Když v roce 2002 finská kapela vznikla, dala si název dle songu od Six Feet Under (album Maxim Violence – 1999). Již tenkrát se dalo tušit, jaký bude směr, kterým se TORTURE KILLER vydají. Ano, jedná se o death´n´roll. Ten je velmi podobný jako u Six Feet Under. Jen k němu přidávají seveřané pořádnou dávku chladu. Zajímavé je, že některými alby dokonce překonávají své učitele (což poslední dobou nebylo zase tak těžké). Letos si dokonce ve druhém songu střihl vokál samotný Chris Barnes. Když se pak rozhlédnete i po ostatních skladbách, zjistíte, že kapela se nechává vůbec ráda inspirovat starými spolky. Někdy zazní trošku Obituary, pak se přejde k Celtic Frost. Není to ale příliš na závadu. Aspoň od začátku všichni víme, na čem jsme a co můžeme očekávat.
Jedná se o nekomplikovanou, nenáročnou muziku. Někdy to drtí přímo, až máte chuť vytrhnout repráky ze zdi a narvat je svému nevrlému sousedovi do chřtánu. Pak ale přijdou pasáže, u kterých by se člověk rád jen příjemně pohupoval. O tom, že snad všechny kapely z Finska mají patent na jakousi melancholii a smutek, který je z jejich desek cítit, jsem již kdysi psal. Obzvláště některé úvodní riffy jsou smutné až běda. Bývá to ale vždy jen chvilka, pak se přejde do té pravé těžkotonážní nálože. Zvuk je ošetřen pečlivě a řádně. Tady bych neměl námitek. Obal se myslím, také vcelku povedl. Jen těch nápadů by mohlo být na desce víc. Nechci říci, že bych se u některých pasáží úplně nudil, to ne, ale občas mi přijde, že TORTURE KILLER schválně vsadili na „jistotu“. Jistá snaha desku obohatit je znát, ale je to málo.
Od začátku mám TORTURE KILLER zařazené jako kapelu, která „to musí dávat naživo“, ale doma bych si je pouštěl málokdy. Ne že by bylo něco vyloženě špatně. Ono je vlastně všechno úplně dobře. Jen tomu něco chybí. Nějaké oživení a hlavně větší tlak. Takhle kolem mě letošní deska Phobia proběhne bez toho, aniž by ve mně vyvolala nějaké hlubší emoce. Možná snad jen ten pocit lehkého smutku (nebo spíše chladu) v pomalejších úvodech songů mě dokáže zaujmout. Zpěvák Pessi také nemá hlas jako Chris Barnes. Ten bývá kolikrát schopen utáhnout i jinak nevýraznou desku zcela sám. Tady je vše postaveno spíše na kytarách a ty na to jednoduše nemají. Obzvláště ve chvílích, kdy se pouští do hardrockových riffů ve stylu AC/DC, jsem na ně vyloženě alergický.
Co tedy říci o Phobii na závěr? Přiznám se, že s hodnocením jsem byl opravdu na vážkách. Zkoušel jsem do sebe desku narvat horem i dolem, ale nejde to. Jedná se sice v rámci žánru pořád o solidní nadprůměr, ale letos je to bohužel opravdu jen těsně. Pak jsem si ale říkal, jestli bych si letošní počin dovedl představit ve svém přehrávači řekněme za rok. Musím říci, že si pravděpodobně asi nevzpomenu. Prolétá to kolem mě bez čehokoliv, co by mě donutilo se vracet. Možná se uvidíme s kapelou někde na živém vystoupení a já lehce poupravím svůj názor, ale letos se nedá nic dělat. Chemie mezi mnou a kapelou nezafungovala. Pár dobrých nápadů jsem sice našel, ale to je dneska v té obrovské konkurenci trestuhodně málo. Přitom se jedná o zkušenou a léty prověřenou kapelu. Škoda, snad jindy a na jiné desce.
Seznam skladeb:
- Devil´s Reject
- Phobia
- Await His Third Arrival
- Written in Blood
- Faces of My Victims
- March of Death
- The Book of Dying World
- Epitaph
- Voices
Čas: 35:19
Sestava:
- Kim Torniainen – basa
- Tuomo Latvala – bicí
- Tuomas Karppinen – kytara
- Jari Laine – kytara
- Pessi Haltsonen – zpěv
http://www.torturekiller.com/
http://www.myspace.com/torturekiller
http://www.reverbnation.com/torturekiller/
http://www.last.fm/music/Torture+Killer
http://www.dynamicartsrecords.com
