To jsem si dal vzít tuto nahrávku na recenzi. Četl jsem předešlé recenze, v minulosti jsem už slyšel na internetu „muzikanta" Davida Voru a tímto jsem chtěl našemu šéfredaktorovi ušetřit práci s psaním recenze na takovou stupiditu. Ani za mák jsem nevěřil, že by nahrávka mohla být o bod lepší než předchozí. Vzal jsem to proto, že se zasměju a pár slov obětuji do recenze. Že to bude bez problému a v rychlosti. To jsem neměl dělat. Poslechnout takovou nahrávku, to je nadlidský výkon. Každá hudba je snad o deset levelů lepší než toto.
Tahle nahrávka, jak jsem pochopil, je taková sbírka nevydaných, rozpracovaných, šuplíkových skladeb... Co jsem vyčetl ze "zajímavého a velmi vydařeného" bookletu, tak nějaké slova k pazvukům složil David Vora snad v prenatálním věku v roce 1992. Některé základy byly položeny na Vánoce v roce 2001 (zřejmě pořádně ďábelské svátky). Tak jak se každý vyvíjí, ať už po osobní (duševní, fyzické, smyslové...) stránce, tak i hudebník se zdokonaluje tím, čím víc zkouší, hraje, vystupuje… Ale David Vora? Nechci se ho dotknout, nevím, zda je smyslů zbavený, ale v každém případě zamrzl už v prvních letech své „kariéry“. Ve "vánoční skladbě" použil zvony z lorety či z nějakého dublinského chrámu a jen mě napadlo, jestli mu takto nebije ve věži...
"Collector Death Metal" je neucelený rušivý soubor různých pazvuků, chrčení, jednostrunného dětského drnčení. Nepochopitelného húúú, chrrr a výkřiku do tmy hell, hell... aii aii a yeah yeah... David Vora alias Vortex alias VENUSIAN DEATH CELL je nepoučitelný blázen. Osobně si myslím, že by se měl někde zavřít v garáži, pořádně utěsněné, a jen tak pro sebe mlátit do bubnů nebo drhnout jednu strunu na kytaře. Ale do světa by neměl vůbec nic posílat...
David Vora si své nahrávky samozřejmě dělá (vydává) sám (jak jinak) na CD-R. V dnešní době, kdy je vše na síti, tak David také udělal krok vpřed a poslední počin vydal na magnetofonové kazetě (šum je velmi kvalitní). Side A má přibližně 11 minut a side B je 20 minut dlouhá. Mimochodem, strana B se také nahrává od začátku. Už jsem myslel, že budu ušetřen pokračování hudebního zázraku, ale naštěstí mě napadlo obtočit patnáct minut hluchého místa.
Sorry, ale toto je martian trash cell. Můj syn, když uslyšel první tóny tohoto tělesa, tak použil slova pedagoga Matuly ze seriálu Gympl - „au revoir, odcházím na pisoár" (úsměv).
