Táborská kapela MERESIEW hraje ratata core. Už tohle tvrzení, i když je myšleno od kapely jistě v nadsázce, mi úsměv na tváři nevykouzlí, naopak, působí na mne jako varování, že něco není v pořádku. Je to něco podobného, jako když se DYMYTRY ohánějí škatulkou psy-core, a při tom hrajou obyčejnej, upachtěnej tvrdší bigbít.
Zpátky k MERESIEW. O téhle táborské kapele jsem v životě neslyšel, a hned při poslechu prvního songu je mi jasné, že jsem o nic nepřišel. Při poslechu EP Do zdi jít mě totiž přepadl smutek. Hudebně se jedná o naprosto tuctovou, ale hlavně totálně nezáživnou variaci typicky českého nuzného hardcoru, který je už drahnou řádku let úplně out. Tu s menší příměsí thrashe či death metalu, s drsňáckým řevem, skoupou na jakékoliv inovace a kvalitního nápadu. Bohužel i se stejně poplatnou textovou náplní. Kapela si to své jakž takž odehraje, zpěvák odeřve, ale je to podobný rozdíl, jako když se díváte na Premier league, a nebo si v neděli zajdete v 10:15 na místní béčko. Ti kluci tam, jakž takž, taky uměj běhat a kopnout do míče, ale tím ta podobnost končí. Moderní prvek má zřejmě zastupovat použití čistého vokálu ve skladbě Do zdi jít, vždyť to tak ty mladé moderně znějící party dělají, tady to ale nefunguje, jednoduše proto, že zpěvák na to nemá a na využívání čistého hlasu by měl nejlépe co nejrychleji zapomenout.
Spíš úsměvně, než zajímavě, znějí zvuky samplů, vůči tomu, co je člověk zvyklý slyšet u novodobých kapel, je to rozdíl asi jako kdyby člověk hrál Super Maria, nebo si pustil nejnovější pařbu na playstationu.
Vyloženě demáčový zvuk působí stejně zastydlým dojmem, jako celá tvorba kapely. O jakékoliv produkci, alespoň na průměrné tuzemské úrovni, se nelze vůbec bavit. Jako velké faux vnímám závěr již zmíněné Do zdi jít, tady kapela zkouší, co je posluchač, ještě schopen vydržet.
Přistupoval jsem k poslechu s čistým štítem, ale to co se na mě valí z beden, je zmar. Vzhledem k věku muzikantů se obávám, že žádná razantní změna se očekávat nedá, a těžko tvrdit obligátní, že příště bude líp.
Sedznam skladeb:
Zpátky k MERESIEW. O téhle táborské kapele jsem v životě neslyšel, a hned při poslechu prvního songu je mi jasné, že jsem o nic nepřišel. Při poslechu EP Do zdi jít mě totiž přepadl smutek. Hudebně se jedná o naprosto tuctovou, ale hlavně totálně nezáživnou variaci typicky českého nuzného hardcoru, který je už drahnou řádku let úplně out. Tu s menší příměsí thrashe či death metalu, s drsňáckým řevem, skoupou na jakékoliv inovace a kvalitního nápadu. Bohužel i se stejně poplatnou textovou náplní. Kapela si to své jakž takž odehraje, zpěvák odeřve, ale je to podobný rozdíl, jako když se díváte na Premier league, a nebo si v neděli zajdete v 10:15 na místní béčko. Ti kluci tam, jakž takž, taky uměj běhat a kopnout do míče, ale tím ta podobnost končí. Moderní prvek má zřejmě zastupovat použití čistého vokálu ve skladbě Do zdi jít, vždyť to tak ty mladé moderně znějící party dělají, tady to ale nefunguje, jednoduše proto, že zpěvák na to nemá a na využívání čistého hlasu by měl nejlépe co nejrychleji zapomenout.
Spíš úsměvně, než zajímavě, znějí zvuky samplů, vůči tomu, co je člověk zvyklý slyšet u novodobých kapel, je to rozdíl asi jako kdyby člověk hrál Super Maria, nebo si pustil nejnovější pařbu na playstationu.
Vyloženě demáčový zvuk působí stejně zastydlým dojmem, jako celá tvorba kapely. O jakékoliv produkci, alespoň na průměrné tuzemské úrovni, se nelze vůbec bavit. Jako velké faux vnímám závěr již zmíněné Do zdi jít, tady kapela zkouší, co je posluchač, ještě schopen vydržet.
Přistupoval jsem k poslechu s čistým štítem, ale to co se na mě valí z beden, je zmar. Vzhledem k věku muzikantů se obávám, že žádná razantní změna se očekávat nedá, a těžko tvrdit obligátní, že příště bude líp.
Sedznam skladeb:
- Intro
- Do zdi jít
- Pach křivdy
- Skrytý vrazi
- Sliby
- Tupá zář
