NOOSTRAK doplnili sestavu BA na poslední chvíli a odpálili čtvrteční dopoledne před početným davem deathcoru chtivých fanoušků. Dle mého názoru jim to docela šlapalo, ale pódium jim bylo jaxi velké a zdálo se mi, že ani frontman Fred se do toho tak neopíral. V klubu je to jiné divadlo. A z desky taky. Tady mě to začlo po chvilce i nudit. Zvuk byl ale velice solidní. (Corbow)
I před polednem přilákali TROLLECH hojný počet diváků. Jedna z mála blackmetalových part na hlavním pódiu pak rozhodně neudělala naší zemi před zahraničními návštěvníky ostudu – naopak předvedla sebevědomý a kvalitní výkon postavený hlavně na hitových skladbách, z nichž vyčnívala úvodní hymna „V rachotu hromů“. Nechyběla „Moudrost kováře“ z posledního alba „Jasmuz“ a na závěr si Morbivod s fanoušky zalaškoval, když ohlásil „Zabíjím s jiskrou v očích“, aby slíbené odvolal (nezbýval čas) a vyměnil za „Ve stínu starých dubů“... Což je další hitovka jako hrom, kterou si většina přihlížejících hrdel s chutí zazpívala. (Johan)
TROLLECH jsem slyšel již mnohokrát a zde mi jejich lesní black metal opravdu sedl. Měli štěstí na docela slušný zvuk, zahráli mi výběr mých oblíbených songů, takže jsem odcházel naprosto spokojen. (Aleš)
TROLLECH měli výborný zvuk a oproti předchozím vystoupením, které jsem měl možnost vidět, hodně obměněný setlist. „V rachotu hromů“ jsem kvůli frontám u vstupu nestihl celou, na plzeňský kvartet se hnalo opravdu velké množství lidí. K setlistu doplním, že nám TROLLECH předvedli také několik skladeb z chystané desky „Vnitřní tma“, která vyjde na podzim. (Opat)
BRUTALLY DECEASED nastoupili na stage pro mne nově s krajanem Štembusem. Ti už odnesli zvuk daleko horší, slyšel jsem jen jednu kytaru a podivnou kouli, takže nemohu říci, že bych si jejich vystoupení zrovna užil. Jejich našláplý death by mne ale jinak každopádně bavil, když jsem si tak z pohledu na Štembusovo kytaru představoval, jak to asi mělo znít. (Aleš)
BRUTALLY DECEASED drtili „ten svůj starobylý“ death metal a živě mě bavili o poznání více než z debutu. Žlababa řval jak je jeho dobrým zvykem a kapela solidně šlapala – a měla zaslouženě slušný ohlas. Když srovnám BD s hvězdnými zahraničními partami, tak z toho vychází našinci se ctí. (Johan)
O polské TOTEM jsem doposud nezavadil, takže jsem netušil, co čekat. Předvedli skvělou energickou show s dredatou zpěvačkou, výborným bubeníkem a skvěle našláplým mixem hardcoreu, metalu a crossoveru. I publikum kolem si jejich hudbu očividně užívalo a já rovněž, takže mi jejich set utekl jako voda. (Aleš)
Pro mě se první kapelou letošního ročníku Brutal Assaultu stalo americké old school trio TOXIC HOLOCAUST. Přesně podle očekávání tahle sebranka kolem charismatického frontmana Joela Grinda nastoupila ve velkém stylu a během své půlhodinky vystřihla několik svých pecek do již slušně zaplněného kotle. Prastarý a špinavý zvuk, punková nespoutanost a thrashová energie. Především skladby „War Is Hell“, „Endless Armageddon“, „Wild Dogs“, „The Lord of the Wasteland“ nebo „Nuke the Cross“ vyvolaly divoký mosh pit. TOXIC HOLOCAUST vždy byli mými oblíbenci a i přesto, že klubovým koncertům, které jsem zažil, tento stačit nemohl, jednalo se o jednu z nejlepších kapel festivalu. Není nad vytřepání palic hned v jednu odpoledne… (Peťan)
TOXIC HOLOCAUST zřejmě nadchli nebo minimálně potěšili každého, kdo šel tou dobou kolem. Mladé čepice s kšiltama nahoru šly pařit do kotle, starší kozlové si vzadu potřepávali hlavama, a tak nějak všem bylo dobře po těle. Thrashers z USA nehrají žádný progres, ale to srdce a duši do svého projevu dávají, to se prostě pozná. Ze začátku do nás napálili klasické old schoolové thrashové věci, aby se jejich set postupně měnil ve veselici... a najednou tu byli pohodový týpci, kteří hráli dost syrovej rokenrol, ale rozhodně nepůsobili přísným dojmem, navzdory svým tričkům s logy BATHORY a SATYRICON. (Coornelus)
TOXIC HOLOCAUST jsem měl v programu zatržené červeně – a červená značila „musím vidět“. Já tyhle kluky americký sice nemám naposlouchané, ale i to málo, co jsem před festem slyšel, mě hodně bavilo. Holt se vracím do mládí, kdy se thrash valil odevšad. (úsměv) A forma, kterou drtili Amíci, mě opravdu (po)bavila. Bylo to veselé a hravé, šmrnclé punkem, a hlavně i k nějakému tomu křepčení nutící. Rozhodně spokojenost. (Johan)
Ač si ARKONA v řadách mých kamarádů a kolegů vykoledovala spoustu ironických průpovídek, já byl zhruba do třetí skladby spokojený. Bohatýři a jejich velekněžka prostě hráli to, co od nich jejich fanoušci chtějí a znají. Máša byla samozřejmě v neustálém pohybu, přitom stačila zpívat v několika polohách a navíc občas bušit do nějakého přenosného bicího nástroje. Rusové samozřejmě byli náležitě ustrojeni, zpěvačce nechyběl přehoz v podobě vlčí kůže... jenže v jediném okamžiku se to zvrtlo. Já vím, že to do folk metalu patří, ale mě ta ruská častuška docela otrávila a tak jsem dal poslední slovanské pohanské vesnici na Baltu vale. (Johan)
Řezníci GENERAL SURGERY ve mě svým vystoupením evokovali OBSCENE. Super oživení a hlavně výborný zvuk. Nic se neřešilo a do přítomných lidiček pod pódiem šel čistokrevný death-grind. Pro mé uši lahůdka a první kapela, která mne zaujala. OBSCENE 2013?? (Márty)
Po úvodní středeční párty jsem se snažila šetřit, a tak jsem do areálu dorazila až na kus zakrvácených GENERAL SURGERY, kteří mě nijak neurazili, ale ani neuchvátili. (Veronika)
Větší očekávání jsem vkládala do Američanů CROWBAR. Jejich set se mi hodně líbil – že tomu tak bude jsem ovšem tušila již z poslechu desek. Jižanský sludge rodáků z New Orleans s věčně plivajícím zpěvákem v čele mi vyloženě sedl. (Veronika)
Na CROWBAR jsem se posunul o trochu blíž, což bylo ale zároveň trochu riskantní, protože kromě trsátka mohl člověk chytit poctivého dřevorubeckého kedra. CROWBAR se zrovna nesnažili o to, aby jejich set byl vyvážený a plný přechodů v náladách a rytmech a to mi přesně vyhovovalo. Odřezali si svůj poctivý oldschool sludge a já si je maximálně užil. (Aleš)
Američtí řezníci THE BLACK DAHLIA MURDER se tradičně s ničím nesrali a vpálili do přítomných hustou porci jejich originálního melodického death-metal-core nářezu. Zazněly tak vály jak z poslední rok staré desky „Ritual“, tak i starší kousky. Vychutnat jsme si mohli tak titulní „A Shrine to Madness“, sekačkovou hustou „Moonlight Equilibrium“ nebo „Necropolis“ či „Malenchantments of the Necrosphere“. SUPER. (Márty)
V podvečerních hodinách pro mě byl tahounem „all star band“ LOCK UP. Zpočátku setu mě zklamal (ne poprvé na BA) zprasený zvuk. S přibývajícím časem však přece jen došlo k zlepšení. Sledovat tuhle bandu je pro fanouška death/grindu opravdu zážitek. Především Nicholas Barker za bicí soupravou působil dojmem, že chce celý Josefov srovnat se zemí. Do toho připočítejme otce grindcoru Shane Emburyho s baskytarou a dílo je dokonáno. Tomas Lindberg a Anton Reisenegger výborně doplňují celou mozaiku LOCK UP. Setlist tvořil průřez všemi třemi alby a Brutal Assault znovu zažil death/grind té nejvyšší kvality! (Peťan)
LOCK UP spousta lidí chválila. Pro mě jen riffy, hradba z bicích a řev. Pak nuda a zase jen nuda. (Ifa)
LOCK UP – lahůdka. (smích) (Márty)
I SWALLOW THE SUN byli zatrženi červenou fixou, ale přišlo zklamání. Jednak to odnesli jedinou přeháňkou (ale to by mi až tak nevadilo...), jednak mě vůbec nebavili. Přitom z alb je mám rád a letošní materiál „Emerald Forest and the Blackbird“ mě hodně baví. Nevím, čím to bylo, ale přišli mi unylí a nepřesvědčiví. Korunu tomu nasadil ohoz zpěváka – kde pročerta viděl v doom metalu pletenou kšiltovku? Brrr... Ta módní policie by měla opravdu rázně zakročit. (úsměv) (Johan)
Další kapelou, na kterou jsem se hodně těšila, byli doomaři SWALLOW THE SUN. Když začali hrát, vypadalo to na hodně zdařilý koncert, navíc dali podle mě nejlepší skladbu z nové desky „Hate, Lead The Way!“; to mě hodně potěšili. Ale jinak musím říct, že to bylo takové.. rozpačité. Pořád jsem nepřišla na kritéria, dle kterých Finové vybírají skladby pro živé hraní, ale jejich oblíbenost u publika, případně potenciál toho, že by na živo měly koule, to očividně nebudou. (úsměv) (Veronika)
SWALLOW THE SUN mám sice z desek rád, na živo už to s nimi ale bývá horší. Buď mám štěstí na špatný zvuk, či mizerný playlist a zde na Brutalu to byla právě ta druhá možnost. Bylo mi jasné, že si musí zahrát rádiový popík „Cathedral Walls“, ale vzhledem k hracímu času jsem očekával, že zahrají i něco jiného, než z posledních dvou desek. Toto přání se mi splnilo jen v podobě „Psychopath‘s Lair“ a zbytek byl už jen nuda a šeď. Obrovská škoda. (Aleš)
SWALLOW THE SUN – příjemný doom metal se spoustou těžkých melodií a nálad. Velice dobře se u jejich muziky pohupovalo. (Ifa)
HEAVEN SHALL BURN – pro mne jeden z hlavních tahounů festivalu a hudebních důvodů proč na BA vyjet. Hodně jsem byl tedy zklamaný posraným zvukem na začátku jejich setu, což se pak zlepšilo, ale ptám se proč? Takto jsem se ještě během festivalu ptal několikrát, protože někdy byl zvuk fakt trága, a je to samozřejmě o lidech, když následně hraje kapela, která je zvukově v pohodě. Ale zpátky k HSB. Začalo se titulní skladbou „Counterweight“ ze staršího alba „Deaf to Our Prayers“ a hned se pokračovalo veselým coverem od EDGE OF SANITY – „Black Tears“, což už kotel pod pódiem rozvařilo na maximum, lidi řvali texty a zpěvák Marcus Bischoff toho náležitě využíval a dával davu dostatečný prostor. Zazněly pak další kusy z předposlední desky „Iconoclast“ – „EndZeit“ včetne intra „Awoken“, po kterém byla před pódiem opravdu maximální mela a došlo i na oblíbenou srážku blbců. (smích) Slyšet dav řvát „nothing, just nothing, nothing will wipe this heart out...“ a pak „...we are the final resistance...“, tak přitom mi běhal mráz po zádech.... Super vystoupení a pro mne nej kapela čtvrtka! (Márty)
Poté, co KRISIUN odpadli z line-upu letošního Obscene Extreme, těšil jsem se alespoň z jejich zařazení na BA. Od prvních okamžiků je však jasné, že z výborného zážitku nebude nic. Zvukař si zřejmě znovu odskočil na pivo a podle toho to celé vypadalo. Z ukázkového brazilského death metalu se stala zvuková koule valící se na všechny strany. Nečitelná hra, místy „hluché“ bicí a jen s obtížemi poznávám jednotlivé skladby. Opravdu jsem se těšil především na skladby z výborné desky „The Great Execution“, kterou KRISIUN vydali v loňském roce. Kvůli mizernému zvuku odcházím v půlce setu pryč… (Peťan)
Já naopak ze zvuku KRISIUN rozladěný nebyl, kytary pořádně řezaly do uší a nějaké mohutnější koule jsem si nevšiml. S těmito Brazilci jsem měl tu čest podruhé a vždy předvedli marast par excellence. Brutal Assault nebyl výjimkou a troufám si říct, že na pražské after party to stoprocentně rozsekali též. (Opat)
Přišel jsem na poslední tři songy, kdy už byl zvuk celkem OK, a KRISIUN mi připravili docela milé překvapení. Bratrské trio se na soupisce objevilo až na poslední chvíli a já si od nich takřka nic nesliboval (protože jsem je nikdy neposlouchal). A ejhle – ono to bylo dokonce velmi dobré. Možná jde o obyčejný death metal, ale živě to mělo kule a bylo to sakra přesvědčivé. A ta kytara – model Jarda Pracna – má něco do sebe. (Johan)
