Když se člověk setká poprvé s názvem LYCHGATE a doví se, že se jedná o další black metalovou partu, zřejmě z toho nadšením do stropu skákat nebude. Půjde-li ale dál a bude se zajímat o to, co se skrývá pod povrchem, narazí na zajímavá jména, která této nebezpečné hydře vdechla život. Kapelu totiž tvoří členové skupin, jako jsou, nebo byly, ESOTERIC, LUNAR AURORA a OMEGA CENTAURI, a tato bezejmenná deska je jejich debutem, na který shromažďovali materiál už od roku 2002. To ale není na nahrávce nijak znát, ono se také není čemu divit, muzika, jakou LYCHTGATE hrají, je netrendová záležitost, tudíž rok sem rok tam v jejich případě vůbec nic neznamená.
Promo materiály hlásí, že se jedná o avantgardně pojatý black metal, s čímž se dá do určité míry souhlasit, ono je to někdy s tou avantgardou přeceňované, ale budiž. Za sebe bych dodal, že určitý velký prim zde hrají i doom metalové pasáže, a nalézám i místa, která bych pojmenoval jako dark metalové. Během poslechu jsem cítil v určitých momentech podobnost se seveřany AETERNUS, z jejich raného období. Ne snad, že by zněli zcela totožně, ale ta temná nálada a hlavně nabasovaný zvuk z nich na mě dýchly. Oproti nim ale LYCHGATE nešetří na klávesách, které dostávají výrazný prostor.
Vokál si v LYCHGATE vzal na starost Greg Chandler (ESOTERIC), kterého poměrně snadno identifikujete, aniž byste si museli zjišťovat sestavu kapely. Oproti ESOTERIC jeho hlas mnoho změn nedoznal. Samozřejmě, že musel v rychlejších pasážích svoji kadenci slov zrychlit, přesto i v těchto momentech neshledávám žádný problém, co se týká jeho ďábelského projevu. Greg se ukázal jako zkušený zpěvák a s touto výzvou se popasoval se ctí.
Zajímavé na LYCHGATE je, že ač jsou v souvislosti s nimi hlavně zmiňovaní ESOTERIC nebo LUNAR AURORA (Aran), tak celé album složil ten, který je nejvíc v pozadí, a to Vortigern. Společně s hudbou si vzal na svá bedra i texty, které mají hloubku, a zaobírají se psychologií a smyslem života.
Vortigern má evidentně hluboký smysl pro tvoření temné atmosféry, to bylo totiž to první, co mě při poslechu napadlo. Nejde jen o to, že by hudba LYCHGATE byla zlá, což bezesporu je, ale při jejím poslechu mě chvílemi přepadá něco jako sklíčenost. Ve velké míře za to může symfonická složka, která oproti jiným symfo spolkům hudbu nezjemňuje, ale naopak přidává ještě větší pocit zmaru. Použité klávesy mají v kombinaci s ostatními nástroji auru posledního rozloučení. I když nechybí blackové blast beaty, tahle deska má na mě stejný dopad, jakého se mi dostává při poslechu funeral doom metalových žalmů, přece jen tam Greg něco ze sebe propašoval. Smutek, mrzutost, chlad, poslední pomazání a nad tím hudba LYCHGATE, to je to, co se mi při poslechu vždy vybaví. V případě LYCHGATE se nejedná o partu čertíků, kteří přišli strašit, tohle už je jiný level, při poslechu téhle desky je cítit mrtvolný zápach. Sranda stranou.
LYCHGATE nahráli desku, která se sice nestane nějakým milníkem, ale své kvality nemusí nikomu dokazovat. Jedná se o hudbu s vlastním výrazem a zajímavým pohledem na věc, kterou neustále obepíná dusná a hnilobná atmosféra. Na poslech se jedná o dílo nepříjemné a těžké, ale i přesto to je to deska svým způsobem fascinující.
Seznam skladeb:
Promo materiály hlásí, že se jedná o avantgardně pojatý black metal, s čímž se dá do určité míry souhlasit, ono je to někdy s tou avantgardou přeceňované, ale budiž. Za sebe bych dodal, že určitý velký prim zde hrají i doom metalové pasáže, a nalézám i místa, která bych pojmenoval jako dark metalové. Během poslechu jsem cítil v určitých momentech podobnost se seveřany AETERNUS, z jejich raného období. Ne snad, že by zněli zcela totožně, ale ta temná nálada a hlavně nabasovaný zvuk z nich na mě dýchly. Oproti nim ale LYCHGATE nešetří na klávesách, které dostávají výrazný prostor.
Vokál si v LYCHGATE vzal na starost Greg Chandler (ESOTERIC), kterého poměrně snadno identifikujete, aniž byste si museli zjišťovat sestavu kapely. Oproti ESOTERIC jeho hlas mnoho změn nedoznal. Samozřejmě, že musel v rychlejších pasážích svoji kadenci slov zrychlit, přesto i v těchto momentech neshledávám žádný problém, co se týká jeho ďábelského projevu. Greg se ukázal jako zkušený zpěvák a s touto výzvou se popasoval se ctí.
Zajímavé na LYCHGATE je, že ač jsou v souvislosti s nimi hlavně zmiňovaní ESOTERIC nebo LUNAR AURORA (Aran), tak celé album složil ten, který je nejvíc v pozadí, a to Vortigern. Společně s hudbou si vzal na svá bedra i texty, které mají hloubku, a zaobírají se psychologií a smyslem života.
Vortigern má evidentně hluboký smysl pro tvoření temné atmosféry, to bylo totiž to první, co mě při poslechu napadlo. Nejde jen o to, že by hudba LYCHGATE byla zlá, což bezesporu je, ale při jejím poslechu mě chvílemi přepadá něco jako sklíčenost. Ve velké míře za to může symfonická složka, která oproti jiným symfo spolkům hudbu nezjemňuje, ale naopak přidává ještě větší pocit zmaru. Použité klávesy mají v kombinaci s ostatními nástroji auru posledního rozloučení. I když nechybí blackové blast beaty, tahle deska má na mě stejný dopad, jakého se mi dostává při poslechu funeral doom metalových žalmů, přece jen tam Greg něco ze sebe propašoval. Smutek, mrzutost, chlad, poslední pomazání a nad tím hudba LYCHGATE, to je to, co se mi při poslechu vždy vybaví. V případě LYCHGATE se nejedná o partu čertíků, kteří přišli strašit, tohle už je jiný level, při poslechu téhle desky je cítit mrtvolný zápach. Sranda stranou.
LYCHGATE nahráli desku, která se sice nestane nějakým milníkem, ale své kvality nemusí nikomu dokazovat. Jedná se o hudbu s vlastním výrazem a zajímavým pohledem na věc, kterou neustále obepíná dusná a hnilobná atmosféra. Na poslech se jedná o dílo nepříjemné a těžké, ale i přesto to je to deska svým způsobem fascinující.
Seznam skladeb:
- The Inception
- Resentment
- Against the Paradoxica Guild
- In Self Ruin
- Sceptre to Control the World
- Intermezzo
- Triumphalism
- Dust of a Gun Barrel
- When Scorn Can Scourge No More
