Pravděpodobně nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že DAMNATIONS HAMMER zná v Čechách jen pár lidí. Ono taky odkud. Kapela sice existuje od roku 2007, ale dosud nahrála pouze jedno EP, které vyšlo v totálním undergroundovém nákladu 100 kusů, a zřejmě nikoho nepřekvapí, že už je dávno vyprodané. Další podstatný krok v chodu DAMNATIONS HAMMER se odehrál až v loňském roce, kdy došlo na vydání desky „Disciples Of The Hex“, kterou si vydali svépomocí.
Album „Disciples Of The Hex“ zřejmě natolik zaujalo švédské vydavatelství I Hate Records, že se rozhodlo desku letos znovu vydat a hlavně ji nechalo poopravit. Došlo k novému nahrání basových linek, přibyla kytarová sóla, a celé dílo se nechalo znovu smíchat a zmastrovat. Nemůžu porovnávat, starou verzi jsem neslyšel, ale sound, jaký se line z CD přehrávače, sedne k tomu, co kapela produkuje za styl, úplně akorát.
DAMNATIONS HAMMER totiž propadli kouzlu let, kdy byly na svém vrcholu kapely typu CELTIC FROST, nebo třeba CANDLEMASS. Sami se k odkazu těchto veličin hlásí a z jejich snahy jsou výše zmiňované vzory dostatečně cítit.
Zřejmě nikoho nepřekvapí, že v současnosti mají DAMNATIONS HAMMER svým vyzněním nejblíže k TRIPTYKON. Kytara má podobný řízný zvuk jako božská „Eparistera Daimones“, a i vokál zpěváka a zároveň kytaristy Tima Prestona je tomu Fisherovu nápadně podobný. Oproti zmiňovaným velikánům jsou ale DAMNATIONS HAMMER rychlejší jízdou, vyloženě nelpí na natahování kompozic (nejdelší song má sedm minut) a jejich skladby mají neustálý spád. I když míchají tradiční doom metal s death metalem, jejich hudba neustále pulzuje. Než by se utápěli v úmorném natahování jednoho riffu, raději zrychlí tempo. Nejmarkantnější to je v páté „Impaled On The Horns Of Betrayal“, kde jsou dokonce jasné náznaky thrash metalu. Agresivními výjezdy a nátlakovými pasážemi se nešetří ani v ostatních skladbách. A tak jediné zpomalení představuje úvodní „Defiance & Retribution“, a předposlední věc „The Hex ii“, což je intro před závěrečnou „Gates To The Necronomicon“, která je poctou všem zmiňovaným kapelám / vzorům, že už to snad ani víc nejde (úsměv). Střední tempo, klasická riffáž, na které skladba stojí, byla ke slyšení už tolikrát, ale i tady nějakým záhadným způsobem funguje a nezní špatně... ale na zem neposadí.
A to je právě ono, celé snažení této trojice chlapíků pocházejících z Anglie, na mě působí podobným dojmem, jako jsem popsal na konci minulého odstavce. Osobně nemám problém s tím, z jakých zdrojů se čerpá, a že se nejedná o kdo ví jak originální počin. Jde o to, že na mě hudba DAMNATIONS HAMMER nezapůsobila tak silně, jako se to povedlo třeba zrovna zmiňovaným TRIPTYKON. DAMNATIONS HAMMER to co dělají, dělají dobře, ale při poslechu se u mě nedostavil, ani u jedné z osmi skladeb, pocit něčeho výjimečného, něčeho, co by mě nadchlo a nutilo si desku pouštět dokola. Ano, „Disciples Of The Hex“ zní slušně, uznávám její kvality, potřepu si při ní hlavou, oceňuju řezavý zvuk kytary, basa příjemně rezonuje, vokál je naprosto stylový, ale ta pověstná jiskra na mě ne a ne přeskočit.
Seznam skladeb:
Album „Disciples Of The Hex“ zřejmě natolik zaujalo švédské vydavatelství I Hate Records, že se rozhodlo desku letos znovu vydat a hlavně ji nechalo poopravit. Došlo k novému nahrání basových linek, přibyla kytarová sóla, a celé dílo se nechalo znovu smíchat a zmastrovat. Nemůžu porovnávat, starou verzi jsem neslyšel, ale sound, jaký se line z CD přehrávače, sedne k tomu, co kapela produkuje za styl, úplně akorát.
DAMNATIONS HAMMER totiž propadli kouzlu let, kdy byly na svém vrcholu kapely typu CELTIC FROST, nebo třeba CANDLEMASS. Sami se k odkazu těchto veličin hlásí a z jejich snahy jsou výše zmiňované vzory dostatečně cítit.
Zřejmě nikoho nepřekvapí, že v současnosti mají DAMNATIONS HAMMER svým vyzněním nejblíže k TRIPTYKON. Kytara má podobný řízný zvuk jako božská „Eparistera Daimones“, a i vokál zpěváka a zároveň kytaristy Tima Prestona je tomu Fisherovu nápadně podobný. Oproti zmiňovaným velikánům jsou ale DAMNATIONS HAMMER rychlejší jízdou, vyloženě nelpí na natahování kompozic (nejdelší song má sedm minut) a jejich skladby mají neustálý spád. I když míchají tradiční doom metal s death metalem, jejich hudba neustále pulzuje. Než by se utápěli v úmorném natahování jednoho riffu, raději zrychlí tempo. Nejmarkantnější to je v páté „Impaled On The Horns Of Betrayal“, kde jsou dokonce jasné náznaky thrash metalu. Agresivními výjezdy a nátlakovými pasážemi se nešetří ani v ostatních skladbách. A tak jediné zpomalení představuje úvodní „Defiance & Retribution“, a předposlední věc „The Hex ii“, což je intro před závěrečnou „Gates To The Necronomicon“, která je poctou všem zmiňovaným kapelám / vzorům, že už to snad ani víc nejde (úsměv). Střední tempo, klasická riffáž, na které skladba stojí, byla ke slyšení už tolikrát, ale i tady nějakým záhadným způsobem funguje a nezní špatně... ale na zem neposadí.
A to je právě ono, celé snažení této trojice chlapíků pocházejících z Anglie, na mě působí podobným dojmem, jako jsem popsal na konci minulého odstavce. Osobně nemám problém s tím, z jakých zdrojů se čerpá, a že se nejedná o kdo ví jak originální počin. Jde o to, že na mě hudba DAMNATIONS HAMMER nezapůsobila tak silně, jako se to povedlo třeba zrovna zmiňovaným TRIPTYKON. DAMNATIONS HAMMER to co dělají, dělají dobře, ale při poslechu se u mě nedostavil, ani u jedné z osmi skladeb, pocit něčeho výjimečného, něčeho, co by mě nadchlo a nutilo si desku pouštět dokola. Ano, „Disciples Of The Hex“ zní slušně, uznávám její kvality, potřepu si při ní hlavou, oceňuju řezavý zvuk kytary, basa příjemně rezonuje, vokál je naprosto stylový, ale ta pověstná jiskra na mě ne a ne přeskočit.
Seznam skladeb:
- Defiance & Retribution
- Throne Of Fire
- Disciples Of The Hex
- Serpent´s Wrath
- Impaled On The Horns Of Betrayal
- Harbinger Of Darkness
- The Hex ii
- Gates To The Necronomicon
