ETEF 2020

Na tento den jsem se hodně těšila, protože koncert, který dne 27. října hostil pražský klub Roxy měl být přesně o té muzice, která je pro mě strhující a naplňující a kterou zároveň považuji za uměleckou tvorbu.

Ano, symfonií podtržený nebo chcete-li symfonický či atmosférický metal je přesně mým šálkem kávy (čaj nepiju :-)).

Klub Roxy se tedy opět jednou stal něčím jiným než tanečním disko či dokonce technoprostorem. Akce měla podle plakátů začínat už v 17:30 takže se před klubem tísnily davy metalistů snažících se vtlačit dovnitř. Kapely zatím ještě podle všeho využívaly jim přiděleného času na zvukovku. Bylo tedy nutné počkat venku. Kolem třičtvrtě jsme začali proudit dovnitř a řadit se u pódia. Společně s jedním kolegou jsme si zajistili skvělý výhled na pódium prostřednictvím malých stolečků, které jsme si postavili napravo od pódia ke zdi a získali tak možnost akci sledovat z ptačí perspektivy.

Po té, co se na jeden tisíc fanoušků symfonického metalu rozmístilo po klubu, ať už přímo do kotle, k baru nebo na balkón, celá akce propukla přesně v 18 hodin.

O rozjezd se postarali norští Trail of Tears. Kapela vydala zatím dvě dema a tři oficiální alba. Vypuštění nového alba s názvem Free Fall into Tears do světa je plánováno na 31. ledna 2005 a jeho recenze se na našem webu jistě objeví. Omlouvám se pánům, kteří budou tento report číst, ale dost jsem se kochala pohledem na zpěváka resp. jednoho ze zpěváků, a to toho, který zajišťoval ?blackmetalový? skřehot (mno, góth jak vyšitý). Doprovázel ho prostorově výraznější zpěvák, který mi vizuálně evokoval BigBosse (tedy asi před dvaceti lety) a doplňoval vystoupení čistými jakoby operními zpěvy. V Roxy kapela vystoupila bez doplnění ženským zpěvem. Bude prý již nadále působit pouze v pánské sestavě. Kapela měla jakýsi status předskokana a nejspíš právě proto odehrála pouze pět skladeb (např. Denial and Pride, Crashing Down). Přiznám se, že ženský zpěvní element mi ve vystoupení Trail of Tears chyběl.

Ale pojďme k další kapele, a to ke krajanům té první, opět norským Tristania. Ti se představili v plné ? sedmičlenné sestavě. Přítomní pánové mohli obdivovat lehce goticky oděnou nyní tmavovlasou zpěvačku Vibeke Stene, která pokud zrovna nezpívala otextované operní pasáže, se lehce eroticky vlnila v rytmu hudby. Ve zpěvu jí sekundovali Kjetil Ingebrethsen (jeden z těch malých velkých mužů, stylové oblečení, číro ve stylu Keitha z Prodigy a pod gotickou halenou větší bříško?spíš vana :-)), ten obstarává skřehot a drsnější zpěvy a blonďatý Osten Bergsy, jemuž připadly čisté místy heavymetalové zpěvy? U druhého jmenovaného se mi zdálo, že občas poněkud ujížděl.

Z playlistu zmíním např. Beyond the Veil, Evenfall, Tender Trip on Earth či World of Glass. Tristania se včetně jednoho přídavku prezentovala celkem třičtvrtěhodinovým setem. Krátce po začátku přídavku mě zaujal okamžik kdy se bubeník Kenneth Olsson potřeboval zbavit cigára mezi rty a kapelní zvukař (tedy prp.) ho v tomto smyslu zcela automaticky obsloužil.

Po odchodu Tristanie nastala delší pauza na přestavbu a celkové uzpůsobení pódia pro hlavní hvězdu večera ? THERION. Kapela začala hrát pár minut po osmé večerní a celé její vystoupení zabralo téměř dvě hodiny čistého času. Základní sestavu Therion (Chris Johnsson, Kristian Niemann, Johan Niemann a za bicími Peter Karlsson) doplnilo pět profesionálních operních pěvců (korpulentnější dáma zpívající operní sóla, dvě sborisky a dva sboristé) a vynikající heavymetalový zpěvák Mats (v průběhu vystoupení zaznělo, že se jedná o nejlepšího švédského heavymetalového zpěváka ? vzhledem k jeho dokonalému výkonu nemám nejmenších pochyb, že to tak skutečně je).

Na začátek se Therion prezentovali skladbou Blood of Kingu, která otvírá nosič Sirius B, následně z nového alba např. Typhoon. V průběhu koncertu se odehrály zejména skladby z alb posledního desetiletí. Z dob, kdy se Therion řadili ještě mezi ?deťárny? byla odehrána pouze Melez z alba Lepaca Klifoth, kterážto skladba zazněla v Roxy už podruhé a to po nějakých osmi letech ? poprvé ji zde Therion zahráli při svém narozeninovém tour, které absolvovali společně s Amorphis. To byla jediná skladba, kterou kapela odprezentovala v základní sestavě. Na pódiu chyběli všichni hostující zpěváci a zpěv tak vzal na svá bedra Christian Johnsson. Všeobecně, ale o to příjemněji, překvapilo zařazení skladby Into Remembrance z alba A´arab Zaraq. S operními zpěvy vyzněla s ohromnou sílou, přesto velmi jemně, sametově. Kapela zahrála i singlovou Siren of the Woods, zhruba po osmdesáti minutách zazněla Wine of Alugah z alba Vovin a odchod kapely z pódia. Tehdy začal mezi fanoušky neuvěřitelný ryk a poté, co se Christian znovu objevil na pódiu, bylo jasné, že přijde ještě závěrečný set. Publikum si přeje To Mega Therion. Nejprve ovšem zaznívá Cuts of the Shadow a až po ní tolik očekávaná To Mega Therion, kterou osobně považuji za nejsilnější skladbu od Therion vůbec a nejen já, neboť při ní i ti největší drsňáci pozvedli ?the devil hand? a začali hrozit do rytmu a taktovat si. Obě z přelomového počinu Theli.

Po tomto přídavku se kapela opět loučí. Všichni protagonisté stojí v řadě vedle sebe a uklání se publiku. Ocházejí. Jsou znovu vyvolání zpět a jako konečný song zaznívá Black Funeral, v níž se Mats prezentuje naprosto bravurně. Jeho nejnáročnější zpěvní party byly ponechány na konec, což je nejspíš zápřah pro hlasivky, ale ten cítí jen zpěvák sám. Následuje poslední zdravice, chlapi odhazují do publika propocené ručníky, bicmen paličky, publikum aplauduje a megakoncert končí?

Měla bych také popsat jak to na pódiu vypadalo. Chris, Kristian a Johan průběžně pobíhali po pódiu a střídali se na svých na začátku zaujatých pozicích. Hlavní operní zpěvy obstarávající subreta téměř kamenně stála uprostřed pódia, občas vztáhla ruce k publiku, případně distuguovaně odkráčela směrem k bicím či mimo pódium. Sbor měl své místo v pravé části pódia, první řada dámy, druhá řada pánové. Mats brutálně pařil, obvykle opřený o stojan mikrofonu ? nechápu jak potom mohl tak dokonale zpívat. Christian Johnsson pak celé vystoupení komentoval. Kristian Niemann se zase po celou dobu sympaticky usmíval a pohazoval spletenou kozou. Z hudebního hlediska použil nová aranžmá pro kytarové vyhrávky ze starších alb.

Aniž bych jakkoli přeháněla, můžu říct, že vystoupení švédských Therion a této triády symfonických kapel vůbec bylo pro mě nejsilnějším live hudebním zážitkem v tomto roce ? výborná atmosféra, výkony vysoké úrovně... Poděkování tedy patří Martinovi Brzobohatému a Shindy Productions a jen doufám, že v budoucnu opět oživí přehršel deathmetalových akcí, nějakým tím doomem, symfonií, gotikou, prostě něčím? ?krásným?.


Zveřejněno: 06. 11. 2004
Přečteno:
2787 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

16. 12. 2006 09:15 napsal/a Dharm
2marty
Já jsem tam tenkrát byl, ten koncert mě dostal, ale celkově mohu jen potvrdit slova Necrangela, Therion i Trail zahráli o dost hůř než Tristania, která byla bezkonkurenční ten večer...
15. 12. 2006 17:05 napsal/a marty
nazory
jojo, kolik lidi tolik nazoru :))
15. 12. 2006 16:57 napsal/a necrangel
to je vtip?
tento koncert je dva roky pryc a muj prispevek nejspis ani nido nebude cist. presto. ten kdo to psal ma usi? a pokud je ma, kolik toho vypila, ze pise takove blaboly? bylas tam vubec? Jakk THERION, takk TRAIL OF TEARS zahrali dost spatne!!! nebyt TRISTANIe, takk vetsina lidi odesla domu zklamana!!!
09. 11. 2004 10:51 napsal/a Jura
zhodnocenie
Report sa mi zda azda dobry, hoci len miesty privela sucharsky... Maj sa dievca :)