Nejbližší koncerty
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
  • 08. 04. 2024Pestilence se vrací do Ostravy! Tentokrát je doprovodí Ca...
HUSMAN FEST

Můj milý deníčku, původně jsem Tě chtěl zatěžovat podrobným popisem celého, námi jetého turné NF tour 2004.

Pak mě ale napadlo, že lepší a rozhodně méně nudné než podrobné popisování cesty, klubů, chlastaček, jednotlivých koncertů apod. bude vytáhnout z této akce jen několik málo drobných postřehů, přeřeků a hlavně několik zajímavých výroků od účastníků tohoto tour?

Jak začít? Zřejmě od začátku, že? První výrok, který mám zaznamenán, je zvláštní tím, že se objevoval prakticky po celou dobu turné, lépe řečeno po celou dobu turné, kde se vyskytoval  Ivoš z DH. Zasvěcení již možná tuší o jaký výraz jde, nezasvěcení věřte, že nám zúčastněným se díky jeho frekvenci užívání vryl pod kůži a do mozkových kůr snad navždy, a to hlavně proto, že vcelku časté výrazy, jako je například ?ahoj?, se na turné neobjevovaly zdaleka tak často jako Ivošův výrok:, ?Stoupa chytil gumídka?.  Kdy, kde, proč? Nevím. Ty postavy jsme si nakonec dohromady dali, ale význam tohoto rčení, ten mám unikal po celou dobu turné a vlastně uniká i dnes.

Další člověk, který mě zaujal svou výřečností nebo spíš znalostí cizích jazyků, byl David - řidič dodávky. První setkání s ním a s jeho kosmopolitním řečnickým talentem proběhlo v Bratislavě před KD Důbravka. Stalo se tak, když jsme šli pomoct s vykládkou aparátu z auta, když se kluci zdrželi na cestě z Polska. Přicházeli jsme v době, kdy David mluvil na kluky z NF. Už z dálky bylo vidět, že kluci na jeho proslov tak nějak nereagují. Záhy nám to bylo jasné. Kluci snad ani rozumět nemohli, protože David mluvil excelentní, plynnou, profesorskou slovenštinou.

Když jsem ho upozornil, že mluví jiným jazykem něž je jejich mateřština, řekl něco ve smyslu, ?když chcou, tak rozumí, ale jak to tak vypadá, tak teďka zrovna nechcou.? A je fakt, že po čas dalšího putování Evropou už kluci rozumět chtěli a David se s nimi vždycky v pohodě domluvil. A to i když zašel k výrazům, které s ruštinou zrovna moc nesouvisí. Jako například u jednoho stánku se suvenýry, když kluci z NF kupovali dárky svým blízkým. David, obeznámen se zákonitostmi ruského jazyka, ví totiž, že Rusové nemají ?H?, se ptá Janise, ?Što ty pakupil, tóže? grněk?? Technicky správně, lingvisticky nikoli. Ale nejen David, i Ivoš se vyznamenal coby zdatný překladatel. Rusky mluvil jak když střihne a někdy překvapil svými výrazy i samotné Neglectiky. Za všechny uvedu jeden výraz, který si nakonec osvojili i rození Rusové v řadách NF a pevně věřím, že ho kluci v Lotyšsku úspěšně domestikují. Kdybyste někdy na svých cestách  v rusky mluvících zemích slyšeli větu: ?Eto očeň chujovo,? tak věřte, že tato věta nepochází z místního žargonu, nýbrž z jedné bloňďaté české lebky. David si na oplátku, protože měl vésti kluky až do Lotyšska, rychle osvojil několik peprných výrazů zase z jejich domoviny. Pro případné zájemce o cestu do Lotyšska uvedu  pár slov:

Děvčata ? meitenes, milovat se (spíš ale š..at) ? pisties a do p.či ? pie dirsas.

Tak to bychom měli v kostce základy lotyštiny, ale zpátky na Slovensko. Nemůžu si nechat pro sebe slovenskou dobrosrdečnost s nezměrnou vstřícností a ochotou pomáhat. Už když jsme přijeli, ptali jsme se staršího vrátného KD na cestu do sálu. I když byl soustředěně zahleděn na TV a mysleli jsme, že se kvůli nejmenované inteligentní venezuelské telenovele s námi nebude chtít vůbec bavit, k našemu údivu vyskočil jak zdatný šedesátník a  se slovy ?Vy jstě od metála?? nás ochotně, i když mu už táhlo na padesát, provedl celým kulturákem až k sálu, kde nás předal jednomu ze dvou mladých techniků. I ten byl pln ochoty a s radostí se nás ujal. Ukázal nám sál a odešel. Po chvíli jsme ho požádali , aby nás zavedl do šatny. S tím, že to ?nieje žiadny problém?, nás dovedl ke dveřím naší šatny. Když se chystal odejít, zjistili jsme, že jsou dveře zavřené.  S tím, že to ?nieje žiadny problém?, odešel, a jak on vravel, ?skákněm pre klůčik?, odskákal pro klíč.  Klůčik nám předal, ale návrat do sálu jsme mu museli prodloužit, protože do dveří od šatny tento klíč nepasoval. Se slovy, ?to nieje problém? a ?skočím iba pre  klůčik?, odešel v klidu pro správný klíč. Druhý pokus byl úspěšný, klíč pasoval a proto, s dobrým pocitem v duši, se měl opět k odchodu. ?Záchod tady někde je?? padla otázka z davu. ?Samozrejme, iba skákněm pre klůčik?, zazněla již lehce nervózní odpověď. Když už jsme měli i klůčik od záchoda a vcelku znavený technik, klůčiky totiž vysely v přízemí a my jsme ordinovali v prvním patře, se se strachem v očích měl opět k odchodu, přireturnovala ho zpátky další otázka. Na deprimovaného technika padla otázka na existenci sprchy silou přímo smrtící. Chudák, už nemusel nic říkat, všem už byla odpověď dopředu jasná, ale stejně ze zcela vyčerpaného technika vypadla, snad už jen tak ze stereotypu, ohraná odpověď, ?to nieje žiadny problem, iba skočím pre klůčik.? To že pro něho neskočil, ale že se s ním z posledních sil domátožil zpátky k nám,  je, myslím, všem naprosto jasné. Jasné už ale není to, kam se potom ztratil. Nikdo ho už totiž toho dne v KD ani v Bratislavě neviděl. Jedna z verzí byla, že chudák byl tak zdecimován tím skákáním pre všechny ty klůčiky, že místo pre další klůčiky raději vyskočil z okna, aby měl klid. Ale možné je, že se nám jen vyhýbal a že před námi jen mistrně klůůůčkoval. Každopádně ať skočil nebo skončil jak chtěl, čest jeho památce.

Další z pořadatelů nám opět z dobré vůle chtěl za každou cenu nějak pomoci, nějak být užitečný. Rozhodl se proto, že nám ukáže cestu ze šatny na pódium. Inu proč ne, i když jsme tam tudy už několikrát prošli, proč to nezkusit znova, a to s místním domorodým průvodcem, že? A nezaváhali jsme. Pořadatel se totiž tohoto, pro něj  tak důležitého úkolu, zhostil více něž precizně  a zodpovědně. Jeho prohlídka totiž spočívala v tom, že šel dva kroky před námi a se slovy ?tak to, tak to, tak to ?..? , nám ukazoval, krok po kroku, za nepřehlédnutelné gestikulace rukou, cestu ze šatny na podium. Když říkám krok po kroku, myslím tím opravdu krok po kroku. Tam chvíli korzoval mezi odposlechy, aparátem, pletl se ostatním technikům pod nohama a my samozřejmě v zástupu za ním. Posléze se z pódia protaktoval po schůdcích na sál a dotaktoval zhruba do prostřed sálu, kde jsme jako závěrečné defilé, obtaktovali mix pult i s hochem za ním. Celou tu dobu jsme museli všichni jak husičky jít v zástupu za ním, ani krok nalevo ani krok napravo, a když se někdo zastavil nebo opozdil, okamžitě vystartoval a se svým ?tak to, tak to??  a donutil nás tím odpochodovat až na konec této objevné a plodné exkurze.

