BLACK OATH – Ov Qliphoth and Darkness

Že nám sem na Fobii chodí od vydavatelství I Hate na recenze desky nelehké stravitelnosti, na to už jsem si zvykl, a jsem za to i svým způsobem rád. Jakkoliv mi je toto švédské vydavatelství sympatické, sem tam se u něj ale objevují tituly, jejichž poslech mě nenaplňuje. Na druhou stranu se našlo i dost takových, které mi pomohly objevit kvalitní undergroundové spolky, na které bych asi těžko jen tak někde narazil. Navíc u této stáje vyšlo zde nedávno mnou recenzované album mých oblíbenců JEX THOTH, které mě dokázalo zahřát u srdce.

BLACK OATH jsou tedy další chuťovkou ze stáje I Hate, jejíž chuť trochu padá na jazyk. Chuťovkou, která bude šmakovat jen těm největším gurmánům a všeobecnému veselí zůstane pravděpodobně zapovězena. V jednu chvíli chutná, za nedlouho dostává trpčí příchuť. Ne snad, že by jejich hudba byla extrémně složitá, ale procházka růžovou zahradou to zrovna dvakrát také není. Italské trio vytváří dunivé skladby, inspirované starým doom metalem, který moc prostoru k nadechnutí neposkytuje. Dlouhé kompozice pohybující se mezi šesti až osmi minutami jsou poměrně ortodoxní záležitostí. Většinou jsou to pomale se ploužící, těžkou atmosférou nasáklé věci, těžící z dlouhých riffů (často na mě až moc heavy), bohužel sterilně pojatých bicích. Chápu, že ty monotónní riffy neposkytují velký prostor na nějakou úžasnou kreativitu, ale tím pádem deska sedí až moc na zadku. Nejbližší je mi zvuk basy. Hrubý, výrazný, až téměř hmatatelný.

Hůř stravitelným se pro mě stává zpěv kytaristy A.th. Přiznávám se, že tento typ vokálu mi nikdy neseděl a bohužel ani v případě BLACK OATH výjimku neudělám, a moc si ho k tělu pouštět nebudu. Jeho civilně, žádným efektem nezměněný výraz, mi evokuje heavy metalové kapely, které bytostně nesnáším. Naštěstí se A.th nepouští do nějakých přehnaných výšek, drží se středů, ale i tak mi jeho výpravná poloha zůstává zapovězena a mým oblíbeným zpěvákem se nikdy nestane.

Pochvalu si ode mne, kromě podařeného obalu, zaslouží především úvodní track „Esbat (Lamiae Sinagoge Pt. 2)“. Možná to bude tím, že je instrumentální, ale skladba je zdařile vystavěná a má zajímavou atmosféru. I přes lamentování výše, nalézám v každé skladbě nějaký zdařilý moment, či pasáž, které dokážu ocenit a v duchu tleskám. Bohužel, až na zmíněnou první věc, nejsem schopen vypíchnout jednu celou další skladbu, která by snesla má soukromá přísná měřítka. Na druhou stranu slyším spoustu nešvarů, které mi poslech „Ov Qliphoth And Darkness“ ztrpčují.

Tradiční zastánci doom metalu a uctívači sabbatu, zde především legendy CANDLEMASS, nenapravitelní hledači a jim podobní, si jistě nad poslechem druhého řadového alba BLACK OATH  smlsnou. Mě pro tentokrát jejich materiál nechává klidným, labužníkem se nestávám, zatím zřejmě nejsem dost zralý plnohodnotně chuť „Ov Qliphoth And Darknessů“ vychutnat. Buď se budu muset polepšit, nebo se s tím naučit žít.

Seznam skladeb: