Věříte na převtělení duší? Že ne? Ale prosím vás. Zkuste se schválně rozhlédnout kolem sebe. To nevidíte, že tamta paní, co má tolik vyplašené oči, mohla být v minulém životě klidně neustále štvanou zvěří? Možná kdybyste se jí zeptali, vyprávěla by vám o tom, jaký má neustále vyděšený život. A ten podmračený, od prvního pohledu zlý pán? Možná nějaký „bývalý“ nájemný voják, co? Na reinkarnaci by přísahala spousta lidí, náboženství i jedinců, kterým se neustále vrací nevysvětlitelné sny. Pokud bychom na tuto zajímavou myšlenku přistoupili, dlouho jsem přemýšlel, kým by mohli být v minulosti Finové KALMAH. Ti už od roku 1998 přísahají na melodický death metal a pokud bych se měl vrátit kousek do minulosti, tak mi v hlavě neustále zůstává vzpomínka na obal jejich mého oblíbeného alba „The Black Waltz“, kde je na coveru znázorněn obličej, který si budu pamatovat asi celý život (smích). Kapela tenkrát měla i nádhernou promo fotku, kdy seděli u nějakého jezera na staré oprýskané loďce. Napadá mě, bez přemýšlení, že KALMAH by mohli být potomci „těch, co přicházejí z temných močálů“.
Od té doby se KALMAH vydali do své země plné vody a zla jen třikrát. Ani jeden z těchto výletů se mi příliš hudebně nelíbil. Pokaždé se jednalo o dopředu jasně předvídatelné melodie naroubované na poslední zbytky death metalu (a blacku v jeho „příjemné“ podobě). Pánové pomalu měnili i image z drsných neurvalců na novodobé „hezčí“ metalisty a já si vždy jen jejich alba zběžně projel. Nezůstávalo ve mně zhola nic, co bych si pamatoval. Zkrátka, ten směr, kdy se jen přidávají další a další jemnější melodie mi nedělal vůbec dobře. Letos jsou zde tito potomci lidí z močálů zpět a abych pravdu řekl, několik prvních setkání nedopadlo opět příliš dobře. KALMAH jsou dnes „příjemní“ natolik, že se jedná spíše o vedle sebe poskládané „veselé“ melodie ve stylu CHILDREN OF BODOM, než o nějaký řezající, rázný a dynamický materiál. Stále častěji znějí klávesy, které mi přijdou dost obyčejné a hlavně již tisíckrát ohrané. Pokud bych na desce hledal nějakou sílu, našel bych ji ve zpěvech. Ty jsou zpracovány na výbornou. Opravdu se chvíli cítím jako na srazu Vikingů. A to teď nemyslím ty zástupy dnešních rádoby seveřanů s umělými kožešinami kolem krku a uříznutým rohem ze supermarketu. Tady opravdu cítím chvílemi tu surovost, nehostinnost, smutek a stesk po zimě.
Deska jako taková obsahuje všechna klasická „klišé“ melodického death metalu. Jsou ale použita celkem vkusně a pokud jste fanoušci tohoto žánru, budete určitě spokojeni. Naleznete zde jak rychlé vypalovačky s heavy feelingem, tak pomalejší valivé kousky, kdy si určitě rádi zahrozíte. Trošku mi vadí, že je vše zabaleno do poměrně nevýrazného zvuku. Kapela, která mi kdysi trhala hlasivky z těla, jak byla plná energie, má dnes příliš „příjemnou“ produkci. To je ale v současnosti úděl mnoha kapel a KALMAH tak můžou v klidu útočit i na soukromé žebříčky drsnějších heavy metalových posluchačů. Mám se „Seventh Swamphony“ ještě jeden velký problém. Po delší době se album rychle „oposlouchá“. Zkrátka, jako bych u každého dalšího začátku songu již dopředu věděl, co přijde. Chtělo by to nějaké oživení, kus něčeho nového, neotřelého. Také kytaristé bohužel nemají dostatek nápadů na to, aby utáhli celou takto dlouhou desku. Občas je tak slyšet poměrně dost vycpávek a vaty.
Marně a dlouho jsem tápal, čeho bych se na „Seventh Swamphony“ chytil. Toho klišé bylo na mě někdy až příliš. I přesto musím uznat, že je na desce spousta zajímavých, dynamických momentů, příjemných chvilek i refrénů, které člověk nevyžene jen tak z hlavy. Nejsem samozřejmě cílová skupina posluchačů a tak je můj pohled možná trošku zkreslený (zase se možná na CD dívám z většího nadhledu), ale i tak musím uznat, že po nějaké době jsem si byl dokonce schopen připustit, že se mi album v podstatě docela líbí. Nebudu na něj mít pravděpodobně náladu příliš často, dokonce si ho ani sám nekoupím, ale darovanému koni se nemá hledět na zuby a tak si myslím, že občas dám KALMAH znovu šanci. On totiž ten výlet do severských močálů (které se nachází hned vedle jezera BODOM) dopadl v podstatě dobře. To je sice na dnešní dobu málo, ale pořád se jedná o celkem vkusně provedené album, které určitě udělá radost nejednomu fanouškovi kapely. A ta síla melodie tam jednoduše ještě občas je. Jen ji musíte pečlivěji hledat.
Seznam skladeb:
- Seventh Swamphony
- Deadfall
- Pikemaster
- Hollo
- Windlake Tale
- Wolves On The Throne
- Black Marten´s Trace
- The Trapper
Čas: 41:17
Sestava:
- Pekka Kokko – zpěv, kytara
- Antti Kokko – kytara
- Timo Lehtinen – basa
- Janne Kusmin – bicí
- Veli-Matti Kananen – klávesy
http://www.kalmah.com/
https://www.facebook.com/kalmahofficial
http://spinefarmrecords.com/gb/
