Nejbližší koncerty
  • 15. 06. 2024Vyplujte s DRAD DANIELS na Vltavu a zažijte jedinečné kon...
  • 15. 06. 2024Legenda kalifornské hardcore scény Downset přijíždí poprv...
  • 16. 06. 2024DOWNSET. ( USA ) Legendární hardcore kapela z Los Angele...
  • 19. 06. 2024Trap metalová senzace z USA Dropout Kings přijíždí poprvé...
  • 19. 06. 2024WAYFARER (USA) + DREADNOUGHT (USA)
  • 25. 06. 2024Black metalová mašina HULDER z USA vyráží na své "VERSES ...
  • 27. 06. 2024CELESTE (FR) + SLAŤ
  • 29. 06. 2024ANTITREND OPEN AIR FESTIVAL 2024: STILLBIRTH (DE) FLESH...
TELEPATIE VI

Pokračujeme v našem úvahovém bloku, dnes o mediální změně a dalších piškuntáliích.

Problematika čtenosti, aneb: Proč to nejde?

Žijeme v tenatech informační společnosti, každý jsme její součástí.

Nejspíše valná většina čtenářů již slyšela o procesu, který odborníci nazývají digitalizace. Zjednodušeně řečeno jde o převádění tištěného textu a analogové komunikace do digitální podoby – v současnosti již člověk nepotřebuje (mobilní) telefon, aby mohl volat (má přeci internet a Skype), tištěné, papírové noviny, aby si kdekoliv mohl přečíst zprávy (má přeci mobilní internet, tablet a idnes), kamenný obchod, aby si mohl nakoupit (má přeci e-shop a Tesco delivery, jež těm nejlínějším z nás přiveze vybrané potraviny až domů) – jednoduše valná část lidské komunikace se přesouvá na internet a z komunikační superdálnice, v jejímž středu v teoretických konceptech sociologů 70. let stála televize, je najednou vedlejší kolej pro drezíny – internet zkrátil cestu informace z jednoho konce planety na druhou do řádů milisekund.

Jistě jste již někde zahlédli průzkumy, které uvádějí, že podíl tištěných médií se neustále snižuje – lidé buď nechtějí číst vůbec, či nechtějí číst na papíře – raketově narůstá podíl internetových médií a e-booků, klasická média zastupující. Koneckonců, kdo by se vláčel do knihovny, knihkupectví, či antikvariátu? Během pár sekund si potřebnou publikaci zakoupím z iTunes, Amazonu, Google Books a dalších dostupných služeb. Kam se trmácet, na to současný člověk nemá čas – je stále v pracovním procesu a po jeho skončení si chce alespoň těch pár hodin odpočinout, nežli půjde druhý den do onoho procesu znovu.

Tedy – uvedl jsem výše, podíl elektronických médií dle průzkumů trvale roste.

Mnoho tištěných médií, zabývajících se hudbou a vůbec kulturou v Čechách skončilo, a ty, jež zůstaly, se zaměřují převážně na tu nejkomerčnější hudební sféru, pouhou špičku ledovce – na kapely, jež si mohou dovolit utratit největší sumy na marketingové účely, aby paradoxně byly dále propagovány – jsou jednoduše mašinami na peníze, které vydělané peníze znovu investují do reklamy a tím vydělávají další.

Takových formací je, a to je třeba uvést, na scéně v současnosti jen pár a jsou to povětšinou samé "známé firmy" – jejich jména zde netřeba ani uvádět, v tom je ten vtip. Co ovšem s ostatními kapelami, ty jsou odsouzeny do nekonečna dřímat v undergroundu s tím, že vrchol kariéry jejich členů je předskokanství některému z těch velkých jmen? No vlastně ne nezbytně.

Rád bych se v tomto okamžiku dotkl jedné věci, ke které tento oddíl nevyhnutelně směřuje – pokud se tištěná média a jejich čtenáři přesunují na internet, musí se internetovým periodikům nevyhnutelně zvýšit čtenost, není liž pravda?

Není. Jelikož si každý jednoduše může dohledat návštěvnosti jednotlivých webů, dojde k šokujícímu zjištění – ačkoliv konkurence paradoxně spíše ubývá, nežli přibývá, stejným tempem ubývá také čtenářů.

Co se přímo Fobia Zine týče, čtenost se v minulých letech dosti patrně horšila, potěšujícím zjištěním pak může být trend současný, kdy většinu obsahu zinu tvoří žánry, které jsou tuzemskému publiku přeci jen bližší, takže čtenost jde alespoň o nějakých 20% nahoru.