Myslím, že nikoho neurazím, když řeknu, že MINISTRY měli opravdu příšerný zvuk. Al k tomu měl navíc výbornou pódiovou show vysmaženého důchodce a song za songem zněl stále stejně. Nebýt posledního pásma mých milovaných songů z „Psalm 69“, neměl bych žádný důvod si je doposlechnout do konce. (Aleš)
MINISTRY. Mám je docela ráda, ale koncert byl podivný, nejvíc mě asi nakonec bavily poslední tři skladby, což byly ty nejprofláklejší hity. (úsměv) Zpěvák vypadá, že toho má za sebou už fakt hodně. Přitom jsem MINISTRY slyšela na Masters někdy před pěti lety, kdy prohlašovali, že to je jejich poslední vystoupení vůbec, a bylo to super. Některá rozhodnutí je asi lepší neměnit. (Veronika)
Totální náhul, to byli v mých očích MINISTRY. Bohužel ne ve smyslu kvality, ale přeřvaného zvuku. Před začátkem jejich setu jsem udělal tu chybu, že jsem šel co nejblíže k pódiu a to bylo špatně. Maximální hlasitost řezala do uší a tak jsem si mou oblíbenou „No W“, zahranou jako druhou v pořadí, pouze domýšlel. Po čtvrté věci jsem to nevydržel a šel hledat vhodný zvuk, který ale tou dobou nebyl nikde – zkusil jsem čtyři místa a všude to nebylo ono. Velká škoda, jeden z mých taháků na festivalu tak dopadl pouze průměrně, žádné velké nadšení se nekonalo. Kdybych nevěděl, že se závěrem setu přijdou legendární fláky z desky „Psalm 69“, po půlce bych to zabalil. Na druhou stranu jsem je rád viděl na živo, a musím říct, že Al Jourgensen své party zvládl víc než dobře, navzdory své předkoncertní (údajné???) indispozici... zase drby. (úsměv) (Coornelus)
No drby... z dobře informovaných zdrojů jsme se dověděli, že mistra museli na pódium v podstatě odvést dva statní ošetřovatelé. A s tím zpěvem to taky bylo všelijaké... že by playback? (Johan)
DIMMU BORGIR hráli perfektní set list, ale se špatným zvukem. Možná to bylo místem, kde jsem stál, ale kvůli tomu, že se areál zcela zaplnil, jsem se nemohl přemístit. Ale co jsem pak potkával lidi, říkali to samé. Takže kapela za jedna, zvukař za pět – a měl by si někde nafackovat nebo si hledat jinou práci. (Ifa)
Ani u DIMMU BORGIR si nemůžu na zvuk stěžovat, v místě, kde jsem stál, jsem slyšel vše dobře a naopak jsem byl nadšený. Hlavní náplní setlistu byly poslední tři desky, došlo však i na celkem tři fláky z již patnáct let staré fošny „Enthrone Darkness Triumphant“. Spokojenost, nadprůměr. (Opat)
DIMMU BORGIR patřili v naší výpravě k očekávaným vrcholům festivalu, pravda s výjimkou dvou kverulantů (mě a Coorneluse – úsměv). A během deseti minut se z oslavovaných hrdinů stali vyhnanci. (smích) Těch nadávek, co padalo z úst pravověrných blackmetalistů... Přitom „Dimmáči“ hráli přesně to, co se nachází na poslední desce „Abrahadabra“– melodický neblack metal se spoustou orchestrálních pasáží a melodických linek. Já nic jiného nečekal, tak jsem nebyl ani zklamaný, ani nadšený. Prostě jsem si kus poslechl a pak šel na pivo. (úsměv) (Johan)
SICK OF IT ALL – další kapela, která to valí již od poloviny osmdesátých let. Před Metal Shop Stage je narváno a jde se na to. Nefalšovaný americký hardcore, téměř nepřetržitý circle pit. Asi tahle má vypadat festivalový koncert legendy hardcoru. Bratři Kollerové a zbytek kapely moc dobře vědí, co na lidi platí – hutné riffy a žádný prostor pro oddych. SICK OF IT ALL během čtyřiceti minut prolétli Josefovem jako vichřice a stihli udělat průřez svou diskografií. Po pár pivkách a všech těch metalech jsem si SICK OF IT ALL užil na maximum. (Peťan)
Švýcarští SAMAEL přehodili výhybku večera do temnějších metalových vod a já si spokojeně užíval. Poslední studiovka „Lux Mundi“ mě do kolen zrovna neposlala, ale živě skladby z ní fungovaly překvapivě skvěle (například „Soul Invictus“). A když se pak sáhlo do hluboké historie v podobě „Baphomet´s Throne“ z letitého záseku „Ceremony of Opposites“, nebylo co řešit. A ani by jeden neřekl, že obě skladby dělí propast dlouhých sedmnácti let. Největším ovacím se samozřejmě dostalo věcem z období alba „Passage“ v čele s hitovkou „Rain“. I já jsem si s nostalgií notoval „let it rain a day, a week, a year, let it rain a thousand years a day...”. Pánové ze SAMAEL svoji tvorbu navíc umějí i živě prodat. Celá kapela v čele s charismatickým Vorphem, oděným do slušivého červeného hábitu, byla neustále v pohybu a vystoupení ji evidentně bavilo. Pozadu nezůstal ani Xy, který si od kláves několikrát odskočil k improvizovaným bicím, do kterých mlátil jako zamlada. Opravdu působivé. Když k tomu připočteme ucházející zvuk, skvělá světla a kulisu, nezbývá než konstatovat spokojenost. Staří pardálové mě zase jednou udělali radost. (Goro)
Na SAMAEL jsem se těšila jak malá. Začali vypalovačkou „My Saviour“ a v tu ránu mě měli na háčku. Vystoupení bylo neskutečně energické, myslím si, že být na místě klávesáka/bubeníka, tak po koncertu upadnu do komatu (smích). Nemůžu si stěžovat, výborný výběr písní, slušný zvuk, dobrá světelná show. (Veronika)
Vidět SAMAEL prostě byla nutnost. A i přes ne úplně ideální zvuk na Jagermeister stage (která ve čtvrtek disponovala o něco kvalitnějším soundem než vedlejší Metal Shop Stage) jsem byl spokojen. Všichni samozřejmě velebí „Passage“, ale mě se líbí i poslední deska „Lux Mundi“. Bratrské duo Xytras a Vorph prostě dělá dobrou muziku už léta a koncert byl hodně podařený – i díky dokonalé světelné show, snad nejlepší, jaká byla na Brutalu letos k vidění – k industriálnímu metalu seděly všechny ty parádičky dokonale. (Johan)
Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem technického death metalu a tudíž ani fanouškem NILE. Některá jejich alba však mám rád a jako kapela mají u mě uznání. To byl hlavní důvod, proč jsem na NILE setrval až do půlnoci. Místo hudebního zážitku však přišlo další velké zklamání. NILE měli snad nejhorší zvuk, co jsem za poslední dobu zažil. V závěru druhé skladby jsem vzal nohy na ramena a prchal z areálu. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl zdaleka jediný, není to pro pořadatele zrovna dobrá vizitka. Škoda, snad někdy příště a s lepšími technickými podmínkami. (Peťan)
NILE odnesli jednu z nejslabších zvukařových chvilek. Jejich repertoár znám jen zběžně, ale myslím, že i kdybych znala všechny skladby nazpaměť, těžko bych poznala, co hrají. Vepředu to bylo úplně marné, vzadu krapátko lepší. Velká škoda, jinak to mohl být moc pěkný zážitek. (Veronika)
Největším průšvihem pro mě byli NILE. Z desek si je poslechnu s chutí, tak jsem se na ně po SAMAEL docela těšil. Ale běda, běda, ubohá zvuková kuliso bledá. Dopadlo to opravdu bledě, zvuk byl opravdu děsný – tak, že jej ani nedokážu popsat. A protože jsem se těšil na ARCTURUS, šel jsem s raději od ušního teroru odpočinout do klidové zóny a nabrat síly na očekávaný vrchol prvního dne. (Johan)
Na letošním Brutalu to mělo být poprvé, co konečně uslyším NILE. Těšil jsem se na parádní zvuk a místo toho jsem během první skladby již se značně pochmurnou náladou utíkal vzad, jestli se náhodou nezlepší. To se stalo ale až někdy v půlce jejich vystoupení. Odehráli výborný set, nechyběla „Sacrifice Unto Sebek“, „Kafir!“, „Annihilation of the Wicked“ a to mi narůstající depresi ze zvuku alespoň do jisté míry ztlumilo. Šel jsem si tedy dát další nepitelný Budvar a ponořil se do tmy. (Aleš)
Když jsem před festem projížděl seznam vystupujících, při jméně ARCTURUS jsem zaplesal, protože se jednalo o splněné přání, ve které jsem při četnosti jejich rozpadů ani nedoufal. A ARCTURUS mne nezklamali. Byť jsem měl z živé podoby jejich avantgardního metalu poněkud obavy, vše dopadlo v mých očích a uších znamenitě. Je jasné, že nejvíce jsem si užil pecky z nedotknutelné klasiky „La Masquerade Infernale“ („Master of Disguise“, „The Chaos Path“), které zazněly ke konci jejich vystoupení. Ale to se s ohledem na kvalitu daného materiálu dalo předpokládat. Nicméně i ostatní věci z dalších alb, jako třeba „Shipwrecked Frontier Pioneer“ nebo „Ad Absurdum“, byly v pořádku. Uznávám, že ne každému se musel pozdávat Vortexův vokál, který využíval v několika polohách, ale u mě v pohodě. Taetrálnost k ARCTURUS vždy patřila. Komentovat výkony ostatních hudebníků v čele s Hellhammerem by bylo nošením dřiví do lesa. Navíc jako bonus měli ARCTURUS, alespoň v místech kde jsem stál, povedený zvuk. Z mojí strany naprostá spokojenost a pro moji osobu jeden z absolutních vrcholů celého letošního ročníku. (Goro)
Zatímco u většiny kapel jsme nebyli spokojeni se zvukem, ARCTURUS nám vše vynahradili. Z repro soustav se valil zvuk čistý jako křišťál a také parádní muzika. Kapelu popoháněl maestro Hellhammer v botách, ve kterých bych nebyl schopen chůze, natož bubnování. Ale jemu deseticentimetrová podrážka evidentně nevadila. Jediné, co mi v avantgardním metalu norských aristokratů příliš nesedělo, byl Vortexův ultra vysoký zpěv – ale naštěstí jej bylo používáno jen občas. A je s podivem, kde všude znají Tři oříšky pro Popleku. (úsměv) (Johan)
ARCTURUS pro mě zřejmě byli nejlepší kapelou dne. Možná za to ani nemůže hudba, jakou hráli, ale rozhodně to bylo díky zvuku. První konečně zvukově dokonalý set, kdy jsem slyšel každou klapku kláves, a zkrátka všechny nástroje byly absolutně vyvážené. Hudba to je samozřejmě posluchačsky náročná, ale to není nic proti Vortexovým vokálům. Sám jsem tak někde mezi jak na ně nahlížet – chvílemi mi přišly v jeho podání ok, chvílemi mě neskutečně iritovaly. Ne, že bych si nějak vyloženě lebedil, a i přes jisté mouchy se mi set ARCTURUS zamlouvali v pátek nejvíc. (Coornelus)
Budvar Club Stage
Velice dobrý nápad byl spustit třetí stage ve staré plechové hale na konci areálu. Je super, že se ujal i u fanoušků. Když spustili jako první svou produkci DIEVISION, hala se pěkně naplnila a to i přesto, že o pár desítek metrů dál řádili KRISIUN a následně MINISTRY. Pro mě byl ještě zajímavý fakt ten, že se před DIEVISION seřadili pěkně všichni Jihočeši, takže jsem měl ihned přehled, kdo z mého okolí vyrazil také. DIEVISION předvádí už delší dobu slušné výkony v rámci moderního death metalu. Výborný zpěv, skvělá rytmika, hudba plná nápadů. Navíc Budvar Stage měla velice slušný zvuk, kde bylo slyšet vše a i díky tomu šel dojem z produkce o třídu výš. Co se týče zvuku, tak sem by se zvukaři z hlavních scén měli chodit učit, protože to, co tam kolikrát předváděli, nebylo k tomu. (Ifa)
INQUISITION jsem jen slyšel, protože do narvané haly jsem se prostě nenacpal. Škoda, že nehráli na velkém pódiu, protože i ve dvou by tam nadělali docela dost parády. (Johan)
Jen malá zmínka o INQUISITION, to se musí napravit (úsměv). Poprvé a téměř naposled jsem zavítal ke třetí scéně, klubové Budvar Stage. Chystalo se zde totiž naprosté peklo v podobě dua v současnosti pobývajícího v americkém Seattlu. Tuto smečku jsem měl již tu čest vidět loni v Praze a koncert ve mně zanechal hluboký dojem. Na BA jsem tedy dal přednost jim před švýcarskými SAMAEL a nelituji toho. Prostor před stage byl naprosto narvaný, později příchozí fanoušci se již ani do tohoto „bungalovu“ nedostali a vystoupení sledovali zvenčí. INQUISITION sice neměli úplně skvostný zvuk (a nejsem si jist, zda to bylo na té klubové scéně úplně možné) a sotva jsem něco viděl (pódium opravdu málo vyvýšené), i tak jsem byl v naprostém transu. Nemohly chybět skladby jako „Astral Path to Supreme Majesties“, „Nefarious Dismal Orations“, „Command of the Dark Crown“, „Desolate Funeral Chant“ nebo „Ancient Monumental War Hymn“. Skvost a pokud dvojice zase někdy navštíví ČR, chci být u toho. (Opat)
Fotky: Ignor
I před polednem přilákali TROLLECH hojný počet diváků. Jedna z mála blackmetalových part na hlavním pódiu pak rozhodně neudělala naší zemi před zahraničními návštěvníky ostudu – naopak předvedla sebevědomý a kvalitní výkon postavený hlavně na hitových skladbách, z nichž vyčnívala úvodní hymna „V rachotu hromů“. Nechyběla „Moudrost kováře“ z posledního alba „Jasmuz“ a na závěr si Morbivod s fanoušky zalaškoval, když ohlásil „Zabíjím s jiskrou v očích“, aby slíbené odvolal (nezbýval čas) a vyměnil za „Ve stínu starých dubů“... Což je další hitovka jako hrom, kterou si většina přihlížejících hrdel s chutí zazpívala. (Johan)
TROLLECH jsem slyšel již mnohokrát a zde mi jejich lesní black metal opravdu sedl. Měli štěstí na docela slušný zvuk, zahráli mi výběr mých oblíbených songů, takže jsem odcházel naprosto spokojen. (Aleš)
TROLLECH měli výborný zvuk a oproti předchozím vystoupením, které jsem měl možnost vidět, hodně obměněný setlist. „V rachotu hromů“ jsem kvůli frontám u vstupu nestihl celou, na plzeňský kvartet se hnalo opravdu velké množství lidí. K setlistu doplním, že nám TROLLECH předvedli také několik skladeb z chystané desky „Vnitřní tma“, která vyjde na podzim. (Opat)
BRUTALLY DECEASED nastoupili na stage pro mne nově s krajanem Štembusem. Ti už odnesli zvuk daleko horší, slyšel jsem jen jednu kytaru a podivnou kouli, takže nemohu říci, že bych si jejich vystoupení zrovna užil. Jejich našláplý death by mne ale jinak každopádně bavil, když jsem si tak z pohledu na Štembusovo kytaru představoval, jak to asi mělo znít. (Aleš)
BRUTALLY DECEASED drtili „ten svůj starobylý“ death metal a živě mě bavili o poznání více než z debutu. Žlababa řval jak je jeho dobrým zvykem a kapela solidně šlapala – a měla zaslouženě slušný ohlas. Když srovnám BD s hvězdnými zahraničními partami, tak z toho vychází našinci se ctí. (Johan)
O polské TOTEM jsem doposud nezavadil, takže jsem netušil, co čekat. Předvedli skvělou energickou show s dredatou zpěvačkou, výborným bubeníkem a skvěle našláplým mixem hardcoreu, metalu a crossoveru. I publikum kolem si jejich hudbu očividně užívalo a já rovněž, takže mi jejich set utekl jako voda. (Aleš)
Pro mě se první kapelou letošního ročníku Brutal Assaultu stalo americké old school trio TOXIC HOLOCAUST. Přesně podle očekávání tahle sebranka kolem charismatického frontmana Joela Grinda nastoupila ve velkém stylu a během své půlhodinky vystřihla několik svých pecek do již slušně zaplněného kotle. Prastarý a špinavý zvuk, punková nespoutanost a thrashová energie. Především skladby „War Is Hell“, „Endless Armageddon“, „Wild Dogs“, „The Lord of the Wasteland“ nebo „Nuke the Cross“ vyvolaly divoký mosh pit. TOXIC HOLOCAUST vždy byli mými oblíbenci a i přesto, že klubovým koncertům, které jsem zažil, tento stačit nemohl, jednalo se o jednu z nejlepších kapel festivalu. Není nad vytřepání palic hned v jednu odpoledne… (Peťan)
TOXIC HOLOCAUST zřejmě nadchli nebo minimálně potěšili každého, kdo šel tou dobou kolem. Mladé čepice s kšiltama nahoru šly pařit do kotle, starší kozlové si vzadu potřepávali hlavama, a tak nějak všem bylo dobře po těle. Thrashers z USA nehrají žádný progres, ale to srdce a duši do svého projevu dávají, to se prostě pozná. Ze začátku do nás napálili klasické old schoolové thrashové věci, aby se jejich set postupně měnil ve veselici... a najednou tu byli pohodový týpci, kteří hráli dost syrovej rokenrol, ale rozhodně nepůsobili přísným dojmem, navzdory svým tričkům s logy BATHORY a SATYRICON. (Coornelus)
TOXIC HOLOCAUST jsem měl v programu zatržené červeně – a červená značila „musím vidět“. Já tyhle kluky americký sice nemám naposlouchané, ale i to málo, co jsem před festem slyšel, mě hodně bavilo. Holt se vracím do mládí, kdy se thrash valil odevšad. (úsměv) A forma, kterou drtili Amíci, mě opravdu (po)bavila. Bylo to veselé a hravé, šmrnclé punkem, a hlavně i k nějakému tomu křepčení nutící. Rozhodně spokojenost. (Johan)
Ač si ARKONA v řadách mých kamarádů a kolegů vykoledovala spoustu ironických průpovídek, já byl zhruba do třetí skladby spokojený. Bohatýři a jejich velekněžka prostě hráli to, co od nich jejich fanoušci chtějí a znají. Máša byla samozřejmě v neustálém pohybu, přitom stačila zpívat v několika polohách a navíc občas bušit do nějakého přenosného bicího nástroje. Rusové samozřejmě byli náležitě ustrojeni, zpěvačce nechyběl přehoz v podobě vlčí kůže... jenže v jediném okamžiku se to zvrtlo. Já vím, že to do folk metalu patří, ale mě ta ruská častuška docela otrávila a tak jsem dal poslední slovanské pohanské vesnici na Baltu vale. (Johan)
Řezníci GENERAL SURGERY ve mě svým vystoupením evokovali OBSCENE. Super oživení a hlavně výborný zvuk. Nic se neřešilo a do přítomných lidiček pod pódiem šel čistokrevný death-grind. Pro mé uši lahůdka a první kapela, která mne zaujala. OBSCENE 2013?? (Márty)
Po úvodní středeční párty jsem se snažila šetřit, a tak jsem do areálu dorazila až na kus zakrvácených GENERAL SURGERY, kteří mě nijak neurazili, ale ani neuchvátili. (Veronika)
Větší očekávání jsem vkládala do Američanů CROWBAR. Jejich set se mi hodně líbil – že tomu tak bude jsem ovšem tušila již z poslechu desek. Jižanský sludge rodáků z New Orleans s věčně plivajícím zpěvákem v čele mi vyloženě sedl. (Veronika)
Na CROWBAR jsem se posunul o trochu blíž, což bylo ale zároveň trochu riskantní, protože kromě trsátka mohl člověk chytit poctivého dřevorubeckého kedra. CROWBAR se zrovna nesnažili o to, aby jejich set byl vyvážený a plný přechodů v náladách a rytmech a to mi přesně vyhovovalo. Odřezali si svůj poctivý oldschool sludge a já si je maximálně užil. (Aleš)
Američtí řezníci THE BLACK DAHLIA MURDER se tradičně s ničím nesrali a vpálili do přítomných hustou porci jejich originálního melodického death-metal-core nářezu. Zazněly tak vály jak z poslední rok staré desky „Ritual“, tak i starší kousky. Vychutnat jsme si mohli tak titulní „A Shrine to Madness“, sekačkovou hustou „Moonlight Equilibrium“ nebo „Necropolis“ či „Malenchantments of the Necrosphere“. SUPER. (Márty)
V podvečerních hodinách pro mě byl tahounem „all star band“ LOCK UP. Zpočátku setu mě zklamal (ne poprvé na BA) zprasený zvuk. S přibývajícím časem však přece jen došlo k zlepšení. Sledovat tuhle bandu je pro fanouška death/grindu opravdu zážitek. Především Nicholas Barker za bicí soupravou působil dojmem, že chce celý Josefov srovnat se zemí. Do toho připočítejme otce grindcoru Shane Emburyho s baskytarou a dílo je dokonáno. Tomas Lindberg a Anton Reisenegger výborně doplňují celou mozaiku LOCK UP. Setlist tvořil průřez všemi třemi alby a Brutal Assault znovu zažil death/grind té nejvyšší kvality! (Peťan)
LOCK UP spousta lidí chválila. Pro mě jen riffy, hradba z bicích a řev. Pak nuda a zase jen nuda. (Ifa)
LOCK UP – lahůdka. (smích) (Márty)
I SWALLOW THE SUN byli zatrženi červenou fixou, ale přišlo zklamání. Jednak to odnesli jedinou přeháňkou (ale to by mi až tak nevadilo...), jednak mě vůbec nebavili. Přitom z alb je mám rád a letošní materiál „Emerald Forest and the Blackbird“ mě hodně baví. Nevím, čím to bylo, ale přišli mi unylí a nepřesvědčiví. Korunu tomu nasadil ohoz zpěváka – kde pročerta viděl v doom metalu pletenou kšiltovku? Brrr... Ta módní policie by měla opravdu rázně zakročit. (úsměv) (Johan)
Další kapelou, na kterou jsem se hodně těšila, byli doomaři SWALLOW THE SUN. Když začali hrát, vypadalo to na hodně zdařilý koncert, navíc dali podle mě nejlepší skladbu z nové desky „Hate, Lead The Way!“; to mě hodně potěšili. Ale jinak musím říct, že to bylo takové.. rozpačité. Pořád jsem nepřišla na kritéria, dle kterých Finové vybírají skladby pro živé hraní, ale jejich oblíbenost u publika, případně potenciál toho, že by na živo měly koule, to očividně nebudou. (úsměv) (Veronika)
SWALLOW THE SUN mám sice z desek rád, na živo už to s nimi ale bývá horší. Buď mám štěstí na špatný zvuk, či mizerný playlist a zde na Brutalu to byla právě ta druhá možnost. Bylo mi jasné, že si musí zahrát rádiový popík „Cathedral Walls“, ale vzhledem k hracímu času jsem očekával, že zahrají i něco jiného, než z posledních dvou desek. Toto přání se mi splnilo jen v podobě „Psychopath‘s Lair“ a zbytek byl už jen nuda a šeď. Obrovská škoda. (Aleš)
SWALLOW THE SUN – příjemný doom metal se spoustou těžkých melodií a nálad. Velice dobře se u jejich muziky pohupovalo. (Ifa)
HEAVEN SHALL BURN – pro mne jeden z hlavních tahounů festivalu a hudebních důvodů proč na BA vyjet. Hodně jsem byl tedy zklamaný posraným zvukem na začátku jejich setu, což se pak zlepšilo, ale ptám se proč? Takto jsem se ještě během festivalu ptal několikrát, protože někdy byl zvuk fakt trága, a je to samozřejmě o lidech, když následně hraje kapela, která je zvukově v pohodě. Ale zpátky k HSB. Začalo se titulní skladbou „Counterweight“ ze staršího alba „Deaf to Our Prayers“ a hned se pokračovalo veselým coverem od EDGE OF SANITY – „Black Tears“, což už kotel pod pódiem rozvařilo na maximum, lidi řvali texty a zpěvák Marcus Bischoff toho náležitě využíval a dával davu dostatečný prostor. Zazněly pak další kusy z předposlední desky „Iconoclast“ – „EndZeit“ včetne intra „Awoken“, po kterém byla před pódiem opravdu maximální mela a došlo i na oblíbenou srážku blbců. (smích) Slyšet dav řvát „nothing, just nothing, nothing will wipe this heart out...“ a pak „...we are the final resistance...“, tak přitom mi běhal mráz po zádech.... Super vystoupení a pro mne nej kapela čtvrtka! (Márty)
Poté, co KRISIUN odpadli z line-upu letošního Obscene Extreme, těšil jsem se alespoň z jejich zařazení na BA. Od prvních okamžiků je však jasné, že z výborného zážitku nebude nic. Zvukař si zřejmě znovu odskočil na pivo a podle toho to celé vypadalo. Z ukázkového brazilského death metalu se stala zvuková koule valící se na všechny strany. Nečitelná hra, místy „hluché“ bicí a jen s obtížemi poznávám jednotlivé skladby. Opravdu jsem se těšil především na skladby z výborné desky „The Great Execution“, kterou KRISIUN vydali v loňském roce. Kvůli mizernému zvuku odcházím v půlce setu pryč… (Peťan)
Já naopak ze zvuku KRISIUN rozladěný nebyl, kytary pořádně řezaly do uší a nějaké mohutnější koule jsem si nevšiml. S těmito Brazilci jsem měl tu čest podruhé a vždy předvedli marast par excellence. Brutal Assault nebyl výjimkou a troufám si říct, že na pražské after party to stoprocentně rozsekali též. (Opat)
Přišel jsem na poslední tři songy, kdy už byl zvuk celkem OK, a KRISIUN mi připravili docela milé překvapení. Bratrské trio se na soupisce objevilo až na poslední chvíli a já si od nich takřka nic nesliboval (protože jsem je nikdy neposlouchal). A ejhle – ono to bylo dokonce velmi dobré. Možná jde o obyčejný death metal, ale živě to mělo kule a bylo to sakra přesvědčivé. A ta kytara – model Jarda Pracna – má něco do sebe. (Johan)
Myslím, že nikoho neurazím, když řeknu, že MINISTRY měli opravdu příšerný zvuk. Al k tomu měl navíc výbornou pódiovou show vysmaženého důchodce a song za songem zněl stále stejně. Nebýt posledního pásma mých milovaných songů z „Psalm 69“, neměl bych žádný důvod si je doposlechnout do konce. (Aleš)