Druhý z pořadatelů obsluhoval výtah. I když ze začátku byly mírné problémy s klůčikmi, ty se ale záhy vyřešily, bo s klůčikmi už to kluci znali, přispěl mi tento technik , po té co se na druhý pokus vrátil se správnými  klůčikmi, dalším zápiskem. Zůstal jsem s ním dole u dveří a čekali jsme, až kluci dojedou s dodávkou. Chvíli to trvalo, tak jsme se s ním dal do hovoru.

?Kolik sem chodí lidí na muziku?? ptám se ho a on na to: ?to máš rôzne. Kedˇ je dobrá, známa kapela, přijdě tuna hodně l´udí . Keď tu hraje meněj známa kapela, přijdě l´udí meněj.? Zajímavá dedukce, řekl jsem si, jestli ono to ale nebude takhle teoreticky všude stejné, že? No nic, zeptám se jinak.?Kolik sem chodí lidí na metal??.  ?no to máš rôzne. Tedˇ je dobrá, známa kapela, přijdě tuna hodně l´udí . Keď tu hraje meněj známa kapela, přijdě l´udí meněj.?.? Vyčerpávající odpověď, že? Takže to, kolik tady můžeme na metalovou akci očekávat přibližně lidí, se zřejmě nedovím, a proto otáčím své otázky o 180°. Akce měla začít v osm večer, tak se ho ptám: ?od kolika hodin tady jsi??. On na to ?od dvou.? ?Od dvou? Proč tak brzo?? ptám se ho. ?Bo já som technik!?, vyrazil ze sebe hrdě technik, kterého jsem za celou tu dobu, co jsme tam byli, viděl akorát na konci koncertu pomáhat motat gáble a odnosil bedny z pódia. Jó, funkce je funkce.

Ještě než technik ohlásil existenci výtahu, kluci z AC si některé věci stihli odnést po svých. Nutno uvést fakt, že šatna, jak jsem již psal, byla v prvním patře. Auta nás a AC stála z druhé strany kulturáku a to bylo vůči šatně zhruba v úrovni sklepu, né-li v úrovni atom. bunkru. Když došel Jeník z AC do šatny s kytarovým combem pod koleny, původně ho měl pod paží, fakt to bylo strašně schodů, podíval se vyčerpaně-zabijáckým pohledem na druhého kytaristu Martina, který přišel zhruba o deset minut dřív a z posledních zbytků sil mu říká: ? Až zase někam povezeme aparát,  tak ho bereš ty, protože já ten svůj rači prodám nebo rozbiju, než bych se s ním měl zas takhle někam vláčet,? a z posledních sil si rozdělal plechovkové pivo , které si AC s sebou dovezli. To ve vteřině vypil, ale protože chtěl šetřit síly, další si nerozdělal s tím, že tak učiní až později.  Neučinil. Neučinil tak, protože to za něj udělali kluci z NF, kteří si mysleli, že je to pivo od pořadatelů. Než Jeník znovu nabral sil, zbyla z piv jen hromádka železného šrotu.

Po koncertě se šel Ivoš s Lukášem osprchovat. Čekáte nějakou erotickou pikošku? Nic nebude. Nic ze soukromí aktérů tour se veřejně propírat nebude. Oni nám totiž nechtěli vůbec nic říct. Po příchodu ze sprchy se chopil Ivoš svého deodorantu, navoněl se a jako dobrý kamarád nám ho také nabídl, a to slovy: ?Chcete někdo půjčit můj prasodorant??   To, že nikdo nezatoužil po tomto ?dorantu?, myslím ani psát nemusím. A že nás tam bylo.