Stále se však bavíme o několika málo stovkách přístupů denně, což není žádná sláva, je jasné, že taková warez fóra, či různé stránky s lechtivým obsahem jsou úplně někde jinde. Těch důvodů pro nepříliš značný nárůst čtenosti může být hned několik, já uvedu stručně jen pár příkladů:

1.Publicistika v našich končinách táhne pouze na témata každodenního života a určitá šokující odhalení a kauzy – ano. Češi milují kauzy plné emocí.

Kulturní publicistika je však v Čechách spíše na okraji zájmu. V denním tisku se s kulturními okénky setkáme spíše sporadicky, povětšinou se jedná o pár článků, nějaký ten sloupeček s recenzemi desek pop/rockových interpretů o pár nicneříkajících povrchních větičkách, bez hlubšího rozboru čehokoliv, aby tomu rozuměl takzvaný průměrný čtenář. (pozn: že nic takového neexistuje a jedná se de facto o určitý archetypální koncept, jenž je do reality ne právě snadno převeditelný, je jasné každému, kdo se kdy kritickým okem podíval na všechny ty zaručeně validní průzkumy veřejného mínění).

Čeští čtenáři o podobné věci, zdá se, nejeví valného zájmu – koho proboha zajímá, co si o akci myslí nějaký rádoby informovaný pisálek? Mě zajímá jen místo, čas a konání akce. Pokud mi médium tyto informace poskytne, je vše, jak má být.

2. Čtenář má rád věci na jednom místě – všechny informace pěkně v jednom vydání. Tohle mu do jisté míry plnilo a někomu stále plní  tištěné médium – informace jsou v určité podobě zhuštěny, seřazeny do jednotlivých rubrik a co se stalo po uzávěrce, se s měsíčním zpožděním přinese v příštím čísle. On-line médium tímto stylem pochopitelně nepracuje, veškerý text lze zpětně editovat, ale také přinést novinky v momentě, kdy se události stanou. Tato de facto instantní zpětná vazba ze strany média je vnímána a často teoretiky uváděna jakožto nejdůležitější znak on-line médií.

Do jisté míry je to, zvláště pro autory a korektory určitě výhoda – člověk se nemusí bát tiskových šotků či kachen, jelikož stanou-li se? O nic nejde, během pár vteřin je vše v pořádku opraveno.

Na stranu druhou se vytrácí onen přehled – čtenář již nemá svou dávku informací – dávkování je zcela pozvolné a člověk tak musí každý den sledovat dění, pokud se nechce cítit pozadu – papírové médium lze přečíst v momentě, kdy je vytištěno, vydistribuováno a pořízeno – zde se žádný pocit zpoždění nekoná, jelikož člověk jednoduše drží v ruce určitý stabilní blok neměnných informací. Tuto jistotu mu internetové médium nenabízí.

Tato věc má kupodivu zajímavý psychologický efekt, jenž si mnozí provozovatelé a přispěvovatelé on-line médií neuvědomují. Proto jsou tištěná média i nadále považována za nejdůležitější zdroj informací, proto se diplomové práce studentů tisknou – co je psáno, to je dáno a z papíru nezmizí. Je

to neskutečně důležité zjištění, se kterým se budou muset určitým způsobem srovnat obě strany – čtenář se bude muset chtě nechtě přizpůsobit novým podmínkám, kdy na jedné straně lze na informaci, či sdělení hned reagovat, ale na stranu druhou kdesi v zadních prostorách cerebra neustále hlodá stabilní nejistota z pravdivosti podané informace a redakce se budou muset snažit přicházet s ověřenými, uvěřitelnými informacemi, na které se dá spolehnout.

Celý proces profesionalizace, o kterém bych rád pohovořil v další části, pak bude samozřejmě během na dlouhou trať a nejeden běžec z obou barikád při něm upadne vyčerpáním. Je to však oběť, jíž je dle mého názoru třeba přinést, má-li se zinařina a online média jakožto celek někam posunout.

Proces profesionalizace v zinařině? Proč proboha?

Na počátku této série úvah jsem mluvil o nevoli nováčků v podílení se na zinech a nezávislých médiích. Tuto neochotu jsem vysvětloval ekonomickými faktory, kdy hudební nosič a akreditace (volný vstup) již nejsou stěžejními oblastmi zájmu nových, třeba i nadějných autorů.

Určitý důvod však netkví jen ve finanční stránce, ale i v pocitu, že „pokud za to těm autorům nikdo neplatí, tak médium asi není dostatečně kvalitní a své místo na slunci si nezaslouží. Nejspíše do něj píší samí béčkoví autoři a je jen dobře, že zůstávají v zinařském bahně a necpou své netalentované řitě do prestižních komerčních médií“.