MINISTRY. Mám je docela ráda, ale koncert byl podivný, nejvíc mě asi nakonec bavily poslední tři skladby, což byly ty nejprofláklejší hity. (úsměv) Zpěvák vypadá, že toho má za sebou už fakt hodně. Přitom jsem MINISTRY slyšela na Masters někdy před pěti lety, kdy prohlašovali, že to je jejich poslední vystoupení vůbec, a bylo to super. Některá rozhodnutí je asi lepší neměnit. (Veronika)
Totální náhul, to byli v mých očích MINISTRY. Bohužel ne ve smyslu kvality, ale přeřvaného zvuku. Před začátkem jejich setu jsem udělal tu chybu, že jsem šel co nejblíže k pódiu a to bylo špatně. Maximální hlasitost řezala do uší a tak jsem si mou oblíbenou „No W“, zahranou jako druhou v pořadí, pouze domýšlel. Po čtvrté věci jsem to nevydržel a šel hledat vhodný zvuk, který ale tou dobou nebyl nikde – zkusil jsem čtyři místa a všude to nebylo ono. Velká škoda, jeden z mých taháků na festivalu tak dopadl pouze průměrně, žádné velké nadšení se nekonalo. Kdybych nevěděl, že se závěrem setu přijdou legendární fláky z desky „Psalm 69“, po půlce bych to zabalil. Na druhou stranu jsem je rád viděl na živo, a musím říct, že Al Jourgensen své party zvládl víc než dobře, navzdory své předkoncertní (údajné???) indispozici... zase drby. (úsměv) (Coornelus)
No drby... z dobře informovaných zdrojů jsme se dověděli, že mistra museli na pódium v podstatě odvést dva statní ošetřovatelé. A s tím zpěvem to taky bylo všelijaké... že by playback? (Johan)
DIMMU BORGIR hráli perfektní set list, ale se špatným zvukem. Možná to bylo místem, kde jsem stál, ale kvůli tomu, že se areál zcela zaplnil, jsem se nemohl přemístit. Ale co jsem pak potkával lidi, říkali to samé. Takže kapela za jedna, zvukař za pět – a měl by si někde nafackovat nebo si hledat jinou práci. (Ifa)
Ani u DIMMU BORGIR si nemůžu na zvuk stěžovat, v místě, kde jsem stál, jsem slyšel vše dobře a naopak jsem byl nadšený. Hlavní náplní setlistu byly poslední tři desky, došlo však i na celkem tři fláky z již patnáct let staré fošny „Enthrone Darkness Triumphant“. Spokojenost, nadprůměr. (Opat)
DIMMU BORGIR patřili v naší výpravě k očekávaným vrcholům festivalu, pravda s výjimkou dvou kverulantů (mě a Coorneluse – úsměv). A během deseti minut se z oslavovaných hrdinů stali vyhnanci. (smích) Těch nadávek, co padalo z úst pravověrných blackmetalistů... Přitom „Dimmáči“ hráli přesně to, co se nachází na poslední desce „Abrahadabra“– melodický neblack metal se spoustou orchestrálních pasáží a melodických linek. Já nic jiného nečekal, tak jsem nebyl ani zklamaný, ani nadšený. Prostě jsem si kus poslechl a pak šel na pivo. (úsměv) (Johan)
SICK OF IT ALL – další kapela, která to valí již od poloviny osmdesátých let. Před Metal Shop Stage je narváno a jde se na to. Nefalšovaný americký hardcore, téměř nepřetržitý circle pit. Asi tahle má vypadat festivalový koncert legendy hardcoru. Bratři Kollerové a zbytek kapely moc dobře vědí, co na lidi platí – hutné riffy a žádný prostor pro oddych. SICK OF IT ALL během čtyřiceti minut prolétli Josefovem jako vichřice a stihli udělat průřez svou diskografií. Po pár pivkách a všech těch metalech jsem si SICK OF IT ALL užil na maximum. (Peťan)
Švýcarští SAMAEL přehodili výhybku večera do temnějších metalových vod a já si spokojeně užíval. Poslední studiovka „Lux Mundi“ mě do kolen zrovna neposlala, ale živě skladby z ní fungovaly překvapivě skvěle (například „Soul Invictus“). A když se pak sáhlo do hluboké historie v podobě „Baphomet´s Throne“ z letitého záseku „Ceremony of Opposites“, nebylo co řešit. A ani by jeden neřekl, že obě skladby dělí propast dlouhých sedmnácti let. Největším ovacím se samozřejmě dostalo věcem z období alba „Passage“ v čele s hitovkou „Rain“. I já jsem si s nostalgií notoval „let it rain a day, a week, a year, let it rain a thousand years a day...”. Pánové ze SAMAEL svoji tvorbu navíc umějí i živě prodat. Celá kapela v čele s charismatickým Vorphem, oděným do slušivého červeného hábitu, byla neustále v pohybu a vystoupení ji evidentně bavilo. Pozadu nezůstal ani Xy, který si od kláves několikrát odskočil k improvizovaným bicím, do kterých mlátil jako zamlada. Opravdu působivé. Když k tomu připočteme ucházející zvuk, skvělá světla a kulisu, nezbývá než konstatovat spokojenost. Staří pardálové mě zase jednou udělali radost. (Goro)
Na SAMAEL jsem se těšila jak malá. Začali vypalovačkou „My Saviour“ a v tu ránu mě měli na háčku. Vystoupení bylo neskutečně energické, myslím si, že být na místě klávesáka/bubeníka, tak po koncertu upadnu do komatu (smích). Nemůžu si stěžovat, výborný výběr písní, slušný zvuk, dobrá světelná show. (Veronika)
Vidět SAMAEL prostě byla nutnost. A i přes ne úplně ideální zvuk na Jagermeister stage (která ve čtvrtek disponovala o něco kvalitnějším soundem než vedlejší Metal Shop Stage) jsem byl spokojen. Všichni samozřejmě velebí „Passage“, ale mě se líbí i poslední deska „Lux Mundi“. Bratrské duo Xytras a Vorph prostě dělá dobrou muziku už léta a koncert byl hodně podařený – i díky dokonalé světelné show, snad nejlepší, jaká byla na Brutalu letos k vidění – k industriálnímu metalu seděly všechny ty parádičky dokonale. (Johan)
Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem technického death metalu a tudíž ani fanouškem NILE. Některá jejich alba však mám rád a jako kapela mají u mě uznání. To byl hlavní důvod, proč jsem na NILE setrval až do půlnoci. Místo hudebního zážitku však přišlo další velké zklamání. NILE měli snad nejhorší zvuk, co jsem za poslední dobu zažil. V závěru druhé skladby jsem vzal nohy na ramena a prchal z areálu. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl zdaleka jediný, není to pro pořadatele zrovna dobrá vizitka. Škoda, snad někdy příště a s lepšími technickými podmínkami. (Peťan)