Druhý den ráno jsme měli hlad,  a proto jsme se zastavili na snídani v místním Billa shopu. Když jsme už stáli ve frontě u pokladny, vzpomněl jsem si , že Lerry chtěl koupit banán. Vyrazil jsem proto svižným krokem do oddělení banánů a jeden jsem mu vzal. Stihl jsem to tak akorát a s milým úsměvem, já ani jiný nemám, jsem banán vrazil, zprvu sympatické mladé slečně za pokladnou do ruky. Zase čekáte na nějakou veselou situaci s erotickou zápletkou? Táááák zase nic. Bohužel nebo vlastně asi ano, ale pouze v hlavě oné, již o fous méně sympatické dívky. V lebce této blondýny se určitě přemítalo něco a českých kokotech a č?cích. Takže náznak erotiky by tam byl. Banán totiž nesplňoval její požadavky. Né, ne , s velikostí to nemělo nic společného, on totiž nebyl mnou zvážen a popsán. O tomto systému prodeje jsem ovšem neměl ani potuchy. Stejně jako já před chvílí i ona vyrazila svižným krokem do oddělení banánů a tam vykonala potřebné úkony (zvážila mi ho,  polepila a podepsala se mi na něj). Cestou ještě stačila gestikulací místnímu zřízenci sdělit její názor na nás, a to poklepáním si na hlavu vlastní blonďatou, a hodně, ale opravdu hodně nepěkným výrazem v ksichtě, teda v obličeji. Ale dost možná měla jen nějakou migrénku, osoba nešťastná. Kdo ví  ????? Každopádně jsem rychle zaplatil a odjel pryč, od té už vůbec ne sympatické dívky, a opodál jsem si balil nakoupené věci do igelitky. Od tohoto mě vyrušil silný závan větrného proudu způsobeného startem nadproudové stíhačky. Uf.., to byl fofr a zrovna od pokladny, kde stál náš bratr bubeník. Shodou okolností to byla ta sama pokladna, od které jsme před chvilkou odjel i já. Ta stíhačka s plochou a nepříjemně hlučnou,  mimicky dost dobře nepopsatelnou dráhou letu byla, jak už asi tušíte, opět ta, teď už ovšem stoprocentně nepříjemná pokladní. Její mimické svaly tuším v těchto polohách, jakými zrovna disponovala, ještě v životě nebyly a jestli tam znova nepřijedeme, tak už asi ani nikdy nebudou. Z toho švunku jak vystřelila ze základny jí opadaly řasy z očí, na kterých přibrala dnešní ráno, z nehtů jí opadala špína, co tam měla zažranou po sobotní brigádě se skladníkem v oddělení brambor a navrch dostala tik očí, silně připomínající bezpečnostní signalizaci na železničním přejezdu. Jistě znáte dvě střídavě blikající světla ostře červené barvy. Tak takhle přesně vypadala, to byl pohled. V celém obchoďáku se nikdo neodvážil ani nadechnout, aby se náhodou nestal terčem tohoto přírodního úkazu. Všichni jen čekali, že sebou sekne jak závora a scéna se železničním přejezdem bude kompletní. Naštěstí se tak nestalo a všichni jsme mohli v klidu začít dýchat a houfně prchat z obchodu pryč. A proč to vlastně? Náš bratr bubeník si totiž dovolil v těchto končinách, cca 20km od Bratislavy, platit celou tisícikorunou. No považte, taková drzost. To si dovolil hodně, co? Myslíte, že přeháním, tak si tam zajeďte sami a uvidíte. I ten místní zřízenec, když viděl tuto scénu se silně rozdrážděnou stíhačkou, na žádné její další gestikulace nebo nedej bože artikulace nečekal a rychle zahl kramle. A my s ním.

Sepsal Mik - Scenery


Zveřejněno: 14. 12. 2004
Přečteno:
3287 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

22. 12. 2004 15:31 napsal/a marty
:-)
to je hustyyy :))))
14. 12. 2004 17:05 napsal/a Corbow
krtek
ZNICIT KRTKA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!