal od jednoho pařícího fanouška omylem takovou ránu, že jsem celý set postával raději v poklidu v zadních řadách (na pódiu se mezitím odhalovala temnota v plné své síle). Co mě doma pak docela „odpuzovalo“ od poslechu nové desky, byl podle mě nehezký cover od Stefana Thanneura. Nic proti těhotným ženám, ale dovedl bych si představit něco „příhodnějšího“. To je ale asi tak vše, co bych si (s dlouhým odstupem času) dovolil této desce vytknout. Zlo začalo pomalu pronikat do mojí krve.
Rovnou přiznávám, že jsem recenzované novince přicházel na chuť postupně, polehounku, dokonce jsem mnohokrát CD odložil s tím, že na něj nemám vůbec náladu. Je sice pravda, že byl udělán zase velký posun ve zvuku (Francis Caste) a produkci, ale častokrát mě odrazovala pro mě poměrně velká „nestravitelnost“ „Profane“. Oproti svému předchůdci je totiž zase o nějaký řád košatější, pestřejší a tím pádem i náročnější. Tedy alespoň pro mě. Jenže pak jsem se chytil jako krysa na jed. Zajímavé je, že první, co mě dovedlo udržet u nahrávky, byla hra nového bubeníka. Líbí se mi, jakým způsobem Nicolas Muller hraje a on byl nakonec tím, kdo mě k novému počinu „přivedl“. Oceňuji i způsob, jakým je celá deska „poskládána“. Songy (a celá deska) krásně postupně gradují, pořád se vlastně „něco děje“ a vy nemáte ani na chvilku chuť od přehrávače odejít (pokud jste tedy již „chyceni“).
„Profane“ je pečlivě vystavěným albem, na kterém není ponecháno nic náhodě. Jemnější, pomalé pasáže se střídají s těmi energičtějšími. Vše je zahaleno do houstnoucí temnoty a pokud si při poslechu začnete postupně trhat nehty ze svých prstů, nedivte se. Možná se některým z vás rozskočí mozek na všechny strany a budete mít co dělat, dát ho zase dohromady, ale věřte tomu, že tahle muzika za trochu toho utrpení stojí. Kytarová sekce vám postupně vytáhne svými „netypickými“ motivy veškeré zuby i s kořeny. Budete si časem mumlat jednotlivé pasáže nihilistických textů a mocnosti pekelné vám budou připadat proti téhle desce jen jako parta usmívajících se kamarádů. Všeobjímající atmosféra smrti vás zcela pohltí a bude jen na SVART CROWN, zda vás pustí ze svých krvavých drápů nebo roztrhá na malé kousky.
SVART CROWN jsou na nové desce jako nějaká právě probuzená a pořádně hladová bestie. Chtějí ničit, kousat, usmrcovat hudbou a ještě váš zrak zakalit nikdy nekončící nocí. Francouzi chrchlají jako právě čerstvě se houpající oběšenec, vše je jakoby přiškrcené, bublající a pak v určitých momentech doslova tryskající. Jestli už vám někdy praskl dlouho tepající vřed, určitě víte, o čem mluvím. Hnilobná, vroucí deska plná skvělých nápadů, rouhání, zoufalství a obrovského kotle černoty!
Seznam skladeb:
- Manifestatio Symptons
- Genesis Architect
- Intern.Virus.Human
- In Utero: A Place of Hatred and Threat
- Until the Last Breath
- Profane
- The Therapy of Flesh
- Venomous Ritual
- Ascetic Purification
- Revelatio: Down Here Stillborn
Čas: 43:16
Sestava:
- JB Le Bail – zpěv, kytara
- Clement “Klem” Flandrois – kytara
- Ludovic Veyssiere – basa
- Nicolas Muller – bicí
http://www.svartcrown.net/
https://www.facebook.com/SVARTCROWN
http://www.lastfm.fr/music/Svart+Crown
http://www.reverbnation.com/svartcrown
http://www.listenable.net/