NILE odnesli jednu z nejslabších zvukařových chvilek. Jejich repertoár znám jen zběžně, ale myslím, že i kdybych znala všechny skladby nazpaměť, těžko bych poznala, co hrají. Vepředu to bylo úplně marné, vzadu krapátko lepší. Velká škoda, jinak to mohl být moc pěkný zážitek. (Veronika)
Největším průšvihem pro mě byli NILE. Z desek si je poslechnu s chutí, tak jsem se na ně po SAMAEL docela těšil. Ale běda, běda, ubohá zvuková kuliso bledá. Dopadlo to opravdu bledě, zvuk byl opravdu děsný – tak, že jej ani nedokážu popsat. A protože jsem se těšil na ARCTURUS, šel jsem s raději od ušního teroru odpočinout do klidové zóny a nabrat síly na očekávaný vrchol prvního dne. (Johan)
Na letošním Brutalu to mělo být poprvé, co konečně uslyším NILE. Těšil jsem se na parádní zvuk a místo toho jsem během první skladby již se značně pochmurnou náladou utíkal vzad, jestli se náhodou nezlepší. To se stalo ale až někdy v půlce jejich vystoupení. Odehráli výborný set, nechyběla „Sacrifice Unto Sebek“, „Kafir!“, „Annihilation of the Wicked“ a to mi narůstající depresi ze zvuku alespoň do jisté míry ztlumilo. Šel jsem si tedy dát další nepitelný Budvar a ponořil se do tmy. (Aleš)
Když jsem před festem projížděl seznam vystupujících, při jméně ARCTURUS jsem zaplesal, protože se jednalo o splněné přání, ve které jsem při četnosti jejich rozpadů ani nedoufal. A ARCTURUS mne nezklamali. Byť jsem měl z živé podoby jejich avantgardního metalu poněkud obavy, vše dopadlo v mých očích a uších znamenitě. Je jasné, že nejvíce jsem si užil pecky z nedotknutelné klasiky „La Masquerade Infernale“ („Master of Disguise“, „The Chaos Path“), které zazněly ke konci jejich vystoupení. Ale to se s ohledem na kvalitu daného materiálu dalo předpokládat. Nicméně i ostatní věci z dalších alb, jako třeba „Shipwrecked Frontier Pioneer“ nebo „Ad Absurdum“, byly v pořádku. Uznávám, že ne každému se musel pozdávat Vortexův vokál, který využíval v několika polohách, ale u mě v pohodě. Taetrálnost k ARCTURUS vždy patřila. Komentovat výkony ostatních hudebníků v čele s Hellhammerem by bylo nošením dřiví do lesa. Navíc jako bonus měli ARCTURUS, alespoň v místech kde jsem stál, povedený zvuk. Z mojí strany naprostá spokojenost a pro moji osobu jeden z absolutních vrcholů celého letošního ročníku. (Goro)
Zatímco u většiny kapel jsme nebyli spokojeni se zvukem, ARCTURUS nám vše vynahradili. Z repro soustav se valil zvuk čistý jako křišťál a také parádní muzika. Kapelu popoháněl maestro Hellhammer v botách, ve kterých bych nebyl schopen chůze, natož bubnování. Ale jemu deseticentimetrová podrážka evidentně nevadila. Jediné, co mi v avantgardním metalu norských aristokratů příliš nesedělo, byl Vortexův ultra vysoký zpěv – ale naštěstí jej bylo používáno jen občas. A je s podivem, kde všude znají Tři oříšky pro Popleku. (úsměv) (Johan)
ARCTURUS pro mě zřejmě byli nejlepší kapelou dne. Možná za to ani nemůže hudba, jakou hráli, ale rozhodně to bylo díky zvuku. První konečně zvukově dokonalý set, kdy jsem slyšel každou klapku kláves, a zkrátka všechny nástroje byly absolutně vyvážené. Hudba to je samozřejmě posluchačsky náročná, ale to není nic proti Vortexovým vokálům. Sám jsem tak někde mezi jak na ně nahlížet – chvílemi mi přišly v jeho podání ok, chvílemi mě neskutečně iritovaly. Ne, že bych si nějak vyloženě lebedil, a i přes jisté mouchy se mi set ARCTURUS zamlouvali v pátek nejvíc. (Coornelus)
Budvar Club Stage
Velice dobrý nápad byl spustit třetí stage ve staré plechové hale na konci areálu. Je super, že se ujal i u fanoušků. Když spustili jako první svou produkci DIEVISION, hala se pěkně naplnila a to i přesto, že o pár desítek metrů dál řádili KRISIUN a následně MINISTRY. Pro mě byl ještě zajímavý fakt ten, že se před DIEVISION seřadili pěkně všichni Jihočeši, takže jsem měl ihned přehled, kdo z mého okolí vyrazil také. DIEVISION předvádí už delší dobu slušné výkony v rámci moderního death metalu. Výborný zpěv, skvělá rytmika, hudba plná nápadů. Navíc Budvar Stage měla velice slušný zvuk, kde bylo slyšet vše a i díky tomu šel dojem z produkce o třídu výš. Co se týče zvuku, tak sem by se zvukaři z hlavních scén měli chodit učit, protože to, co tam kolikrát předváděli, nebylo k tomu. (Ifa)
INQUISITION jsem jen slyšel, protože do narvané haly jsem se prostě nenacpal. Škoda, že nehráli na velkém pódiu, protože i ve dvou by tam nadělali docela dost parády. (Johan)
Jen malá zmínka o INQUISITION, to se musí napravit (úsměv). Poprvé a téměř naposled jsem zavítal ke třetí scéně, klubové Budvar Stage. Chystalo se zde totiž naprosté peklo v podobě dua v současnosti pobývajícího v americkém Seattlu. Tuto smečku jsem měl již tu čest vidět loni v Praze a koncert ve mně zanechal hluboký dojem. Na BA jsem tedy dal přednost jim před švýcarskými SAMAEL a nelituji toho. Prostor před stage byl naprosto narvaný, později příchozí fanoušci se již ani do tohoto „bungalovu“ nedostali a vystoupení sledovali zvenčí. INQUISITION sice neměli úplně skvostný zvuk (a nejsem si jist, zda to bylo na té klubové scéně úplně možné) a sotva jsem něco viděl (pódium opravdu málo vyvýšené), i tak jsem byl v naprostém transu. Nemohly chybět skladby jako „Astral Path to Supreme Majesties“, „Nefarious Dismal Orations“, „Command of the Dark Crown“, „Desolate Funeral Chant“ nebo „Ancient Monumental War Hymn“. Skvost a pokud dvojice zase někdy navštíví ČR, chci být u toho. (Opat)
Fotky: Ignor
