The Agonist jsou pro mě prostě záhadou. Na jedné straně poměrně schopné melodeathové riffy, kombinované s metalcoreovou dravostí, pěkně řešené vokály zakládající členky, frontmanky Alissy White-Gluz, ovšem zároveň i řádná porce podivné teatrálnosti, která z celé recenzované nahrávky „Prisoners“, jinak solidně riffově poskládaného a zahraného díla, vytváří řekl bych i tak trošku nechtěnou komedii.
Na co jsou všechny ty standardní, tedy veskrze dobré, metalcoreové řezačky a melodic death metalové kudrlinky, když těmto v rámci scény již poměrně známým Kanaďanům nevěříte ani notu? Právě, když se skladba začne trošku rozjíždět a vy máte pocit, že konečně je čeho se chytit, to páni muzikanté zazdí tak neskutečnou botou, že máte chuť je zhusta vytahat za ouška.
Z poslechu novinky mám podobný pocit, jako kdybych opětovně po letech absolvoval uspávací martyrium Deadlock (kteří mimochodem loni vydali album a já jej neslyšel, jejda) – navrch huj, vespod fuj. Když totiž ve dvojce „The Escape“ rozčeří melodeathové vody gothic metalové pěvecké pasáže třetí cenové, mám chuť si sbalit svých pár švestek a urychleně se odebrat k východu.
Pročpak to asi Alissa dělá? Chápu, že potřebuje svůj ženský vokálek prodat (na postavě frontwomanky celá formace tak nějak stojí, co si budeme namlouvat), ale může to dělat buďto dobře (nabízejí se In This Moment), nebo špatně – tedy jako v případě The Agonist.
Přitom její harsh je poměrně v pohodě a kdo si jej oblíbil na předchozích nahrávkách, nebude ani tentokrát zklamán. Horší to už je s výše zmíněnými rádoby disharmonickými popěvky a „kakofonními“ popěvky – ty nejsou ozvlášťnující a koneckonců ani moc kakofonní – ale vlastně tak nějak jen špatné. Jak napsali kolegové z jinak spíše recesistického zinu Agry Metal Guy: "Dokáže ze sebe vyloudit i slušný skřehot, ovšem její čisté vokály jsou tak pop, že Adele proti nim připomíná Darkthrone".
Když se k tomu přidají vokály a melodie ve stylu popové hvězdičky Pink v jinak celkem našlapaném válu „Anxious Darwinians“, házím ručník do ringu a jsem znovu na hokejovém stadionu v přestávce hokejového matče Eisbären (pokolikáté už). Přitom právě tento vál skýtá výborné post thrashové nápady, které do výsledné skládanky krásně zapadnou. Jen škoda, že na tyhle kulervoucí pasáže musejí Kanaďané opět ušlehat uspěchanou a příliš curkovou polevu, takže místo ladného klouzání do krku má člověk pocit, jako by mu výsledná cukrovinka slepila hubu jak psovi karamela.
Jednoduše solidní papundekel metal, nad kterým každý posluchač jen s minimálním přehledem mávne rukou a jde si raději pustit něco tak říkajíc „od zdroje“. Cirkus slušný, ale na mě to jednoduše nezabírá. Možná před pár lety... Možná.
Seznam skladeb:
http://www.facebook.com/TheAgonistOfficial
Na co jsou všechny ty standardní, tedy veskrze dobré, metalcoreové řezačky a melodic death metalové kudrlinky, když těmto v rámci scény již poměrně známým Kanaďanům nevěříte ani notu? Právě, když se skladba začne trošku rozjíždět a vy máte pocit, že konečně je čeho se chytit, to páni muzikanté zazdí tak neskutečnou botou, že máte chuť je zhusta vytahat za ouška.
Z poslechu novinky mám podobný pocit, jako kdybych opětovně po letech absolvoval uspávací martyrium Deadlock (kteří mimochodem loni vydali album a já jej neslyšel, jejda) – navrch huj, vespod fuj. Když totiž ve dvojce „The Escape“ rozčeří melodeathové vody gothic metalové pěvecké pasáže třetí cenové, mám chuť si sbalit svých pár švestek a urychleně se odebrat k východu.
Pročpak to asi Alissa dělá? Chápu, že potřebuje svůj ženský vokálek prodat (na postavě frontwomanky celá formace tak nějak stojí, co si budeme namlouvat), ale může to dělat buďto dobře (nabízejí se In This Moment), nebo špatně – tedy jako v případě The Agonist.
Přitom její harsh je poměrně v pohodě a kdo si jej oblíbil na předchozích nahrávkách, nebude ani tentokrát zklamán. Horší to už je s výše zmíněnými rádoby disharmonickými popěvky a „kakofonními“ popěvky – ty nejsou ozvlášťnující a koneckonců ani moc kakofonní – ale vlastně tak nějak jen špatné. Jak napsali kolegové z jinak spíše recesistického zinu Agry Metal Guy: "Dokáže ze sebe vyloudit i slušný skřehot, ovšem její čisté vokály jsou tak pop, že Adele proti nim připomíná Darkthrone".
Když se k tomu přidají vokály a melodie ve stylu popové hvězdičky Pink v jinak celkem našlapaném válu „Anxious Darwinians“, házím ručník do ringu a jsem znovu na hokejovém stadionu v přestávce hokejového matče Eisbären (pokolikáté už). Přitom právě tento vál skýtá výborné post thrashové nápady, které do výsledné skládanky krásně zapadnou. Jen škoda, že na tyhle kulervoucí pasáže musejí Kanaďané opět ušlehat uspěchanou a příliš curkovou polevu, takže místo ladného klouzání do krku má člověk pocit, jako by mu výsledná cukrovinka slepila hubu jak psovi karamela.
Jednoduše solidní papundekel metal, nad kterým každý posluchač jen s minimálním přehledem mávne rukou a jde si raději pustit něco tak říkajíc „od zdroje“. Cirkus slušný, ale na mě to jednoduše nezabírá. Možná před pár lety... Možná.
Seznam skladeb:
- You're Coming With Me
- The Escape
- Predator and Prayer
- Anxious Darwinians
- Panophobia
- Ideomotor
- Lonely Solipsist
- Dead Ocean
- The Mass of the Earth
- Everybody Wants You (Dead)
- Revenge of the Dadaists
http://www.facebook.com/TheAgonistOfficial