Dál od pravdy snad již dotyčný ani být nemůže. Můžete namítnout, že ze své pozice vidím celý problém hodně zkresleně, ovšem faktem je, že na rozdíl od takzvaných profesionálních médií Fobia Zine například ani nemá žádného korektora. Tomuto elaborátu jsem korektorem já sám – na mně je, aby výsledný text nebyl pouhou snůškou gramatických prasáren, jež dává na odiv, že její autor vůbec neměl dokončit základní školu, jelikož mu nic neříká ani tak triviální záležitost, jakou je shoda přísudku s podmětem.

Dnes a denně přitom čtu v takzvaných profesionálních médiích věci, při nichž mi vlasy vstávají hrůzou na hlavě. Je určitě pravda, že čeština některých z nás (včetně mě) určitě není ideální, ale úroveň, která se vyskytuje v současnosti nejčtenějších on-line médiích, spadajících pod veliké mediální molochy, nevyhnutelně v člověku vyvolává otázky, jak se dotyčný na své redaktorské místo dostal – jestli ústní zkouškou, či pokrevní linií. Tedy ne, zde problém není – po obsahové i jazykové stránce na tom ziny určitě nejsou hůře (Alan snad nezačne škytat), než takzvaná profesionální média. V čem je tedy ten háček?

V úzkém zaměření. Profesionální média de facto primárně cílí na co největší počet čtenářů – jelikož někomu je třeba vytisknutý náklad prodat. A čeho se prodá více, než média, jež se zaměřuje na něco, co zajímá všechny? Tedy denní tisk, celebrity, náctiletí, ale třeba také populárně naučné publikace, či magazíny točící se kolem sexu, spotřební elektroniky – to vše je v současné době žádané zboží, které má své stálé odbytiště a v němž stojí za to produkovat mediální obsah. Povětšinou undergroundový metal mezi tyto věci jistojistě nepatří. Naopak. Ten se nesnaží cílit na co největší počet potenciálních fanoušků, posluchačů – a posléze zákazníků, chce přeci zachovat tvář a zůstat undergroundem, ne?

Tak tato úvaha určitě není správná – každá kapela chce rozšiřovat své řady, získávat nové stoupence, být úspěšná, vyprodávat haly a spát s groupies. To je naprosto jasné, problém ovšem je, že jen několika málo vyvoleným na vrcholu potravního řetězce, kteří přišli s něčím novým ve správnou chvíli, či mají v oboru odslouženo dost let, se dostane podobné příležitosti. Na toto tvrzení lze pochopitelně argumentovat tím, že to není nic nového a v současnosti je kapel ještě několikanásobně více, než před lety. Je.

Ale stejně tak je stále více takzvaných příznivců metalu a takzvaných metalových médií, v nichž mohou uvedené kapely dostat prostor. Jednoduše všeho je více – kromě peněz, které se v oboru točí. Metalu je dost, takzvaných fanoušků se zájmem o něj také, o jeho publicistiku ale nepříliš.

Pokračování příště.


Zveřejněno: 30. 11. 2012
Přečteno:
3392 x
Autor: Dw | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

03. 12. 2012 18:59 napsal/a Morbivod
DW
Pár lidí bych sám považoval za málo, ale při desítkách a stovkách, výjimečně tisících, už mi to přijde paráda. A skutečně mě daleko víc těší výrazný a hlubší zájem těch desítek a stovek, než kdyby byl povrchí blázinec ve velkém. Mít z toho nějaké peníze, to bych se nebránil, ale jakmile by to byl můj cíl, tak to stejně půjde rychle z kopce. A to i když budu dělat pop.
03. 12. 2012 18:21 napsal/a DW
skipi
se zbytkem co jsi napsal souhlas.
03. 12. 2012 18:03 napsal/a DW
Morbivode
jestli jsi k sobě zcela upřímný a pár lidí na koncertech ti stačí, stejně jako těch pár peněz, co za to dostaneš, tak to beru. skipi: jeden velký magazín se v našich podmínkách neudělá nikdy, protože je tu spousta lidí, co spolupracovat nikdy nebude :). A já myslím, že je to jen dobře. Ta diverzita je obecně správná věc. Čtenář si může vybrat a to je dobře, za to se přeci v 90. letech bojovalo - paradoxně dnes už si nikdo zase vybírat nechce :). Jinak samozřejmě nečekám, že porozumíš úplně všemu, právě jsem chtěl vyvolat nějakou diskuzi. Dnes zkusím nahodit další část.
03. 12. 2012 17:19 napsal/a Morbivod
vyprodavat haly
Nemůžu souhlasit, že každá kapela chce vyprodávat haly, raději utěšené ohlasy pochopivších, než masy nerozumících.
03. 12. 2012 17:17 napsal/a Morbivod
vyprodavat haly
Nemůžu souhlasit, že každá kapela chce vyprodávat haly, raději utěšené ohlasy pochopivších, než masy nerozumících.