„Každou vaší další vydanou deskou se odcizujeme, už si tolik nerozumíme, zřejmě jdeme každý jiným směrem. Je mi to líto, vždyť jsme se měli, tak moc rádi, už to ale neplatí. Pořád vás vnímám, sleduju po očku vaší činnost, ale dospěl jsem do fáze, kdy už od vás nic nečekám. Škoda, královny.“
Od doby vydání milníku „Song for the Deaf“ je ten pád čím dál tím strmější. Absolutně se nemůžu ztotožnit s pochvalnými názory na „...Like Clockwork“. Po přečtení několika recenzí se musím ptát: „Slyšeli jste vůbec někdy první tři desky QOTSA?“. Zřejmě ne, a nebo naopak, něco uniká mně, vážně nevím. To, co ale vím jistě je, že „...Like Clockwork “ je už třetí deska za sebou od QOTSA, která mě přivedla do rozpaků, a druhá, která mě nebaví poslouchat celá.
Problém, který shledávám, je jednoduše popsatelný. Joshovi zkrátka vyschla studnice skvělých nápadů. Naštěstí má na zahradě ještě jednu studnu, ale ta už dává jen dobré nápady, a dobře je za tři a tři je průměr. A průměr, to je to, co s vyslovením jména QOTSA slyšet nechci. Jenže ono tomu tak je. Bohužel.
Jediné, co vyniká a baví mě neustále, je Joshův vokál, který několik skladeb utáhne doslova sám. To kouzlo v jeho hlase neustále je. Platí to pro jeho nejčastěji používanou polohu, ale i v těch šponovaných se neztrácí a má co nabídnout.
Evidentní je příklon k pomalejším a střednětempým skladbám, nechybějí ani vyloženě pocitové záležitosti, ale při každém poslechu se derou na povrch pochybnosti ve smyslu, že bylo lépe. Ne, že by mi vadiliy klidné pasáže, naopak, vždy jsem vítal s jakým přehledem dokázali QOTSA napsat pomalé skladby, ale už ani v nich není to správné pnutí. Chybí mi větší lehkost, přijít, vysypat geniální hitový nápad, okolo něj vytvořit údernou sloku a je hotovo. Z nových věcí na mě čiší až moc velká upracovanost. To ale samozřejmě souvisí s těmi nápady.
Slušných momentů se najde neustále dost, ale nemůžu tvrdit, že bych si vyloženě pošmáknul na byť jediné celé skladbě. Když už se povede začátek šlapavé „If I Had a Tail“, kazí jí ne zrovna povedený refrén. Pomalá „Appear Missing“ snese jistě také ta přísnější měřítka, ale pořád to není ono.
Rozpaky jsem cítil už při vydání „Lullabies to Paralyze“, ale pořád mě z ní polovina bavila. Minulá „Era Vulgaris“ a letošní „...Like Clockwork“ mi dělají radost ještě mnohem méně. Nevytrhnou to ani slovutní hosté, jako jsou Dave Grohl, který nabubnoval část desky, nebo zapojení Trenta Reznora a Eltona Johna (ufff, to už je moc i na mě). Malinký prostor dostal i Mark Lanegan, který se musí chechtat pod fousy, protože jeho loňská deska „Blues Funeral“ je nádherným příkladem toho, jak tvořit klidnou, ale přitom emocemi napěchovanou desku. Vedle ní novinka QOTSA bledne závistí.
Seznam skladeb:
Od doby vydání milníku „Song for the Deaf“ je ten pád čím dál tím strmější. Absolutně se nemůžu ztotožnit s pochvalnými názory na „...Like Clockwork“. Po přečtení několika recenzí se musím ptát: „Slyšeli jste vůbec někdy první tři desky QOTSA?“. Zřejmě ne, a nebo naopak, něco uniká mně, vážně nevím. To, co ale vím jistě je, že „...Like Clockwork “ je už třetí deska za sebou od QOTSA, která mě přivedla do rozpaků, a druhá, která mě nebaví poslouchat celá.
Problém, který shledávám, je jednoduše popsatelný. Joshovi zkrátka vyschla studnice skvělých nápadů. Naštěstí má na zahradě ještě jednu studnu, ale ta už dává jen dobré nápady, a dobře je za tři a tři je průměr. A průměr, to je to, co s vyslovením jména QOTSA slyšet nechci. Jenže ono tomu tak je. Bohužel.
Jediné, co vyniká a baví mě neustále, je Joshův vokál, který několik skladeb utáhne doslova sám. To kouzlo v jeho hlase neustále je. Platí to pro jeho nejčastěji používanou polohu, ale i v těch šponovaných se neztrácí a má co nabídnout.
Evidentní je příklon k pomalejším a střednětempým skladbám, nechybějí ani vyloženě pocitové záležitosti, ale při každém poslechu se derou na povrch pochybnosti ve smyslu, že bylo lépe. Ne, že by mi vadiliy klidné pasáže, naopak, vždy jsem vítal s jakým přehledem dokázali QOTSA napsat pomalé skladby, ale už ani v nich není to správné pnutí. Chybí mi větší lehkost, přijít, vysypat geniální hitový nápad, okolo něj vytvořit údernou sloku a je hotovo. Z nových věcí na mě čiší až moc velká upracovanost. To ale samozřejmě souvisí s těmi nápady.
Slušných momentů se najde neustále dost, ale nemůžu tvrdit, že bych si vyloženě pošmáknul na byť jediné celé skladbě. Když už se povede začátek šlapavé „If I Had a Tail“, kazí jí ne zrovna povedený refrén. Pomalá „Appear Missing“ snese jistě také ta přísnější měřítka, ale pořád to není ono.
Rozpaky jsem cítil už při vydání „Lullabies to Paralyze“, ale pořád mě z ní polovina bavila. Minulá „Era Vulgaris“ a letošní „...Like Clockwork“ mi dělají radost ještě mnohem méně. Nevytrhnou to ani slovutní hosté, jako jsou Dave Grohl, který nabubnoval část desky, nebo zapojení Trenta Reznora a Eltona Johna (ufff, to už je moc i na mě). Malinký prostor dostal i Mark Lanegan, který se musí chechtat pod fousy, protože jeho loňská deska „Blues Funeral“ je nádherným příkladem toho, jak tvořit klidnou, ale přitom emocemi napěchovanou desku. Vedle ní novinka QOTSA bledne závistí.
Seznam skladeb:
- Keep Your Eyes Peeled
- I Sat by the Ocean
- The Vampyre of Time and Memory
- If I Had a Tail
- My God Is the Sun
- Kalopsia
- Fairweather Friends
- Smooth Sailing
- I Appear Missing
- ...Like Clockwork
